Jak jsme unikli děsivému proudu lávy

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KONGU (KINSHASE)

JE ÚTERÝ 15. ledna 2002 — zdánlivě normální den ve střední Africe. Já a ještě jeden svědek Jehovův přijíždíme do Gomy v konžském regionu Kivu, abychom se setkali se svědky, kteří žijí v oblasti Velkých jezer.

Není se čeho bát?

Vulkán Nyiragongo (vysoký 3 470 metrů) sice leží ve vzdálenosti 19 kilometrů od města Goma, ale to, co se s ním děje, upoutává naši pozornost. Ze sopky se ozývá dunění a vidíme, že z ní stoupá kouř. Pro místní lidi to v tuto roční dobu není nic neobvyklého a vůbec se tím neznepokojují.

Během odpoledne se účastníme shromáždění dvou sborů svědků Jehovových. Pořád cítíme otřesy půdy a slyšíme dunění. Zdá se, že to nikoho nezneklidňuje. Místní úřady stále ujišťují obyvatele, že není žádný důvod k panice. Jistý konžský vulkanolog sice již několik měsíců předpovídá erupce, ale nikdo mu nevěří. Jeden přítel jakoby mimochodem říká: „Dnes večer bude obloha rudá, protože sopka je aktivní.“

„Okamžitě musíme utéct!“

Když se vracíme na místo, kde jsme ubytováni, je nám jednoznačně řečeno: „Okamžitě musíme utéct!“ Situace je dramatická. Městu hrozí velké nebezpečí. Jak rychle se to změnilo! Dnes jsme diskutovali o tom, že by se Goma mohla stát jakýmsi střediskem pro činnost svědků v této oblasti. Nyní, později odpoledne, je nám řečeno, abychom z města utekli, protože hrozí nebezpečí, že bude zničeno.

S nastupující nocí dostává obloha ohnivě červenou barvu — a není divu. Proud lávy ze sopky Nyiragongo postupuje směrem k městu. Hora připomíná obrovský kypící hrnec, z něhož se valí jeho obsah — žhavá tekutá láva, která ničí vše, co jí přijde do cesty. Nikdy jsme si kufry nesbalili tak rychle. Blíží se sedmá hodina večerní.

Po silnici prchají tisíce lidí

Ve spěchu se dostáváme na silnici vedoucí z Gomy. Je plná lidí, kteří prchají do bezpečí. Většinou jdou pěšky a mají s sebou to, co v rychlosti stačili sbalit. Mnozí nesou tento náklad na hlavě. Někteří se ještě vecpali do přeplněných vozidel. Všichni směřují  k blízkým hranicím s Rwandou. Sopka však nerespektuje žádné lidské hranice, a lávu nedokáže zastavit žádná armáda. Vidíme, že i vojáci utíkají před lávou. Silnice je pro auta prakticky neprůjezdná. Dál musíme jít pěšky. Jsme uprostřed davu 300 000 lidí — mužů, žen a dětí — snažících se uprchnout před soptícím vulkánem. Země pod našima nohama se stále chvěje.

Všichni prchají, aby si zachránili život. Jsme cizinci z velkoměsta, a proto s námi jde několik místních svědků. To, že nás doprovázejí a že o nás mají tak hluboký zájem, nám v této vypjaté situaci dává pocit bezpečí. Prchající lidé vlečou vše, co dokážou unést — oblečení, hrnce a pánve, trochu jídla. V tomto obrovském davu do sebe lidé navzájem strkají. Auta, která se snaží davem projet, vrážejí do kolemjdoucích, takže některým spadne na zem i to málo, co si vzali s sebou, a druzí to pošlapou. Běda tomu, kdo by upadl. Panuje značné napětí. Všichni mají velký strach. Snažíme se, abychom se dostali do Gisenyi, které je několik kilometrů odtud ve Rwandě. Pokračujeme v ostrém pochodu.

Noc v bezpečí

Dostáváme se do hotelu, ale samozřejmě zde není už žádné volné místo. Musíme se spokojit s tím, že se po třech a půl hodinách únavné chůze můžeme posadit kolem zahradního stolu. Jsme rádi, že žijeme, že jsme mimo nebezpečí a že s námi cestují naši křesťanští bratři. Naštěstí nikdo ze svědků nepřišel o život.

Je zřejmé, že noc budeme muset strávit venku. Z této bezpečné vzdálenosti můžeme pozorovat ohnivě červenou oblohu nad městem Goma. Je to velmi působivé a krásné. Pomalu  svítá. Dunění a otřesy půdy pokračují celou noc. Když přemýšlíme o událostech uplynulého dne, je nám líto tisíců rodin s malými dětmi, které se musely dát na útěk.

Pomoc přichází rychle

V pátek 18. ledna v poledne k nám přicházejí svědkové z Kigali, hlavního města Rwandy. Začíná pracovat výbor pro humanitární pomoc tvořený bratry z Gomy a Gisenyi. Jeho prvním cílem je umístit uprchlíky z řad svědků do šesti blízkých sálů Království. To se podaří ještě ten den. Na kraj silnice je umístěn nápis ve francouzštině a svahilštině, který ukazuje cestu do místního sálu Království, kde uprchlíci mohou najít pomoc a útěchu. Tentýž den jsou do těchto sálů Království také přivezeny tři tuny základních potřeb. Následující den, v sobotu, přijíždí z Kigali nákladní auto s potravinami, přikrývkami, plastikovými fóliemi, mýdlem a léky.

Úzkost narůstá

Panují velké obavy. Jak všem těmto lidem zajistit, co potřebují? A co sopka? Skončí erupce? V jakém rozsahu je město Goma zničeno? Zprávy, které se mezi lidmi šíří, a stálé záchvěvy půdy nevěští nic dobrého. Odborníci mají strach, že atmosféru zamoří nebezpečně vysoké množství oxidu siřičitého. Rostou také obavy, že voda v jezeře Kivu bude v důsledku chemických reakcí kontaminována.

Během 48 hodin, které následovaly po erupci, se rozšířily zneklidňující zprávy. V sobotu odpoledne se dozvídáme, že dva metry hluboký proud lávy uvěznil v některých oblastech asi 10 000 lidí včetně osmi svědků s jedním dítětem. Vzduch je plný toxických plynů. Bojíme se o svůj život. Všechno vypadá beznadějně. V Gomě byla neúprosným tokem lávy úplně zničena i katedrála. Nikdo nedoufá, že se z toho Goma ještě někdy vzpamatuje.

Několik uklidňujících zpráv

V neděli v devět hodin ráno nám volá jeden bratr, který byl v zajetí lávy. Říká, že situace se mění k lepšímu. Prší, láva se ochlazuje a atmosféra se pročišťuje. Láva je sice stále horká a nebezpečná, ale lidé již přes ni začínají přecházet na bezpečnější místo. Město není úplně zničeno.

Od začátku pohromy je to první dobrá zpráva. Zdá se, že sopka je již méně aktivní. Odborníci v její blízkosti však mají protichůdné názory. Daří se nám navázat spojení se sousedním městem Bukavu, které leží u jezera Kivu. Dozvídáme se, že pět rodin a tři samotné  děti se dostali do Bukavu na člunu. Tam se o ně postarají místní svědkové.

Můžeme se vrátit!

V pondělí 21. ledna máme příležitost povzbudit a utěšit postižené bratry v Gisenyi a zjistit, co potřebují. Zjišťujeme, že bratři, kteří jsou dočasně ubytováni v šesti sálech Království, jsou velmi dobře zorganizováni. Podaří se nám zjistit přesný počet těch, kteří uprchli. Je jich 1 800 včetně dětí.

Co bude dál? Místní úřady plánují rychle zřídit tábory pro uprchlíky. Někteří lidé se však dosud nezbavili nepříjemných vzpomínek na utečenecké tábory, jež byly zřízeny po genocidě v roce 1994. Rozhodujeme se, že se vrátíme do Gomy, a kolem půlnoci tam přicházíme. Asi čtvrtina města je zničena. Můžeme již kráčet po tvrdnoucí lávě, která natekla do ulic města. Je ještě teplá a vzduch je prosycen unikajícími plyny. Mnoho lidí je rozhodnuto, že se do města vrátí.

V jednu hodinu odpoledne se v sále Království sboru Goma-střed scházíme s 33 křesťanskými staršími. Mají jednotný postoj — jsou rozhodnuti v Gomě zůstat. „Naše místo je tady,“ říkají. Ale co když sopka začne znovu bouřit? „Jsme na to zvyklí,“ zní odpověď. Jediné, čeho se bojí, je to, že pokud se nevrátí včas, bude jejich majetek vypleněn. Následující den jsou zpátky v Gomě všechny rodiny svědků, které uprchly. Vrací se sem i převážná většina z ostatních 300 000 lidí, kteří utekli do Rwandy.

O týden později

Město opět ožívá. Je zřejmé, že katastrofa jej nesrazila na kolena. Láva rozdělila město na dvě části. Ihned se začíná pracovat na jejím odstraňování, aby obě části města byly opět spojeny. Láva zpustošila vše, co jí stálo v cestě. Zničeno bylo obchodní centrum a administrativní část města. Odhaduje se, že zničena byla také jedna třetina rozjezdové a přistávací dráhy na místním letišti.

Přesná čísla ukazují, že mezi těmi, kdo ztratili úplně všechno a nemají kde bydlet, je i 180 rodin svědků Jehovových. Výbor pro humanitární pomoc zajistil, aby přibližně 5 000 mužů, žen i dětí dostávalo každý den jídlo. Umělohmotné plachty, které poslali svědkové z Belgie, Francie a Švýcarska, jsou použity k postavení dočasných přístřešků pro ty, kdo ztratili domov, ale také k vybudování míst ke shromáždění pro ty sbory, jejichž sály Království byly vážně poškozeny nebo zničeny. Některé rodiny svědků, jež přišly o domov, bydlí u spoluvěřících, jejichž domy nebyly poškozeny.

V pátek 25. ledna, tedy deset dní po oné hrozné noci, se koná na školním dvoře v Gomě shromáždění, na němž je přítomno 1 846 lidí, kteří naslouchají povzbudivým slovům z Písma. Mnozí bratři vyjadřují vděčnost za útěchu a za praktickou pomoc, kterou jim poskytla Jehovova organizace. Na nás, návštěvníky, hluboce zapůsobila odvaha a víra, kterou bratři za tak obtížných okolností projevili. Je velmi příjemné, když člověk patří ke společenství bratrů, kteří jsou sjednoceni uctíváním pravého Boha, Jehovy, Zdroje trvalé útěchy. (Žalm 133:1; 2. Korinťanům 1:3–7)

[Mapy na stranách 22 a 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Čáry s šipkou označují tok lávy

KONGO (KINSHASA)

Nyiragongo

↓ ↓ ↓

Gomské letiště ↓ ↓

↓ GOMA

↓ ↓

JEZERO KIVU

RWANDA

[Obrázky na straně 23]

Žhavá láva donutila desetitisíce Konžanů utéci z města Goma

[Podpisek]

AP Photo/Sayyid Azim

[Obrázky na straně 24 a 25]

V průběhu týdne již svědkové Jehovovi konali křesťanská shromáždění