Jezevec lesní — Vládce britských lesů

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

SEDÍM v lese na kmeni padlé břízy. Slunce pomalu klesá k obzoru a do podvečerního ticha se ozývá kosí zpěv. Po mírném dešti se z lesní půdy line vůně tlejícího listí.

Místo jsem si vybral tak, aby slabý větřík vál směrem ke mně. Do lesa jsem totiž přišel proto, abych pozoroval jezevce. Jezevec má sice malá očka, ale citlivý sluch a čich, které se nevyplatí podceňovat. Kdybych vydal sebemenší zvuk, jeho ouška s bílými špičkami by jej ihned zachytila. Jezevec by se okamžitě vrátil do podzemního úkrytu a celou noc by už nevystrčil nos. Stejně by to dopadlo, kdyby mě ucítil.

Jezevec lesní je poměrně velká, skrytě žijící šelma. Je téměř metr dlouhý a asi 30 centimetrů vysoký. Průměrně váží kolem 12 kilogramů. Tělo kryje hrubá šedá srst a stejnou barvu má i krátký ocas. Ale hlava, spodní část těla a krátké pětiprsté nohy, zakončené silnými drápy, jsou černé.

Nejtypičtějším znakem jezevce jsou tři bílé pruhy, které se mu táhnou od čumáku k uším. Účel těchto pruhů je předmětem sporů. Někteří lidé říkají, že jezevci se podle nich v noci navzájem poznají. Je ale známo, že jezevci se poznávají pomocí pachu. Ať už je to jakkoli, bílé pruhy jezevcům rozhodně sluší.

Jezevec se na britském venkově vyskytuje běžně. Bydlí v podzemních doupatech, která neustále vylepšuje tím, že vyhrabává nové tunely, průchody a komory. Tento podzemní systém může pokrývat plochu o průměru 30 metrů a je tvořen bludištěm chodeb o celkové délce až 300 metrů. Jezevec je noční zvíře a přes den spí v některé z komor, které má ve své noře. Ve zvláštních komorách s čistou výstelkou samice rodí svá mláďata.

Nora má několik vchodů, které jsou často u paty starého stromu nebo v hustém trní či ostružiní.  V Anglii mají některé nory až padesát vchodů a jsou staré více než sto padesát let. Bydlí v nich několik generací jedné jezevčí rodiny. Jezevci se mohou dožít až patnácti let nebo i víc, ale obvykle žijí jen dva až tři roky.

Jezevčí noru poznáte snadno. U každého vchodu je totiž velká hromada hlíny a kamení, která svědčí o tom, jak silným zvířetem je jezevec.

Jak se ale dá poznat, že nora je obydlená? Nejprve se v její blízkosti porozhlédněte po jezevčích latrínách — nevelkých dírách o průměru 15 až 23 centimetrů a přibližně stejně hlubokých. Pokud v nich najdete čerstvý trus, můžete mít jistotu, že jezevci jsou doma. Od vchodů by se také měly táhnout vyšlapané stezky a v létě by kolem nory měla být pošlapaná vegetace. A tam, kde je měkká půda, byste měli najít jezevčí stopy. Navíc by na stromech v těsné blízkosti nory měly být škrábance, které jezevci udělali svými drápy, když se postavili na zadní a kočičím způsobem si protahovali hřbet. Pokud je nora rozlehlá, může být obtížné nějakého jezevce zahlédnout. Pozorujete totiž jeden vchod, ale jezevci možná zrovna používají některý jiný. Přijďte proto k noře během dne a přes každý otvor položte větvičku. Druhý den ráno uvidíte, kterými otvory jezevci vcházejí a vycházejí — větvičky u nich totiž budou ležet stranou.

Jezevec hledá potravu v noci a může při tom urazit značnou vzdálenost. Živí se žaludy a bukvicemi, dokáže vyčenichat mladého zajíce nebo vyhrabat vosí hnízdo, aby si pochutnal na larvách. Hlavní složkou jeho potravy jsou však žížaly. Jezevec ale sní prakticky cokoli — divoce rostoucí ovoce, cibule různých druhů rostlin, houby i brouky. Vzpomínám si, jak jsem jedné velmi vlhké červencové noci pozoroval několik jezevců, kteří se při shánění potravy ani nemuseli příliš vzdálit od své nory. V trávě totiž našli jinou oblíbenou pochoutku — spoustu slimáků, které vylákal déšť.

Jezevci se obvykle páří v červenci. Samice pak v únoru porodí čtyři až pět mláďat. Když jsou jim asi tři měsíce, začnou vylézat z nory a hrají si před vchodem. Samec i samice takové příležitosti využívají k tomu, aby v noře vyměnili výstelku. Jezevci si potrpí na pořádek, a svou noru proto udržují v úzkostlivé čistotě. Výměna výstelky na jaře a na podzim je samozřejmostí, ale jezevci to někdy dělají i v jinou dobu. Rodiče vytáhnou z nory starou suchou trávu a kapradí a nahradí je čerstvými. Dělají to tak, že čerstvý materiál přidrží mezi předníma nohama a bradou a zacouvají s ním do nory. Během noci dokáže párek jezevců nanosit do nory až třicet „náručí“ čerstvé výstelky.

Jezevec má pod ocasem pachovou žlázu, z níž vylučuje sekret, který otírá o drny, kameny i laťky v plotě. Jezevci se dokonce označují navzájem, aby se poznali. Díky pachovým značkám dokáže jezevec najít vchod do své nory, i kdyby do něj musel zacouvat.

Zpěv kosa dozněl a potemnělý les se znovu ponořil do ticha. Sedím bez pohnutí, a dokonce zadržuji dech. Náhle koutkem oka zahlédnu známou černobílou masku. Jezevec stojí u východu z nory a pozorně větří, zda mu večerní vzduch nepřinese pach nebezpečí. Pak se vydává na obhlídku svého revíru a mizí v temné noci.

[Obrázek na straně 12 a 13]

Komora, v níž samice rodí svá mláďata

Komora, kde jezevec spí

Výstelka

[Obrázek na straně 13]

Jezevčí mláďata

[Obrázky na straně 13]

K jídelníčku jezevce patří žaludy, houby a žížaly

[Podpisek obrázku na straně 13]

Foto jezevců: © Steve Jackson, www.badgers.org.uk