Poznáte ten rozdíl?

„Je to klavír!“ „Ale mně to zní jako syntezátor.“ „Určitě jsou to varhany.“ „Ne, nikdo z vás to neuhádl. Je to cembalo.“ Co mají tyto nástroje společného?

KLAVIATURY všech těchto nástrojů vypadají podobně. Avšak zvuk, který vydávají, a mechanismus, kterým se při stlačení klávesy zvuk vyloudí, se velmi liší. Jak ale klávesové nástroje vznikly a jak se během staletí vyvíjely?

Hydraulis

Nejstarším klávesovým nástrojem zřejmě byl hydraulis neboli „vodní varhany“. Tento hudební nástroj údajně vynalezl alexandrijský stavitel Ktesibios v první polovině 3. století př. n. l. Kniha Musical Instruments of the West (Hudební nástroje západního světa) uvádí: „Vzduch byl pumpován ... do perforovaného zásobníku (pnigeu), který stál ve větším zásobníku s vodou. Z pnigeu vzduch proudil do vzduchojemu pod píšťalami, přičemž stálý tlak vzduchu byl udržován vahou vody.“ Píšťaly vydávaly zvuk pomocí rejstříků, které byly ovládané několika velkými klávesami. Tóny byly hlasité a drsné, a proto se hydraulis s oblibou používal při představeních v cirkusech, na trzích a při venkovních slavnostech. Nejoblíbenější byl v době římského impéria. Dovedným hráčem na tento nástroj byl údajně i císař Nero.

Varhany

Nádobu s vodou časem nahradily měchy, a tak začala éra varhan. Měchy vháněly do nástroje vzduch, takže hráč mohl sedět a ovládat přívod vzduchu pomocí kláves a pedálů. Nejstarší nalezené varhany pocházejí ze 3. století n. l., a od té doby to byl po několik staletí jeden z nejvýznamnějších hudebních nástrojů. Zpočátku se používala jednoduchá klaviatura, a proto bylo možné hrát jen velmi pomalé melodie. Velikost klávesy totiž odpovídala velikosti příslušné píšťaly. Když chtěl hudebník zahrát nízký  tón, musel pravděpodobně použít celou dlaň nebo pěst, aby klávesu dokázal stlačit.

Od 14. století již varhany byly v západní Evropě „téměř výlučně církevním nástrojem“. (The Encyclopedia of Music) Vzhled a funkčnost varhanní klaviatury se výrazně změnily s rozvojem traktury, tedy mechanismu, kterým se přenáší pohyb kláves na ventily píšťal. Klávesy tedy nemusely být umístěné těsně u píšťal a nemusely být tak široké. Hudebník nyní mohl ovládat každou klávesu jen jedním prstem a díky tomu bylo možné hrát i rychlejší pasáže. Varhany si zamiloval i Mozart, a dokonce je nazval králem hudebních nástrojů.

Strunné klávesové nástroje

Bible se o strunném nástroji poprvé zmiňuje v 1. Mojžíšově 4:21 a opakovaně o něm mluví v souvislosti s izraelským národem. Ale teprve v 15. století n. l. se stalo, že ke strunnému nástroji (na který se hrálo pomocí prstů nebo paliček či kladívek) byla přidána klaviatura. Klaviatura, tak jak ji známe dnes, se poprvé objevila u nástroje zvaného klavichord. Byl to jednoduchý hudební nástroj krabicovitého tvaru se strunami napnutými zleva doprava. Když hudebník stlačil klávesu, zespodu se struny dotkl kovový jazýček a rozkmital ji.

Pak přišlo cembalo, spinet a virginal, které se v 16. a 17. století staly předními klávesovými nástroji. * Nejoblíbenější z nich bylo cembalo, které mělo na svou dobu převratnou mechaniku. Kniha The History of Musical Instruments ji popisuje takto: „Struny se rozeznívaly pomocí trsátek, a nikoli dotekem kovového jazýčku, jako to bylo u klavichordu. Na konci každé klávesy stál trsací sloupek, což byl dřevěný špalíček s trsátkem z kůže nebo ptačího péra... Při stlačení klávesy se sloupek zvedl, trsátko zavadilo o strunu, a pak se díky pružině sloupek vrátil zpět, aniž by o strunu zavadil znovu.“

Tento nový mechanismus dal cembalu jeho charakteristický zvuk. Jedna bývalá koncertní pianistka popsala rozdíl mezi zvukem cembala a současného klavíru takto: „[Cembalo] vydává tenký kovový zvuk a tóny jsou krátké.“

Během let se vzhled cembala podstatně změnil. První nástroje měly jednu klaviaturu a pro každou klávesu jen jednu strunu. Později byla cembala propracovanější a některá měla dvě klaviatury s několika strunami pro každou klávesu a také další zařízení, kterými bylo možné měnit tóny. Významní skladatelé té doby, jako například Johann Sebastian Bach (1685–1750) a Domenico Scarlatti (1685–1757), plně využívali zvuku i technických možností cembala. Složili pro tento nástroj mnoho krásných skladeb, z nichž většina se dochovala až dodnes.

V 19. století se objevily tahací harmoniky a ve 20. století si získaly velkou oblibu akordeony. Akordeon je kombinací klávesového a aerofonního nástroje. Jeho součástí je totiž měch, jímž se žene vzduch, který rozechvívá jazýčky na hlasové destičce. Moderní akordeon má až 140 basů, které mohou zaznít díky sedmi řadám knoflíků, a klaviaturu s rozsahem dvou až čtyř oktáv.

Éra elektroniky

Ve 20. století nastala éra elektronických klávesových nástrojů. Nejstarším z nich bylo Telharmonium, které v roce 1906 sestrojil Thaddeus Cahill. Elektronické varhany spatřily světlo světa ve třicátých letech 20. století a brzy po nich přišla elektronická cembala a klavíry. Mezi mechanismem hydraulisu a elektronických varhan je zásadní rozdíl. Když se u elektronických varhan stlačí klávesa, elektrický signál vyprodukuje tón, který je modifikován a zesílen.

Jedním z nejoblíbenějších elektronických klávesových nástrojů je dnes syntezátor. S vývojem tohoto nástroje se začalo ve čtyřicátých letech 20. století. Syntezátory se staly  jedním ze základních nástrojů mnoha moderních hudebních skupin. Když stlačíte klávesu syntezátoru, může se ozvat prakticky jakýkoli zvuk — od psího zaštěkání až po symfonický orchestr.

Není divu, že v moderní hudbě hrají významnou roli i počítače. Ty jsou často součástí dnešních syntezátorů. I samotný počítač však může být zvukovým generátorem, a tudíž hudebním nástrojem. K ovládání takového počítače se sice často používá klasická klaviatura, ale současní hudebníci mohou svůj počítač programovat i pomocí myši nebo běžné klávesnice. „Téměř každé nahrávací studio je vybaveno mnoha zařízeními, která jsou ovládaná počítačem. Nahraná hudba se v digitální podobě ukládá na pevný disk počítače, a pak je pomocí špičkových počítačových programů editována na mixážních pultech. Teprve potom se konečná verze nahrávky kopíruje na digitální audio pásek.“ (The Encyclopedia of Music)

Znamená to, že akustickým klávesovým nástrojům je odzvoněno? Určitě ne. Jen si vzpomeňte na to, jaké city v člověku vyvolá prostá melodie skladby „Měsíční sonáta“ nebo „Pro Elišku“ od Beethovena či „Měsíční svit“ od Debussyho. Klávesové nástroje nesmírně obohatily pokladnici světové hudby a během staletí významně ovlivnily život mnoha lidí.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 20 a 21]

Pianoforte

Během poslední čtvrtiny 18. století se místo cembala stal nejoblíbenějším klávesovým nástrojem klavír, také známý jako pianoforte. O tom, kdo a kdy tento nástroj vynalezl, se vede mnoho diskusí. Začátkem 18. století však s klavírem experimentoval Ital Bartolomeo Cristofori, který tomuto nástroji říkal gravicembalo col piano e forte (cembalo tiché a hlasité). Tento název zdůrazňoval jednu z jeho výhod — na rozdíl od cembala hudebník mohl u klavíru ovlivňovat sílu tónu. U klavíru totiž tón vzniká úderem kladívka, které je při stisku klávesy vymrštěno klávesovou mechanikou zespodu proti struně. Síla tónu odpovídá síle, s jakou se stiskne klávesa. Hudebník tak získal možnost ovlivnit přednes a dát hudbě požadovanou sílu, ať už piano (tiše) nebo forte (hlasitě).

Další výhodou klavíru je to, že má tři pedály, z nichž dva umožňují prodloužení tónů a třetí pedál tóny tlumí.

Během 18. století byla konstrukce klavíru v Evropě dále vylepšována a upravována. Ve čtyřicátých letech 18. století byl zkonstruován čtverhranný klavír, který byl menší a skladnější. Velká koncertní křídla zabírají mnoho prostoru, protože mají vodorovně vedené struny. Počátkem 19. století se objevil klavír vertikální neboli pianino, které je velmi oblíbené až dodnes.

Jedné pianistky se náš redaktor zeptal, jaký je hlavní rozdíl mezi zvukem koncertního křídla a pianina. Odpověděla: „Vyjádřila bych to třemi slovy — zvuk, čistota, živost. Koncertní křídlo má lepší rezonanci. Zvuk je čistý a silný. Ve srovnání s tím je zvuk pianina slabší. To je způsobeno také tím, že pianino často stojí u zdi, která pak tlumí zadní rezonanční desku.“

[Obrázek]

Velké koncertní křídlo

 [Obrázky na straně 18]

Virginal zdobený motivem parku, 1666, Anglie

Cembalo s klávesami ze želvoviny (vložený obrázek), 1760, Německo

Klavichord, 1906, USA

Akordeon, 1960, Itálie

Moderní syntezátor a počítač

[Podpisek]

Horní čtyři fotografie: Courtesy of the Yale University Collection of Musical Instruments

[Obrázek na straně 19]

Hydraulis

[Podpisek]

Courtesy Macedonian Heritage

[Obrázek na straně 19]

Varhany v budově sydneyské opery v Austrálii

[Podpisek]

By courtesy of Australian Archives, Canberra, A.C.T.