Na obzoru ledoborec

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FINSKU

RACKOVÉ létají po bezmračné obloze, ze které žhne slunce. Vzduch je plný vůně kávových bobů. Námořníci zavírají nákladový prostor, ozývá se siréna, a plně naložená loď ztěžka odplouvá. Kávové boby jsou na cestě do Finska, země milovníků kávy. Za několik týdnů už loď pluje Baltským mořem. Je však zima a loď je téměř uvězněna v silném ledovém příkrovu. Co se s ní stane? Není nutné dělat si starosti, protože pomoc je na cestě. Na obzoru se objevuje mohutná loď — ledoborec.

Ledový krunýř

Na celém světě se značná část zboží přepravuje po moři. Obvykle to není žádný problém. Jak se ale lodě dostávají do přístavů, když je moře zamrzlé? To je právě problém Baltského moře, které je pro řadu zemí jedinou cestou, jak se dostat k otevřenému oceánu. Když například ve Finsku nastane krutá zima, většina přístavů je kvůli ledu nepřístupná, přičemž přístavy na severu země mohou být zamrzlé šest měsíců v roce. V minulosti tato situace dokonce vedla ke ztrátám na lidských životech.

V roce 1867 byla v severní a střední Evropě neúroda. Všechny vodní cesty do Finska byly až do května zamrzlé, a dokud led neroztál, nebylo možné dovézt tam potraviny. V knize Through Ice and Snow (Ledem a sněhem) námořní kapitán Seppo Laurell píše: „Do té doby již asi 110 000 lidí, tedy více než pět procent [finské] populace, zemřelo hladem.“

 Led je překážkou pro lodní dopravu i v jiných částech světa. Ledový příkrov je obvyklým problémem v oblasti severoamerických Velkých jezer, na řece svatého Vavřince a podél kanadského pobřeží. Ještě obtížnější je lodní doprava během zimy v oblasti Arktidy a Antarktidy. Led zde dosahuje tloušťky dvou až tří metrů.

První pokusy o prolomení ledového krunýře

V době plachetnic bylo zamrzlé moře prakticky nepřekonatelnou překážkou. Když se objevily první parníky s ocelovým trupem, situace se zlepšila. Pokud byl led dost tenký a loď dostatečně velká a výkonná, mohla jím proplout. I když některé z těchto lodí měly kvůli ledu zesílený trup, dokázaly prolomit jen poměrně slabý led.

Řešením byla stavba ledoborců. První takovou lodí byla City Ice Boat I, postavená v roce 1837 ve Spojených státech. Prvním evropským ledoborcem byl Eisbrecher, který byl v roce 1871 postaven v německém Hamburku. Zkušenosti brzy ukázaly, jaký typ lodi si dokáže s ledem poradit nejlépe. Na přelomu 19. a 20. století tak již bylo zřejmé, jaké podstatné konstrukční prvky má ledoborec mít. *

 Plovoucí oceloví obři

Co se stane, když loď uvízne v ledu? Jeden námořník říká: „Loď se třese, jako by měla horečku.“ Trup ledoborce však musí vydržet mnohem větší tlak než trup běžné nákladní lodě. „Narazit do ledové bariéry je asi totéž, jako najet motorovým člunem na pláž,“ vysvětluje námořník, který pracuje na ledoborci. Ocelové pláty na přídi ledoborce bývají silné asi tři centimetry i více a ledoborce v arktických oblastech mají příď vybavenou pláty o síle až pěti centimetrů. Trup ledoborců je zpevněn nejen normálními žebry, ale také žebry speciálními, která odolávají tlaku ledu. Jak pevný je takový ledoborec? Za druhé světové války dostal ledoborec Tarmo přímý zásah bombou. Kapitánský můstek a většina kajut byla zničena, ale trup lodi zůstal nepoškozen.

U ledoborců je rozhodující správný tvar trupu. Jedním z nejobtížnějších úkolů totiž není led rozbít, ale odsunout kusy rozbitého ledu stranou. Mnoho ledoborců má proto kýl ve tvaru polévkové lžíce. Loď rozbije led svou vahou a odtlačí kry na strany a pod sebe. Aby se snížilo tření mezi ledem a lodí, je její trup pečlivě konstruován a pokryt pláty z nerezavějící oceli nebo je natřen mimořádně hladkou a trvanlivou epoxidovou barvou.

Čím jsou tito oceloví obři poháněni? Pryč jsou ty časy, kdy zpocení topiči házeli lopatami uhlí do kotlů ve strojovně. Moderní ledoborce jsou poháněny dieselelektrickými motory, které mají výkon srovnatelný s motory středně velkých tankerů. Některé ledoborce operující v polárních oblastech jsou poháněny atomovými reaktory, a tak se posádka nemusí bát, že by jim došlo palivo.

Jak projet ledovým polem

Když loďka uvízne v bahně, veslař ji může uvolnit tak, že ji rozhoupe ze strany na stranu. Stejný princip je použit u ledoborců. I kdyby však celá posádka, tedy asi 30 mužů, běhala po palubě ledoborce z jedné strany na druhou, loď by se stejně nerozhoupala. Houpání je dosahováno přečerpáváním zátěžové vody mezi dvěma ohromnými nádržemi, které jsou umístěny na protilehlých stranách trupu. Je možné dosáhnout toho, že se ledoborec zhoupne ze strany na stranu každých patnáct vteřin. Stačí, aby si to člověk představil, a už dostane mořskou nemoc. Námořníci si však z takového houpání nic nedělají.

Koncem 19. století kohosi napadlo umístit na příď ledoborce lodní šroub. Svým pohybem šroub vytvářel proud vody, který snižoval tření mezi lodí a ledem a odtlačoval ledovou tříšť. Některé moderní ledoborce mají dva šrouby na zádi a jeden nebo dva na přídi. Mnoho jiných ledoborců však dnes snižuje tření pomocí silného proudu vzduchových bublin. Lodě jsou vybaveny systémem trysek, které ústí podél trupu pod čarou ponoru a vypouštějí stlačený vzduch do vody pod ledem.

Pohled na horizont

Teplé jarní slunce dokáže to, na co nestačí devět obrovských finských ledoborců — rozbije ledové řetězy, kterými jsou spoutány finské přístavy. Z ledových pout se uvolní i přístavy na dalekém severu. Ledoborce se vrátí do svého domovského přístavu a pro jejich posádky nastává klidné letní období. Tyto nákladné a specializované lodě budou totiž několik měsíců zahálet. Kvůli své speciální konstrukci se příliš nehodí pro běžnou plavbu na otevřeném moři.

Existuje však i nová generace ledoborců — víceúčelové lodě, které v zimě pracují jako ledoborce a po zbytek roku mohou být použity při kladení kabelů, výzkumné činnosti nebo při údržbě vrtných plošin. Jednou z takových lodí je Botnica postavená v roce 1998 pro Finskou námořní správu. Má dva lodní šrouby, jejichž osa se může otáčet o 360 stupňů, takže šrouby slouží nejen jako pohon, ale i jako kormidlo. Díky tomu se s lodí velmi dobře manévruje. Tento způsob pohonu byl již také použit u nových zaoceánských dopravních lodí.

Vývoj ledoborců pokračuje. Nedávno se například objevila myšlenka postavit nový druh nákladní lodě. Měla by normální příď, ale její záď by byla uzpůsobena k rozbíjení ledu. Taková loď by byla využitelná především v polárních oblastech, kde se často stává, že ledoborec není nablízku, když loď uvízne v ledu. Nákladní loď nového typu by mohla plout zádí napřed, a tak snadno prorazit cestu ledem.

Ve Finsku však už čekají na svou oblíbenou kávu. Ledoborec si konečně prorazil cestu k nákladní lodi s kávovými boby a teď ji táhne za sebou. Kapitán ledoborce stojí na palubě, opřený o zábradlí. Po chvíli však zamíří k velitelskému můstku. Je čas dát si šálek horké kávy.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Ledoborec „Otso“ proráží cestu ledem

[Podpisek]

Finnish Maritime Administration

[Obrázek na straně 25]

Parník uvězněný v ledu (asi z roku 1890)

[Podpisek]

Museovirasto

[Obrázek na straně 26]

Nukleární ledoborec „Tajmyr“

[Podpisek]

Kværner Masa-Yards

[Obrázek na straně 26]

Víceúčelové ledoborce mohou být použity také ke kladení kabelů a potrubí

[Podpisek]

Finnish Maritime Administration

[Obrázek na straně 26]

Ledoborec „Botnica“

[Podpisek]

Finnish Maritime Administration