Co se dělá pro bezpečnější lety

KDYŽ před událostmi 11. září Alex naposledy letěl, téměř se mu podařilo překonat strach. Při startu letadla na lince Atény-Boston tento dvaačtyřicetiletý manažer začal pociťovat, že na něj přichází mírný záchvat paniky. Srdce mu prudce tlouklo, dlaně měl vlhké a na čele se mu objevily kapky potu.

Alex však věděl, jak panice čelit. Terapeut, který mu pomáhal překonat strach z létání, ho učil, že má zhluboka dýchat, představovat si nějakou krásnou krajinu a čtyřikrát za minutu pevně sevřít opěrky sedadla. Když měl Alex pocit, že otřesy a hluk již nedokáže dál snášet, začal si představovat, že je na břehu klidného jezera. „Uvědomil jsem si, že jsem udělal velký pokrok,“ prohlásil Alex.

Miliony pasažérů mají z létání strach. Mnozí lidé v posledních letech navštěvovali kurzy zaměřené na překonání strachu z létání. Často je k tomu přiměli členové rodiny, letecké společnosti a zaměstnavatelé, kteří mají zájem na tom, aby cestovali letadlem. Pro většinu pasažérů byly tyto kurzy úspěšné, a mnohé kliniky o sobě hrdě prohlašovaly, že mají devadesátiprocentní úspěšnost.

To vše se 11. září změnilo. Alex okamžitě z kurzu odešel. A k nelibosti svého zaměstnavatele se rozhodl, že nepoletí na schůzku s prominentním  klientem. „Můj strach z létání a k tomu teroristické útoky, to už bylo příliš,“ řekl Alex. „Na to mě terapie nepřipravila.“

Stávající bezpečnostní opatření

Před nástupem do letadla dostávají všichni cestující rutinní otázky: „Požádal vás někdo neznámý, abyste něco vzal s sebou do letadla? Nechal jste některé ze svých zavazadel bez dohledu potom, co jste je sbalil?“ Nervózní pasažéři poukazují na to, že i únosci letadel 11. září odpověděli na tyto otázky: „Ne.“ Fakt, že únosci se bez problému dostali do letadla, pokládají i odborníci za důkaz nedostatečných bezpečnostních opatření. „Nikdo nedokázal v tomto ohledu prosadit změnu,“ řekl Jim McKenna, bývalý ředitel organizace Aviation Safety Alliance. „Ale kombinace čtyř unesených letadel, které byly zničeny, a tisíců mrtvých, snad už ke změně stačit bude.“

V důsledku toho, co se stalo, začala být otázka bezpečnosti letového provozu intenzivně prověřována. Před výborem, který byl ustanoven americkým kongresem, generální inspektor amerického ministerstva dopravy Kenneth M. Mead prohlásil: „Navzdory existujícím i novým bezpečnostním opatřením jsou v tomto směru stále ještě závažné nedostatky a některá ... slabá místa, která je potřeba ošetřit.“ Co se pro to dá udělat?

Přísnější kontrola pasažérů

Jedna vedoucí pracovnice bezpečnostní služby u předních amerických aerolinií, na otázku zda se bojí létat, bez váhání říká že ne. Spoléhá totiž na počítačový systém kontroly pasažérů. V rámci tohoto systému je u každé prodané letenky záznam, zda byla zakoupena v kanceláři aerolinií, v cestovní kanceláři nebo prostřednictvím internetu. Je tam také uvedeno,  zda pasažér letí sám nebo se členy rodiny či s přáteli, ale i takové podrobnosti jako například, zda dotyčný cestující měl problémy s policií nebo se špatně choval k personálu a majetku aerolinek.

Při každém odbavování pasažéra na letišti jsou tyto informace ověřovány a aktualizovány a do systému se také zanesou jeho odpovědi na kontrolní otázky. Podrobnosti o tom, jaká data se shromažďují, a o metodách, jak se zpracovávají a používají, patří k nejpřísněji střeženým informacím, jaké mají letecké společnosti k dispozici. Podobné systémy jsou používány na celém světě a některé jsou přímo spojeny s vládními a mezinárodními policejními organizacemi, jako je Interpol. Na mnoha evropských letištích lze pomocí elektronického systému kontroly pasů zaznamenávat a sledovat jednotlivé lety a cesty pasažérů z jedné země do druhé.

Takové kontroly se dělají proto, že odhalit lidi, kteří mají zlé úmysly, je daleko důležitější než zjistit, co mají v zavazadlech. Pro zvýšení bezpečnosti se dále uvažuje o využití různých biometrických zařízení a takzvaných ‚chytrých karet‘, a na některých letištích se to již používá.

Kromě zjišťování různých dat o pasažérech je v rámci bezpečnostních opatření snaha zabránit tomu, aby se na palubu letadla dostaly nebezpečné předměty a látky. Kontrola zavazadel pomocí rentgenových zařízení má svá omezení. Pro letištní personál může být totiž obtížné udržet pozornost po dlouhou dobu, když musí sledovat nejasné obrysy předmětů v zavazadlech. A nevýhodou detektorů kovů je, že opakovaně vyvolávají planý poplach, když reagují na klíče, mince a přezky u opasků.

Přísnější legislativa

Vlády se rozhodly reagovat na omezené možnosti kontroly zavazadel tím, že zpřísnily požadavky na bezpečnost letišť. Vláda Spojených států nařídila, že se musí provádět kompletní kontrola příručních zavazadel a že spoluzavazadlo nesmí být naloženo do letadla, pokud jeho majitel není na palubě. Do konce roku 2002 musí být na každém letišti instalováno zařízení, které umožní zkontrolovat, zda v zavazadlech nejsou výbušniny. Pracuje se na tom, aby dveře pilotní kabiny byly zpevněny a lépe zajištěny. Posádky letadel dostávají dodatečná školení, jak zvládat krizové situace. Na palubě letadla bývají ozbrojení federální agenti v civilu.

V týdnech a měsících po zářijovém útoku byli na mnoha letištích po celém světě kontrolováni všichni pasažéři a jejich zavazadla. U některých cestujících a jejich příručních zavazadel se prováděla ještě dodatečná podrobná prohlídka. Taková opatření znají cestující z Evropy, protože se s nimi setkávali v 70. letech dvacátého století, kdy únosy letadel  dosáhly svého vrcholu. Pasažéři dnes u sebe nesmí mít žádné ostré předměty. Od místa, kde se provádí bezpečnostní kontrola, je vstup povolen pouze těm, kdo mají platnou letenku. Lidé si už většinou zvykli na dlouhé fronty při odbavování a na přítomnost ozbrojených složek na letištích.

Důraz na údržbu

Zkuste si představit tuto nepříjemnou situaci. Prošli jste řadou letištních kontrol a nyní čekáte, až budete vyzváni k nástupu do letadla. „Už jste to slyšel?“ říká pasažér v šedém obleku. „Letadlo má mechanickou poruchu.“ Obrací oči v sloup a dodává: „Doufám, že nepoletíme bez motoru.“

Většina pasažérů si neuvědomuje, že letecké společnosti mají přísný a propracovaný systém kontrol technického stavu letadel. Průběžně se kontroluje letový deník a na základě údajů, které v něm jsou, se plánují opravy. Požaduje se, aby na letadlech a jejich motorech byla prováděna důkladná údržba podle přísného harmonogramu. Dělá se to mnohem častěji než u běžného automobilu, a to i v případě, že letadlo nemá vůbec žádné provozní problémy.

Pracovník dohlížející na údržbu u jedné velké letecké společnosti to může dosvědčit: „Za patnáct let, co v tomto oboru pracuji, jsem se nikdy nesetkal s pracovníkem údržby, který by bezpečnost nebral velmi vážně. Vždyť i přátelé a rodiny našich zaměstnanců létají v letadlech, s nimiž pracujeme. Riskovat by tedy bylo pošetilé.“

Letečtí mechanici a údržbáři mají silný pocit odpovědnosti. Jeden z nich vypráví: „Nikdy  nezapomenu na tu noc, kdy u Sioux City v Iowě havarovalo DC-10. Pracoval jsem tehdy jako letecký technik a mým úkolem bylo zkontrolovat ocasní části u letadla stejného typu a provést základní údržbu. V tu chvíli jsme měli velmi málo informací o tom, proč se ta havárie stala. Pamatuji si, jak soustředěně jsem tu noc pracoval a říkal si: ‚K čemu v tom letadle došlo? Přehlédl někdo něco, co bych já mohl najít, a tak zabránit další tragédii? Dělám všechno přesně tak, jak bych měl?‘ Ten večer jsem v ocase letadla strávil hodně času tím, že jsem kontroloval a přemýšlel.“

Letečtí technici jsou neustále školeni ve všech oblastech své práce, od rutinních úkolů až po komplikované kontroly a odstraňování složitých problémů. Posádky dostávají školení, jak zvládnout běžné i zcela výjimečné situace, které by snad mohly nastat.

Když dojde k letecké tragédii, jsou shromážděné údaje analyzovány a pak jsou vloženy do simulátoru. Zkušební piloti a letečtí inženýři používají simulátor k tomu, aby zjistili, jak by posádka mohla podobné problémy v budoucnu zvládnout. Pak je uspořádáno školení, na kterém posádky dostanou konkrétní pokyny. Analýza údajů také může vést ke konstrukčním  změnám letadla nebo součástek. Nehody tedy mohou poskytnout užitečné informace, díky kterým lze dalším neštěstím předejít.

Jeden pracovník údržby to shrnuje: „Držíme se zásady, že ‚bezpečnost není výsledkem náhody — musí být naplánovaná‘.“

Zpátky ve vzduchu

Po čtyřměsíční pauze se Alex rozhodl, že je načase, aby se svou fobií něco udělal. Přítomnost policistů a příslušníků národní gardy na Loganově mezinárodním letišti v Bostonu ho nevyváděla z míry. Neznervózňovaly ho ani dlouhé fronty při odbavování ani prohlídka jeho zavazadel.

Byly to pro něj uklidňující signály, které odpovídaly jeho touze po bezpečných letech. Pokaždé se ještě mírně zapotí a trochu se mu rozbuší srdce. Když si však Alex ukládá zavazadlo do přihrádky nad sedadlem, říká: „Cítím se teď mnohem lépe.“

[Rámeček a obrázek na straně 5]

Fakta o létání

Podle odhadů se každý pátý pasažér bojí létat. Příčinou však nemusí být to, že létání pokládají za nebezpečné. Jejich úzkosti pramení z jiných fobií jako například strachu z výšek nebo z přeplněných prostor.

[Tabulka na straně 8]

JAKÁ JE PRAVDĚPODOBNOST SMRTELNÉ NEHODY?

Pravděpodobnost Pravděpodobnost

za rok je 1 ku: za život je 1 ku:

Motorové vozidlo 6 212 81

Vražda 15 104 197

Smrtelný pracovní úraz 265 000 3 500

Zřícení letadla 390 000 5 100

Utonutí ve vaně 802 000 10 500

Jedovatá zvířata, rostliny 4,2 milionu 55 900

Blesk 4,3 milionu 56 000

[Podpisek]

Zdroj: National Safety Council

[Obrázek na straně 6]

Zpřísněná bezpečnostní opatření na letišti

[Podpisek]

AP Photo/Joel Page

[Obrázek na straně 7]

Kontrola pasažérů

[Obrázek na straně 7]

Důkladnější údržba

[Obrázek na straně 8]

Piloti jsou dobře vyškolenými profesionály