Od smrtícího poslání k pokojnému životu

VYPRÁVÍ TOŠIAKI NIWA

Bývalý japonský pilot, který byl během druhé světové války vycvičen jako kamikadze k útoku na americkou válečnou loď, vypráví o tom, jaké měl pocity, když čekal, až splní své smrtící poslání.

V ČERVNU 1942 utrpělo Japonsko v bitvě o Midway drtivou porážku a postup jeho vojsk v Tichomoří se zastavil. Od té doby Japonci prohrávali jednu bitvu za druhou a Spojené státy se svými spojenci získávaly zpátky území, která japonská armáda dříve obsadila.

V září 1943 japonská vláda oznámila, že univerzitní studenti, kteří byli dříve osvobozeni od vojenské služby, budou nyní povoláváni do zbraně. V prosinci téhož roku jsem tedy odešel z univerzity a nastoupil jsem k vojenskému námořnictvu. Bylo mi dvacet let. O měsíc později jsem byl přidělen k námořnímu letectvu. V prosinci roku 1944 jsem se učil pilotovat stíhací letoun známý jako Zero.

Kamikadze — speciální útočné jednotky

Japonsko směřovalo k porážce. V únoru 1945 zesílily útoky amerických bombardérů B-29. Současně se americké námořní síly přiblížily k Japonsku a začaly používat bombardéry startující z letadlových lodí.

Několik měsíců předtím se vojenští představitelé Japonska rozhodli svést konečnou bitvu s nepřítelem a použít při tom sebevražedné jednotky. I když už bylo zřejmé, že Japonsko válku prohraje, vojenské vedení chtělo prohru co nejvíc oddálit bez ohledu na to, že kvůli tomu přijdou o život tisíce dalších lidí.

Tak byly založeny speciální útočné jednotky kamikadze. Byly pojmenovány po takzvaném božském větru, japonsky kamikadze, což byl tajfun, který podle tradice zničil ve 13. století flotilu lodí mongolských nájezdníků. Pro první útok kamikadze bylo vybráno pět stíhaček Zero. Každá nesla 250kilovou bombu, se kterou měla narazit do nepřátelské lodě.

Úkol sestavit sebevražednou eskadru připadl Jatabskému námořnímu leteckému sboru, ke kterému jsem patřil i já. Každý z nás dostal formulář, do kterého jsme měli napsat, zda jsme ochotni být členy sebevražedné jednotky.

Cítil jsem, že pro svou zemi bych měl obětovat život. Mohlo by se však stát, že při  sebevražedném útoku bych byl sestřelen ještě před tím, než bych se dostal ke svému cíli, a moje smrt by byla k ničemu. A měla by má maminka radost z toho, že jsem ukončil svůj život, aniž bych splnil své povinnosti vůči rodině? Dalo mi hodně práce, abych přesvědčil sám sebe, že dát se k dispozici pro sebevražedný útok je to nejlepší, co mohu se svým životem udělat. Nakonec jsem se tedy k sebevražedné misi přece jen přihlásil.

V březnu 1945 byla sestavena první skupina Jatabské speciální útočné jednotky. Bylo vybráno dvacet devět mých kamarádů, ale já ne. Prošli speciálním výcvikem a v dubnu měli odstartovat z letecké základny Kanoja v prefektuře Kagošima, aby vykonali svůj úkol. Ještě před tím, než byli převezeni na základnu Kanoja, jsem své kamarády navštívil. Doufal jsem, že mi řeknou, jaké mají před sebevražedným útokem pocity.

„Zemřeme,“ řekl jeden z nich klidně. „Ty ale nespěchej, abys zemřel. Když někdo z nás přežije, měl by ostatním říct, jak drahocennou věcí je mír, a měl by pracovat na jeho dosažení.“

Moji kamarádi vzlétli 14. dubna 1945. O několik hodin později jsme všichni poslouchali rozhlas, abychom se dozvěděli, jak jejich mise dopadla. Hlasatel oznámil: „První oddíl Šowa ze speciálních útočných jednotek kamikadze zaútočil na nepřátelské námořní síly na východ od Kikai Šimy. Všichni zahynuli v boji.“

Óka — živá bomba

O dva měsíce později jsem byl převelen ke Konoikskému námořnímu leteckému sboru jako člen speciální útočné eskadry Džinrai. Japonské slovo džinrai znamená „božský hrom“. K eskadře patřila letadla označovaná jako Útočníci, která startovala ze země, dále doprovodné stíhačky a také bombardéry, které startovaly z letadlových lodí.

Pod každým dvoumotorovým Útočníkem byla zavěšena Óka, což znamená „třešňový květ“. Toto slovo symbolizovalo mladé piloty, kteří byli ochotni obětovat svůj život. Óka byl jednosedadlový raketový kluzák s pětimetrovým rozpětím křídel, který vážil 440 kilogramů. V nose kluzáku byla uložena přibližně tuna trhaviny.

Když se Útočník přiblížil k cíli, nastoupil do Óky pilot, a kluzák se pak odpojil od mateřského letadla. S pomocí tří raket, z nichž každá vydržela deset vteřin, kluzák doplachtil k cíli a plnou rychlostí do něj narazil. Óka vlastně byla živá bomba. Jakmile byla vypuštěna, nebylo návratu.

Při cvičných útocích pilot Óky letěl ve stíhačce Zero a z výšky šesti tisíc metrů se střemhlavým letem řítil na cíl. Byl jsem svědkem toho, že  při těchto cvičných útocích přišlo několik pilotů o život.

První skupina sebevražedných pilotů zaútočila před tím, než jsem byl k této jednotce přidělen. Skládala se z osmnácti Útočníků, z nichž každý nesl jednu Óku. Doprovázelo je devatenáct stíhaček. Mateřské letouny byly těžké a pomalé, a žádný z nich se k cíli nedostal. Všechny byly sestřeleny americkými stíhačkami. Stejný osud stihl i doprovodnou letku.

Eskadra Džinrai tak přišla o všechny stíhačky, a další mise se proto musely obejít bez jejich doprovodu. Ti, kdo potom startovali, se již nikdy nevrátili. Všichni zahynuli v bojích o Okinawu.

Poslední dny války

V srpnu 1945 jsem byl převelen k Ocuskému námořnímu leteckému sboru. Základna, na které jsem měl sloužit, ležela na úpatí hory Hiei-zan blízko města Kjóto. Očekávalo se, že americké pozemní jednotky se brzy vylodí na japonském pobřeží. Japonské velitelství plánovalo, že Óky budou startovat z hory a sebevražední piloti zaútočí na americké lodě. Na vrcholu hory proto byly nainstalovány startovací rampy.

Čekali jsme na rozkaz, kdy zaútočit, ale ten nikdy nepřišel. Dne 6. srpna byla atomovou bombou zničena Hirošima a 9. srpna Nagasaki. Dne 15. srpna Japonsko podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, a válka tím definitivně skončila. Nechybělo mnoho, a přišel jsem v ní o život.

Koncem srpna jsem se vrátil do rodné Jokohamy. Nálety amerických bombardérů B-29 však proměnily náš dům v hromadu popela. Moje rodina byla v naprostém zoufalství. V plamenech zahynula má sestra a její syn. Útěchou však bylo, že můj mladší bratr se vrátil domů živý a zdravý.

Vše bylo v troskách a neměli jsme dostatek jídla. Přesto jsem se vrátil na univerzitu, abych ji dokončil. Po roce studií jsem promoval a dostal jsem práci. V roce 1953 jsem se oženil s Mičiko a časem se nám narodili dva synové.

Usiluji o mír

V roce 1974 začala Mičiko studovat Bibli s jednou svědkyní Jehovovou. Zakrátko už chodila na shromáždění i do kazatelské služby. Nelíbilo se mi, že chodí pryč tak často. Mičiko mi ale vysvětlila, že křesťanská služba přispívá k míru a ke štěstí. Řekl jsem si, že když je to tak, neměl bych jí bránit, ale měl bych ji v tom podporovat.

Přibližně v té době jsem najal několik mladých svědků Jehovových jako noční hlídače. Když přišli do práce, zeptal jsem se jich na jejich náboženskou organizaci a na službu. Překvapilo mě, že na rozdíl od jiných mladých lidí jejich věku měli tito svědkové jasný smysl života a byli obětaví. Naučili se to z Bible. Vysvětlili mi, že na celém světě není mezi svědky Jehovovými rasová diskriminace a že se pevně drží biblického přikázání milovat Boha a své bližní. (Matouš 22:36–40) Na své spoluvěřící se dívali jako na bratry a sestry, bez ohledu na národnost. (Jan 13:35; 1. Petra 2:17)

Myslel jsem si, že je to idealismus. Tolik církví křesťanstva mezi sebou bojovalo, tak proč by svědkové Jehovovi měli být výjimkou.

Co jsem si myslel, to jsem jim také řekl. Jeden mladý svědek přinesl Ročenku svědků Jehovových a ukázal mi, že svědkové Jehovovi v Německu  byli za Hitlerova režimu kvůli své neutralitě vězněni, a dokonce popravováni. To mě přesvědčilo, že svědkové Jehovovi jsou pravými křesťany.

Mezitím se má manželka zasvětila Jehovovi a byla v prosinci roku 1975 pokřtěna. Při té příležitosti mi svědkové nabídli domácí studium Bible. Přemýšlel jsem o svých finančních závazcích, například o splácení hypotéky a výdajích na vzdělávání našich synů, a rozhodl jsem se, že nabídku studia nepřijmu. Ženatí členové sboru upravovali své zaměstnání tak, aby měli více času na službu. Myslel jsem si, že totéž by se očekávalo i ode mne. Bratři mi však ukázali, jak je možné vyrovnaně skloubit světské zaměstnání a křesťanský způsob života. Nabídku biblického studia jsem tedy nakonec přijal.

Sloužím Bohu pokoje

Bratr, který se mnou studoval, se po dvou letech biblického studia zeptal, zda jsem uvažoval o tom, že bych zasvětil svůj život Bohu. To jsem tehdy ještě neudělal a trápilo mě to.

Jednoho dne jsem v práci spěchal dolů po schodech. Náhle jsem zakopl, spadl, udeřil se zezadu do hlavy a ztratil vědomí. Když jsem se probral, hrozně mě bolela hlava a měl jsem ji vzadu silně oteklou. Sanitka mě proto odvezla do nemocnice. Ukázalo se však, že lebeční kosti poškozené nebyly a neměl jsem ani vnitřní krvácení.

Uvědomil jsem si, jak vděčný bych měl být Jehovovi za život, který mi dal. Rozhodl jsem se, že od té chvíle budu žít pro Boží vůli a tak jsem Bohu zasvětil svůj život. V červenci 1977 jsem byl ve věku 53 let pokřtěn. Můj starší syn Jasujuki také studoval Bibli a byl pokřtěn o dva roky později.

Asi deset let po svém křtu jsem odešel do důchodu. Celou tu dobu jsem se snažil žít vyrovnaným způsobem života. Chodil jsem do zaměstnání, ale především jsem plnil své křesťanské závazky. Nyní sloužím jako starší v jednom jokohamském sboru. Hodně času trávím v kazatelské službě. Můj starší syn je křesťanským starším a celodobým služebníkem v sousedním sboru.

Byl jsem členem speciální útočné eskadry a měl jsem se podílet na smrtícím poslání. Přežil jsem to a jsem za to velmi vděčný. Považuji za poctu, že mohu kázat ‚tuto dobrou zprávu o království‘. (Matouš 24:14) Jsem pevně přesvědčen, že ten nejlepší způsob života je sloužit Bohu a patřit k jeho lidu. (Žalm 144:15) Brzy přijde nový svět, kde lidé už nikdy nezažijí válku, protože „národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce“. (Izajáš 2:4)

Bude-li to Boží vůle a budou-li vzkříšeni ti, které jsem znal a kteří zahynuli ve válce, rád bych se s nimi setkal. Bude úžasné říci jim o pokojném životě, ze kterého se budou moci radovat na rajské zemi pod vládou spravedlivého Božího nebeského Království. (Matouš 6:9, 10; Skutky 24:15; 1. Timoteovi 6:19)

[Obrázek na straně 19]

V době, kdy jsem sloužil v námořním letectvu

[Obrázek na straně 18 a 19]

„Óka“ — živá bomba

[Podpisek]

© CORBIS

[Obrázek na straně 20]

S kamarády před začátkem sebevražedné mise. Stojím jako druhý zleva a jsem jediný, kdo přežil

[Obrázek na straně 21]

S manželkou Mičiko a starším synem Jasujukim

[Podpisek obrázku na straně 18]

U.S. National Archives photo