Magna Charta a lidská touha po svobodě

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

MALEBNOU krajinou anglického hrabství Surrey protéká řeka Temže. Na jedné louce u jejího břehu stojí monument s nápisem, který připomíná událost, k níž došlo téměř před tisíci lety. Tady v Runnymede se anglický král Jan Bezzemek (vládl v letech 1199–1216) setkal s nepřátelsky naladěnými barony, kteří vlastnili rozsáhlé pozemky a kterým vadilo královo jednání. Baroni požadovali, aby král vyhověl jejich stížnostem a dal jim určitá práva. Pod mimořádným tlakem král nakonec připojil svou pečeť k dokumentu, který se později stal známým jako Magna Charta (Velká listina).

Proč je tento dokument označován za „nejvýznamnější právní dokument v dějinách západních zemí“? Z odpovědi na tuto otázku pochopíme mnohé o lidské touze po svobodě.

Články baronů

Král Jan měl spory s katolickou církví. Odmítl uznat Štěpána z Langtonu jako biskupa z Canterbury, a tím se vzepřel papeži Inocenci III. Král proto ztratil podporu církve a v podstatě byl exkomunikován. Jan však začal usilovat o smíření. Souhlasil s tím, že papeži postoupí anglické a irské království. Když se král zavázal, že bude církvi věrný a bude platit roční poplatek, papež mu tato království vrátil. Jan se tak stal papežovým vazalem.

Král měl navíc finanční těžkosti. Během své sedmnáctileté vlády jedenáctkrát zvýšil držitelům pozemků daně. Kvůli sporům s církví a kvůli finančním problémům král získal pověst nespolehlivého panovníka. A svým charakterem k takové pověsti jen přispíval.

Nakonec propukly nepokoje, když baroni ze severu odmítli platit další daně. Vydali se do Londýna a vypověděli králi poslušnost. To vedlo k dohadování mezi oběma stranami, při kterém král přebýval ve windsorském paláci a baroni tábořili na východ od blízkého města Staines. Při zákulisním jednání se setkali tváří v tvář v Runnymede. V pondělí 15. června 1215 zde Jan připojil svou pečeť k dokumentu, který obsahoval 49 článků. Začínal slovy: ‚To jsou články, které baroni požadují a král přiznává.‘

Svoboda podle zákona

Brzy začalo být zřejmé, že nedůvěra, kterou baroni ke králi měli, byla oprávněná. Přestože vůči králi i vůči papeži panovala nepřátelská nálada, král poslal k papeži do Říma vyslance.  Papež okamžitě vydal edikt, kterým runnymedskou dohodu anuloval. V Anglii záhy vypukla občanská válka. Následující rok však Jan zemřel a na trůn nastoupil jeho devítiletý syn Jindřich.

Podporovatelé mladého Jindřicha se postarali o to, aby dohoda z Runnymede byla znovu potvrzena. Brožura Magna Carta uvádí, že tato revidovaná dohoda „se rychle změnila z právního dokumentu, který zabraňoval tyranii, v manifest, pomocí něhož se lidé umírněných názorů mohli semknout k podpoře [králových] zájmů“. Během Jindřichovy vlády byla tato dohoda několikrát přepracována. Když potom 12. října 1297 potvrdil Velkou listinu Jindřichův nástupce Eduard I., byla Magna Charta zařazena do soupisu právních dokumentů anglického parlamentu.

Charta omezovala moc panovníka. Určovala, že zákonu jsou podřízeni nejen jeho poddaní, ale i on sám. Podle Winstona Churchilla, historika a britského ministerského předsedy, Magna Charta vymezovala „systém dělby moci ve státě. Tento systém králi poskytoval nezbytnou autoritu, ale bránil jejímu zneužití v případě, že by se panovník stal tyranem nebo že by přišel o rozum“. Vznešené ideály, jen co je pravda! Jaký význam však měl tento dokument pro  obyčejné lidi? V tu dobu jen velmi malý. Magna Charta vymezovala pouze práva „svobodných občanů“, což byla poměrně malá prominentní skupina obyvatel. *

Magna Charta „byla téměř již od svého vzniku symbolem a výzvou k boji proti útlaku,“ uvádí Encyclopædia Britannica, „přičemž každá generace ji chápala jako ochranu svých vlastních svobod“. Význam Velké listiny je patrný mimo jiné z toho, že každé zasedání anglického parlamentu začínalo potvrzením její platnosti.

V 17. století angličtí právníci používali články z Velké listiny jako podklad pro udělení různých privilegií — bylo to například právo na soud před porotou, habeas corpus, * rovnost před zákonem, ochrana před svévolným zatčením a parlamentní kontrola daní.

Touha po svobodě se šíří

„Ústavní význam Velké listiny se v minulosti neodvíjel ani tak od toho, co Magna Charta obsahovala, jako spíše od toho, co jí lidé přičítali,“ připustil lord Bingham, který byl v letech 1996 až 2000 nejvyšším soudcem Anglie a Walesu. Nicméně ideály svobody vyplývající z této charty se rozšířily do celého anglicky mluvícího světa.

Poutníci, kteří se v roce 1620 vydali z Anglie do Ameriky, si vzali výtisk Magny Charty s sebou. Když se v roce 1775 britské kolonie v Americe vzbouřily proti „zdanění bez zastoupení“, provinční kongres na území dnešního státu Massachusetts rozhodl, že takové daně jsou v rozporu s Velkou listinou. Stát Massachusetts v tu dobu používal pečeť, která zobrazovala muže držícího v jedné ruce meč a ve druhé Magnu Chartu.

Když vznikala americká ústava, zástupci jednotlivých států se drželi zásady „svoboda podle zákona“, a proto z této zásady vychází i americká Listina práv. Sdružení amerických právníků projevilo své ocenění pro Velkou listinu tím, že v roce 1957 nechalo v Runnymede postavit monument s nápisem „Na památku Magny Charty, jež je symbolem svobody podle zákona“.

Americká politička Eleanor Rooseveltová se v roce 1948 podílela na sestavování Všeobecné deklarace lidských práv, kterou přijala Organizace spojených národů. Eleanor Rooseveltová doufala, že se tato deklarace stane „mezinárodní Magnou Chartou pro všechny lidi na celém světě“. Dějiny Velké listiny jasně ukazují, jak silná je lidská touha po svobodě. I přes tyto vznešené cíle jsou však dnes lidská práva v mnoha zemích stále ohrožena. Lidské vlády opakovaně prokázaly, že nejsou schopny zajistit svobodu všem lidem. To je jedním z důvodů, proč si miliony svědků Jehovových cení daleko vyšší formy svobody podle zákona, a to zákona jiné vlády, Božího Království.

Bible o Bohu říká něco pozoruhodného: „Kde je Jehovův duch, tam je svoboda.“ (2. Korinťanům 3:17) Pokud vás zajímá, jaký druh svobody lidstvu nabízí Boží Království, zeptejte se na to svědků Jehovových, až se s nimi příště setkáte. Uvidíte, že odpověď bude nejen zajímavá, ale také vám přinese úlevu.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 13]

VELKÁ LISTINA

Velká listina (latinsky Magna Charta) původně vznikla jako „Články baronů“. Král Jan svou pečetí potvrdil dokument, který obsahoval 49 článků. Během příštích několika dnů se dokument rozrostl na 63 článků, které král opět stvrdil pečetí. A v roce 1217 byla k „Článkům baronů“ připojena druhá, menší listina, zabývající se lesním právem. Tehdy se tomuto dokumentu začalo říkat Magna Charta.

Šedesát tři článků Magny Charty je rozděleno do devíti skupin, z nichž některé se týkají reformy zákona a soudnictví, církevních svobod a stížností baronů. Článek 39 je historickým základem občanských svobod v Anglii a zní: „Nechť žádný svobodný člověk není zatčen, ani uvězněn, ani vypuzen z držby, nebo prohlášen za psance, nebo poslán do vyhnanství, nebo nějakým způsobem ničen, ani na něho nepůjdeme ani na něho nepošleme, leč po zákonném soudu osob jemu rovných či podle zákona země.“

[Obrázek]

Pozadí: Třetí revidovaná verze Magny Charty

[Podpisek]

S laskavým svolením British Library, 46144 Exemplification of King Henry III’s reissue of Magna Carta 1225

[Obrázek na straně 12]

Král Jan

[Podpisek]

Z knihy Illustrated Notes on English Church History (svazek I a II)

[Obrázek na straně 12]

Král Jan předává svou korunu papežovu vyslanci

[Podpisek]

Z knihy The History of Protestantism (svazek I)

[Obrázek na straně 13]

V roce 1215 se král Jan setkává s barony a souhlasí, že stvrdí platnost Magny Charty

[Podpisek]

Z knihy The Story of Liberty, 1878

[Obrázek na straně 14]

Památník Magny Charty v Runnymede

[Podpisek]

ABAJ/Stephen Hyde

[Podpisky obrázku na straně 12]

Pozadí nahoře: Se svolením British Library, Cotton Augustus II 106 Exemplification of King John’s Magna Carta 1215; pečeť krále Jana: Public Record Office, Londýn