Jak jsem byl osvobozen z otroctví nenávisti
Jak jsem byl osvobozen z otroctví nenávisti
VYPRÁVÍ JOSÉ GOMEZ
NARODIL jsem se 8. září 1964 v Rognacu, malém městě na jihu Francie. Moji rodiče a prarodiče se narodili v severoafrickém Alžírsku a Maroku a byli to andaluští Cikáni. Jak je v romské kultuře běžné, naši velkou rodinu tvořilo široké příbuzenstvo.
Můj otec byl násilník a k mým nejranějším vzpomínkám patří to, že bil matku. Časem se matka rozhodla, že se s ním rozvede — což je mezi Romy neobvyklé. Odjela se mnou a s mou sestrou do Belgie, kde jsme prožili osm pokojných let.
Situace se však změnila. My, děti, jsme chtěly vidět svého otce, a tak nás matka vzala zpět do Francie a opět začala žít s otcem. Bylo to pro mě velmi náročné. V Belgii jsme všude chodili s matkou. V rodině mého otce však bylo zvykem, že muži se zdržovali ve společnosti mužů. Z jejich mentality vyplývalo přesvědčení, že muži mají všechna práva a ženy mají povinnosti. Když jsem jednou například chtěl tetě pomoci sklidit po jídle ze stolu, strýc mě obvinil, že jsem homosexuál. V jeho rodině bylo mytí nádobí výlučně ženskou záležitostí. Tento nevyrovnaný způsob uvažování nakonec zanechal stopy i na mně.
Krátce nato se matka zase stala obětí otcovy násilnické povahy. Několikrát jsme se s bratrem snažili zasáhnout, ale pak jsme před otcovými údery museli utéci oknem. Neunikla tomu ani sestra. Proto jsme co nejvíce času trávili venku. Bylo mi patnáct let a neměl jsem v životě žádné vedení.
Časem jsem začal být známý svou násilnickou povahou. Rád jsem šikanoval druhé. Někdy jsem schválně provokoval jiné mladé muže, ale jen málokdo se odvážil postavit se mi — zvláště proto, že jsem býval často ozbrojen nožem a řetězem. Brzy jsem začal krást auta a prodávat je. Někdy jsem je jen zapálil a díval se, jak se hasiči snaží oheň uhasit. Později jsem se začal vloupávat do obchodů a skladů. Několikrát jsem byl uvězněn. A pokaždé jsem se modlil k Bohu o pomoc.
Ano, věřil jsem v Boha. Když jsme byli v Belgii, chodil jsem do církevní školy. Dobře jsem tedy věděl, že to, co dělám, je špatné. Má víra v Boha však neměla na mé chování žádný vliv. Myslel jsem si, že Bůh mi hříchy odpustí, když ho o to poprosím.
V roce 1984 jsem byl za krádež odsouzen na jedenáct měsíců do vězení. Poslali mě do vězení Baumette v Marseilles. Zde jsem si na různé části těla nechal udělat tetování. Jedno tetování znělo „nenávist a pomsta“. Nejen, že jsem se vůbec nezměnil, ale vězení ještě prohloubilo
mou nenávist k autoritě a ke společnosti jako takové. Když jsem byl po třech měsících propuštěn, cítil jsem mnohem větší zlobu než dříve. Potom došlo k tragédii, která změnila celý můj život.Mým cílem je pomsta
Naše rodina měla spor s jinou romskou rodinou. Se strýci jsme se rozhodli osobně s nimi spor řešit. Obě rodiny byly ozbrojené. Došlo k hádce, při které byl zastřelen můj strýc Pierre a jeden otcův bratranec. Byl jsem v takovém šoku, že jsem uprostřed silnice stál se zbraní v ruce a křičel vzteky. Jeden z mých strýců mi nakonec zbraň z rukou vyrval.
Ztráta strýce Pierra, který byl pro mě jako otec, mě zdrtila. Podle romského zvyku jsem nějaký čas truchlil. Řadu dnů jsem se neholil ani jsem nejedl žádné maso. Odmítal jsem se dívat na televizi a poslouchat rádio. Přísahal jsem, že smrt strýce pomstím, ale příbuzní mi zabránili sehnat si zbraň.
V srpnu 1984 jsem byl povolán do vojenské služby. Ve svých dvaceti letech jsem byl přidělen k mírové jednotce OSN v Libanonu. Počítal jsem s rizikem, že buď budu zabíjet, nebo budu sám zabit. Kouřil jsem tehdy velké dávky hašiše. Nejen, že jsem se přitom cítil příjemně, ale droga mi dávala pocit, že se mi nemůže nic stát.
V Libanonu bylo snadné získat zbraně, a tak jsem se rozhodl, že si je pošlu do Francie, abych pak mohl pomstít svého strýce. Od místních obyvatel jsem si koupil dvě pistole a náboje. Rozebral jsem je na jednotlivé díly a ukryté ve dvou radiopřijímačích jsem je poslal domů.
Dva týdny před koncem vojenské služby jsem spolu se třemi kamarády bez povolení odešel z kasáren. Když jsme se vrátili, zavřeli nás. Ve vězení jsem dostal záchvat vzteku a napadl jsem strážce. Bylo pro mě nemyslitelné, že by mě nějaký payo — člověk, který není Rom — ponížil. Příští den jsem se popral s důstojníkem. Zbytek vojenské služby jsem strávil ve vězení Montluc v Lyonu.
Ve vězení nalézám svobodu
První den mě ve vězení Montluc vřele přivítal jeden příjemný mladý muž. Dozvěděl jsem se, že je jedním ze svědků Jehovových a jako i jiní svědkové je ve vězení jenom kvůli tomu, že nechtěl vzít do ruky zbraň. To mě zaujalo. Chtěl jsem se dozvědět více.
Zjistil jsem, že svědkové Jehovovi mají upřímnou lásku k Bohu, a jejich vysoká mravní měřítka na mě udělala velký dojem. Měl jsem však mnoho otázek. Zvláště jsem chtěl vědět, zda mrtví mohou komunikovat s živými prostřednictvím snů, protože o tom je mnoho Romů přesvědčeno. Jeden svědek, který se jmenoval Jean-Paul, mi nabídl biblické studium pomocí knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. *
Knihu jsem přečetl za jedinou noc a silně na mě zapůsobila. Zde, ve vězení, jsem našel skutečnou svobodu! Když jsem byl z vězení propuštěn, vezl jsem si vlakem domů tašku plnou biblických publikací.
Abych navázal kontakt se svědky v oblasti, kde bydlím, šel jsem do sálu Království ve městě Martigues. Pokračoval jsem ve studiu Bible a tentokrát mi pomáhal celodobý služebník Eric. Během několika dnů jsem přestal kouřit a stýkat se s bývalými kamarády. Byl jsem rozhodnut jednat v souladu s textem v Příslovích 27:11: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ V Jehovovi jsem našel milujícího Otce, kterému jsem chtěl dělat radost.
Náročná změna
Nebylo pro mě snadné uplatňovat křesťanské zásady. Na několik týdnů jsem například znovu propadl drogám. Nejtěžší
však pro mě bylo zbavit se touhy po pomstě. Eric netušil, že vždy mám u sebe zbraň a že se chci pomstít těm, kdo mi zabili strýce. Sledoval jsem je celé noci.Když jsem to Ericovi řekl, jasně mi vysvětlil, že pokud nosím zbraň a usiluji o pomstu, nemohu si vytvořit dobrý vztah k Bohu. Musel jsem se rozhodnout. Hluboce jsem rozjímal nad vybídkou apoštola Pavla v Římanům 12:19: „Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě.“ Díky tomu a také díky úpěnlivé modlitbě se mi podařilo své city ovládnout. (Žalm 55:22) Nakonec jsem se zbraní zbavil. A po ročním studiu jsem 26. prosince 1986 symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.
Reakce mé rodiny
Změny v mém chování vedly k tomu, že začali studovat i moji rodiče. Znovu se vzali a matka byla v červenci 1989 pokřtěna. Časem na biblické poselství reagovali další členové mé rodiny a stali se svědky Jehovovými.
V srpnu 1988 jsem se rozhodl, že se stanu celodobým služebníkem. Potom jsem se zamiloval do Katii, jedné mladé sestry v našem sboru, a 10. června 1989 jsme se vzali. První rok manželství nebyl snadný a stále ještě musím zlepšovat svůj postoj k ženám. Bylo pro mě obtížné uplatňovat slova z prvního dopisu Petra 3:7, která vybízejí manžely, aby projevovali svým manželkám úctu. Opakovaně jsem se musel modlit o sílu, abych dokázal potlačit pýchu a změnit svůj způsob smýšlení. Postupně se však věci měnily k lepšímu.
Kvůli strýcově smrti stále ještě pociťuji hlubokou bolest, a když na něj myslím, někdy nedokážu zadržet slzy. Vzpomínky na jeho smrt ve mně stále ještě vyvolávají silné emoce, se kterými musím bojovat. Celá léta, i po svém křtu, jsem se obával setkání se členy té rodiny, které jsem se dříve chtěl pomstít. Co bych udělal, kdyby na mě zaútočili? Jak bych zareagoval? Nepřevážila by znovu stará osobnost?
Jednou jsem měl veřejnou přednášku v blízkém sboru. Zde jsem uviděl Pepu, příbuznou mužů, kteří mi zabili strýce. Musím připustit, že toto setkání bylo zkouškou kvality mé křesťanské osobnosti. Své pocity jsem však potlačil. Později, v den jejího křtu, jsem ji objal a blahopřál jí k rozhodnutí sloužit Jehovovi. Přes všechno, k čemu dříve došlo, jsem ji přijal jako svou duchovní sestru.
Denně děkuji Jehovovi za to, že mi pomohl vymanit se z otroctví nenávisti. Kde bych dnes byl, nebýt Jehovova milosrdenství? Díky němu mám šťastnou rodinu. A mám také naději do budoucnosti — na nový svět bez nenávisti a násilí. Ano, mám naprostou důvěru, že se splní tento Boží slib: „Skutečně budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli; vždyť tak mluvila samotná ústa Jehovy vojsk.“ (Micheáš 4:4)
[Poznámka pod čarou]
^ 18. odst. Vydali svědkové Jehovovi
[Obrázek na straně 19]
V roce 1985 jako příslušník mírové jednotky OSN v Libanonu
[Obrázek na straně 20]
S Katiou a našimi syny, Pierrem a Timeem