Nečekané setkání se svišti

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

CHTĚLI byste se blíže seznámit s jedním roztomilým, zábavným a zároveň plachým tvorečkem? Dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak se nám s manželkou nečekaně naskytla možnost pozorovat zblízka skupinku chlupatých zvířátek. Byli to svišti.

Navštívili jsme pohoří Dolomity v severní Itálii. Z místa, kde jsme byli, je výhled na dva majestátní horské štíty — Latemar a Catinaccio. Vydali jsme se po strmé stezce vzhůru ke svahům hory Catinaccio. Na horských pasekách roste mnoho druhů květin. Zastavili jsme se a obdivovali půvabnou lilii zlatohlávku. Naši pozornost také upoutal vstavač černý, což je malá složnokvětá květina s výraznou vůní vanilky. Dopolední slunce rozehřálo kůru jehličnanů v okolí, k nimž patří borovice limba, smrky a modříny, a tak se vzduchem šířila silná vůně balzámu.

Později jsme sešli do údolí, kde nejsou žádné stromy. Po pravé ruce jsme měli strmý travnatý svah. Prostranství vlevo bylo pokryto velkými balvany. Najednou jsme zahlédli rychlý pohyb. Instinktivně jsem se otočil, ale nikde se nic nehýbalo. Když jsem se podíval pozorněji, nahoře na kameni jsem uviděl sviště. Možná se ve spárách mezi balvany usídlila celá kolonie.

Svišť je největší příslušník čeledi veverkovitých. Jedním z nejznámějších druhů tohoto zavalitého hlodavce je severoamerický svišť lesní. V Alpách se vyskytuje svišť horský, který je velmi družný a žije v koloniích.

Odbočili jsme ze stezky, abychom si to plaché stvoření prohlédli zblízka, ale svišť zmizel. Čekali jsme a doufali, že se znovu odněkud vynoří. Za chvilku na mě manželka vzrušeně gestikulovala. Jeden svišť se skrýval za kamenem a zvědavě nás pozoroval. Jeho šedohnědá  srst téměř splývala s barvou kamene. Podíval jsem se pozorněji a zjistil jsem, že po nás také pokukuje jakýsi mladší svišť. O kousek dál jsme uviděli ještě dalšího a napadlo nás, že tohle by mohl být ‚taťka‘. Ačkoli jsme si tím nemohli být úplně jisti, bylo příjemné představovat si, že pozorujeme sviští rodinu.

‚Taťka‘ měřil asi 45 centimetrů a seděl zpříma na zadních nohách, jako by byl na stráži. Druzí dva svišti mezitím pobíhali mezi rododendrony. Svišti si hledají potravu tak, že hrabou do země předníma nohama, na nichž mají silné drápy. Když najdou nějaký kořen, který jim chutná, zpříma se posadí, předníma nohama si ho podají k tlamičce a pak ho ohryzávají. Časně ráno a večer se nakrmí a mezitím odpočívají. Živí se nejen rostlinami, ale také kobylkami, brouky, červy a ptačími vejci. Ve svých norách však potravu neskladují.

Pohled na rodinu svišťů byl velmi zábavný. Když jsem se však k těmto třem svišťům pokusil přiblížit, abych je mohl vyfotografovat, zůstali jako přimražení. Ve chvíli, kdy jsem udělal další pohyb, vydal ‚taťka‘ dva pronikavé hvizdy, které se nesly tichým údolím. ‚Mamka‘ a ‚potomek‘ se rychlostí blesku vřítili do dvou úzkých chodeb a zmizeli pod balvany. ‚Taťka‘ se na mě chvíli upřeně díval, ale potom vydal další dva hvizdy a pádil za svou rodinou.

Níže v údolí jsem objevil balvan, který mohl sloužit jako ideální pozorovatelna. Lehl jsem si na něj a čekal. Netrvalo dlouho a dva svišti se odvážili vylézt ven. Jeden z nich se vyškrábal na velký kámen a lehl si na něj. Druhý se vyšplhal na tentýž kámen z druhé strany. Když se ti dva setkali, zdálo se, že se políbili.

Stále jsem je napjatě a s nesmírným zaujetím sledoval. Jejich pohyby byly velmi rychlé. Často se ale zastavili a na chvíli jakoby zkameněli. Kdykoli jsem se jen nepatrně pohnul, zůstali nehybně stát a ostražitě zvedli hlavu. Pak chvíli odpočívali a o mou přítomnost zdánlivě nejevili zájem.

Všiml jsem si, že v travnatém koberci přede mnou je plno děr. Nedaly se přehlédnout, protože tam byla spousta světle zbarvených kopečků hlíny. To jsou únikové chodby, kam se svišti uchýlí, když při svých krátkých výpravách za potravou ucítí nebezpečí. Podzemní nory mají centrální část, která slouží jako obydlí a ke které vede několik postranních chodeb. Každá z podzemních chodeb může být dlouhá jeden až šest metrů a svišti se v těchto bludištích  orientují pomocí svých černých vousů, které jim rostou kolem čenichu.

Drsnou zimu tráví kolonie deseti až patnácti svišťů zimním spánkem v zimních obydlích. V těchto obydlích, která předtím byla plná sena, se scházejí mladí i staří svišti z různých letních obydlí. Stočí se tam do klubíčka vedle sebe a čeká je dlouhý spánek. Jejich tělesná teplota klesne na osm stupňů Celsia, srdeční tep se sníží na tři až pět úderů za minutu a vydechují pouze dvakrát až třikrát za minutu. A to svišťům stačí, aby zůstali naživu. Přibližně jednou za měsíc se probudí a jdou vyměšovat do speciálně vyhloubených komůrek, které jsou v jiné části nory a jsou uzavřené vzduchotěsnými ucpávkami. Také jiné komůrky nor, kde se svišti ukládají k zimnímu spánku, jsou uzavřené a vzájemně od sebe oddělené, ale jejich ucpávky nejsou vzduchotěsné. Tak je v norách udržována minimální cirkulace vzduchu.

Vědci se už dlouho snaží porozumět tomu, jak mohou svišti v zimě přežít. Nedávno se zjistilo, že zimní spánek je regulován určitými žlázami s vnitřní sekrecí, zejména štítnou žlázou. Pokud tedy svišti dostanou injekce s hormonálními výtažky, k zimnímu spánku se neuloží. Je však zajímavé, že organismus zvířat, která jsou v létě vystavena velkému chladu, reaguje zvýšenou činností štítné žlázy a zvýšeným metabolismem, a tak si zvířata udrží normální tělesnou teplotu. Svišti zřejmě zcela instinktivně vědí, kdy je k zimnímu spánku ten správný čas.

Svišti byli tak roztomilí, že jsme ani nevnímali čas. Ale bylo už odpoledne, a tak jsme je museli opustit a zamířit dolů do údolí. Došli jsme tam až za soumraku. Ten den jsme viděli mnoho zázraků přírody, ale snad nejzajímavější pro nás bylo to, že jsme mohli zblízka pozorovat sviště.

[Obrázek na straně 16]

Svišti se vzájemně zdraví

[Obrázky na straně 17]

Alpínky

Zvonek vousatý

Lilie zlatohlávek

Protěž alpská

[Podpisek obrázku na straně 15]

Svišti: Gerken/Naturfoto-Online.de

[Podpisek obrázku na straně 16]

Svišti: Gerken/Naturfoto-Online.de