První krok — Ústní zdůvodnění před Nejvyšším soudem

DATUM ústního zdůvodnění před Williamem Rehnquistem, který soudu předsedal, a osmi dalšími soudci Nejvyššího soudu bylo nakonec stanoveno na 26. února 2002. Svědky Jehovovy zastupovali čtyři právníci.

Hlavní právní zástupce svědků Jehovových zahájil svou řeč velmi působivým úvodem: „Je sobota dopoledne, jedenáct hodin, a jsme v obci Stratton. [Potom třikrát zaťukal na řečnický pult.] ‚Dobré ráno. Vzhledem k tomu, co se v současné době děje, jsem se u vás zastavil, abych vám řekl o pěkných věcech, které zapsal prorok Izajáš. O této dobré zprávě mluvil Ježíš Kristus. Je to dobrá zpráva o Božím Království.‘“

Dále pokračoval: „Ve Strattonu je ale trestným činem chodit dveře ode dveří s touto dobrou zprávou, pokud k tomu nemáte úřední povolení.“

‚Vy nežádáte o peníze?‘

Soudce Stephen G. Breyer položil svědkům několik otázek. Například se zeptal: „Je pravda, že klienti, které zastupujete, nežádají o peníze, že neprodávají Bible ani nic jiného, a že pouze říkají: ‚Mohli bychom s vámi mluvit o náboženství?‘“

Právní zástupce svědků Jehovových odpověděl: „Vaše Ctihodnosti, je všeobecně známo, že ve Strattonu svědkové Jehovovi nepožadovali peníze. Stejně tak je ale známo, že v jiných oblastech se zmiňují o dobrovolných darech. ... Naším cílem není žádat lidi o peníze. Pouze se snažíme mluvit s nimi o Bibli.“

Je úřední povolení nezbytné?

Soudce Antonin Scalia se zeptal: „Vy si tedy myslíte, že nemusíte jít za starostou a požádat ho o povolení, abyste si mohl se sousedem promluvit o něčem zajímavém?“ Právní zástupce svědků odpověděl: „Nedomníváme se, že by tento soud schválil vládní nařízení, podle něhož občan musí žádat o povolení k tomu, aby si mohl promluvit s jiným občanem u něj v domě!“

Se změnou argumentů se mění i nálada

Nyní předložila své argumenty žalující strana. Stanovisko představenstva obce vysvětlil hlavní právní zástupce Strattonu, když řekl: „Stratton pouze uplatňuje svou pravomoc, když se snaží chránit soukromí obyvatel a předcházet zločinům. Nařízení obce o zákazu podomního prodeje a vybírání  finančních darů nezakazuje lidem osobně agitovat nebo něco propagovat, ale vyžaduje od nich, aby se dali zaregistrovat a při činnosti dveře ode dveří měli u sebe povolení.“

Soudce Scalia položil otázku přímo k jádru věci: „Víte o nějakém jiném případu, kterým jsme se [u Nejvyššího soudu] už někdy zabývali a týkal se nařízení tohoto rozsahu, totiž nařízení, které se vztahuje na propagační činnost — ne na to, že někdo žádá o peníze nebo prodává zboží —, ale prostě na to, že přijde a řekne: ‚Chtěl bych s vámi mluvit o Ježíši Kristu‘ nebo ‚Chtěl bych s vámi mluvit o životním prostředí.‘ Měli jsme už někdy takový případ?“

Soudce Scalia pokračoval: „Není mi známo, že bychom v minulých dvou stoletích nějaký takový případ měli.“ Předseda soudu Rehnquist poznamenal: „Tak dlouho snad ani nejste na světě.“ Všichni v soudní síni se zasmáli. Soudce Scalia pak dokončil svou myšlenku: „Takováto záležitost je pro mě něco nového.“

Dobrý nápad?

Soudce Anthony M. Kennedy položil lehce ironickou otázku: „Myslíte, že to je dobrý nápad, když musím žádat úřady o povolení, abych mohl jít do vedlejší ulice, kde skoro nikoho neznám, [a] říkat lidem: ‚Chci s vámi mluvit o problémech s odvozem odpadků, o problémech s naším poslancem‘ nebo cokoli jiného? Musím požádat úřady o povolení, abych mohl něco takového udělat?“ Potom dodal: „To je neuvěřitelné.“

Svým argumentem dále přispěla soudkyně Sandra Day O’Connorová. Zeptala se: „A co když o Halloweenu chodí děti koledovat? Musí žádat o povolení?“ Soudci O’Connorová a Scalia pak uváděli další argumenty. Soudkyně O’Connorová řekla: „Co když si chci od sousedky vypůjčit trochu cukru? Musím si snad i k tomu vyžádat povolení?“

Provádějí svědkové agitaci?

Soudce David H. Souter se zeptal: „Proč se toto nařízení vztahuje i na svědky Jehovovy? Cožpak působí jako agitátoři, propagátoři, pouliční prodavači nebo podomní či cestující obchodníci, kteří nabízejí různé zboží či služby? Vždyť žádnou takovou činnost neprovozují.“ Právní zástupce Strattonu citoval celé nařízení i se všemi podrobnostmi a dodal, že okresní soud přesně definoval svědky Jehovovy slovem „agitátoři“. Soudce Souter na to odpověděl: „Vaše definice pro slovo agitátoři je opravdu široká, když platí i na svědky Jehovovy.“

Soudce Breyer pak citoval definici slova „agitátor“, aby ukázal, že tento výraz se na svědky nedá uplatnit. A dodal: „Ve vašem přípravném spisu jsem se nedočetl, proč se od těchto lidí [svědků Jehovových], kteří nemají zájem o peníze, a dokonce ani o volby, požaduje, aby se šli na radnici zaregistrovat. Jaký záměr vaše obec sleduje?“

„Oprávnění“ předávat informace

Právní zástupce Strattonu potom tvrdil, že „obec chce zabránit obtěžování majitelů domů“. Dále vysvětloval, že záměrem představitelů Strattonu je chránit obyvatele před podvodníky a zločinci. Soudce Scalia citoval z nařízení vydaného obcí, protože chtěl ukázat, že starosta může od žadatele o registraci chtít osobní údaje a informace o jeho záměru, aby „na požadovaném oprávnění byl přesně uveden charakter činnosti“. A s trochou ironie dodal: „Chtít oprávnění k tomu, aby člověk mohl mezi spoluobčany něco propagovat, to prostě nechápu!“

Soudce Scalia se pak zeptal: „Neměli byste tedy vyžadovat,  aby každému, kdo chce navštěvovat lidi, na radnici sejmuli otisky prstů dříve, než zazvoní na nějaký zvonek? Je tato nepatrná hrozba, že by snad mohlo dojít ke zločinu, dostatečným důvodem k tomu, aby se musel na radnici zaregistrovat každý, kdo chce zazvonit u některého domu? Samozřejmě, že není.“

Jsou obyvatelé tímto nařízením chráněni?

Po 20 minutách, kdy mluvil právní zástupce Strattonu, dostal slovo státní prokurátor pro Ohio. Ten dokazoval, že žádné nařízení omezující propagaci nechrání obyvatele před návštěvami cizí osoby a „rozhodně ne [před] nezvanou osobou, která vstoupí na soukromý pozemek“. A dodal: „Myslím, že každý obyvatel té obce má možnost říci: ‚Nemám zájem.‘“

Soudce Scalia potom připomněl: „V obci jsou prý i lidé, kteří svědky Jehovovy vítají, kteří jsou osamělí a rádi by si s někým popovídali. A přesto tito lidé [svědkové Jehovovi] musí jít za starostou a zaregistrovat se, aby získali oprávnění u nich zazvonit.“

„Velmi rozumné omezení“

V průběhu slyšení vyjádřil soudce Scalia závažnou myšlenku. Řekl: „Možná se všichni shodneme na tom, že největší bezpečnost ze všech režimů na světě mohou zajistit totalitní diktatury. Tam je velmi nízká zločinnost. Je tedy běžné, že jednou z cen, které platíme za svobodu, je větší nebezpečí nezákonné činnosti. A není jisté, zda lze nezákonnou činnost dostatečně omezit tím, že k navštěvování lidí bude nutné získat oprávnění.“ Státní prokurátor na to reagoval slovy, že „to je velmi rozumné omezení“. Soudce Scalia s tímto výrokem nesouhlasil a naopak řekl: „Nenajdeme jediný případ, kdy nějaký obecní úřad vydal takovéto nařízení. Nedomnívám se, že toto opatření je rozumné.“

Státní prokurátor musel pod tlakem jednoho soudce nakonec přiznat: „Nechci tvrdit, že můžete někomu přímo zakázat, aby navštěvoval lidi ve svém okolí.“ Touto poznámkou svou argumentaci ukončil.

Při vyvracení důkazů poukázal zástupce svědků na to, že povolení je vystavováno bez řádné kontroly. „Mohu přijít na radnici a říci: ‚Jmenuji se ...‘ a dostanu povolení chodit dveře ode dveří.“ Upozornil ale na to, že starosta má pravomoc nevydat povolení člověku, který říká, že není členem žádné organizace. Řekl: „A my jsme přesvědčeni, že takový postup dává zjevně prostor ke svévoli.“ Pak dodal: „S úctou připomínám, že naše činnost [svědků Jehovových] má skutečně oporu v jádru Prvního dodatku.“

Krátce nato předseda Nejvyššího soudu, pan Rehnquist, ukončil jednání slovy: „[Nejvyšší soud] vydá ve věci rozhodnutí.“ Celý proces trval jen něco přes hodinu. Tato hodina byla velmi důležitá, jak se ukázalo v písemném rozhodnutí, které bylo vydáno v červnu.

[Obrázky na straně 6]

Předseda soudu Rehnquist

Soudce Breyer

Soudce Scalia

[Podpisky]

Rehnquist: Collection, The Supreme Court Historical Society/Dane Penland; Breyer: Collection, The Supreme Court Historical Society/Richard Strauss; Scalia: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Lavenburg

[Obrázky na straně 7]

Soudce Souter

Soudce Kennedy

Soudkyně O’Connorová

[Podpisky]

Kennedy: Collection, The Supreme Court Historical Society/Robin Reid; O’Connorová: Collection, The Supreme Court Historical Society/Richard Strauss; Souter: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Bailey

[Obrázek na straně 8]

Soudní síň

[Podpisek]

Fotografie Franz Jantzen, Collection of the Supreme Court of the United States