Zůstal jsem věrný během zkoušek v nacistické Evropě

VYPRÁVÍ ANTON LETONJA

Dne 12. března 1938 Hitlerova vojska překročila hranice Rakouska. Z rádia zněly pochody a politická hesla. Moji rodnou zemi, Rakousko, zachvátila vlna patriotismu.

POTOM, co Hitler převzal moc nad Rakouskem, se zemí šířil optimismus. Mnoho lidí doufalo, že Hitlerova „Tisíciletá říše“ ukončí chudobu a nezaměstnanost. Dokonce i katoličtí kněží zdravili hitlerovským pozdravem, protože byli ovlivněni vlasteneckým zápalem, kterému podlehl celý národ.

Přestože jsem tehdy byl jen devatenáctiletý mladík, Hitlerovy sliby na mě nezapůsobily. Nevěřil jsem, že by nějaká lidská vláda mohla vyřešit problémy lidstva.

Poznávám biblické pravdy

Narodil jsem se 19. dubna 1919 v Donawitzu v Rakousku jako třetí a nejmladší dítě naší rodiny. Otec byl těžce pracující horník. V roce 1923 vzal naši rodinu do Francie, kde dostal práci v hornickém městě Liévin. Kvůli svému politickému přesvědčení nechtěl mít s náboženstvím nic společného, ale matka byla oddaná katolička. Nás děti vedla k víře v Boha a modlila se s námi každý večer. Za nějaký čas se otcova nedůvěra vůči náboženství vystupňovala natolik, že matce zakázal chodit do kostela.

Koncem dvacátých let jsme se setkali s mladíkem jugoslávského původu Vinzenzem Platajsem, kterému jsme říkali Vinko. Byl ve styku s badateli Bible, jak tehdy byli známi svědkové Jehovovi. Krátce potom nás jeden z badatelů Bible začal navštěvovat. Protože matka měla od otce zakázáno chodit do kostela, zeptala se Vinka, zda lze Boha uctívat doma. Vinko poukázal na Skutky 17:24, kde se říká, že Bůh „nebydlí v chrámech udělaných rukama“, a vysvětlil, že domov je vhodné místo, kde lze Boha uctívat. To matku uspokojilo a začala navštěvovat shromáždění, která se konala v domácnostech badatelů Bible.

Otec vyžadoval, aby s tím nesmyslem, jak to nazýval, přestala. Aby nám zabránil ve styku s badateli Bible, rozhodl, že budeme všichni chodit na nedělní mši. Matka tam vytrvale odmítala chodit, a proto otec rozhodl, že budu sloužit jako ministrant. Přestože v této věci matka respektovala otcova přání, nadále mi do srdce vštěpovala biblické zásady a brala mě s sebou na shromáždění badatelů Bible.

V roce 1928 symbolizovali Vinko a má sestra Josephine, které jsme také říkali Pepi, své  zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Za nějakou dobu se vzali. Další rok se jim v Liévinu narodila dcera Fini. O tři roky později byli pozváni, aby sloužili v celodobé službě v Jugoslávii, kde bylo dílo svědků omezeno. Ani přes různé obtíže jejich radost a horlivost pro službu Jehovovi nezeslábla. Díky jejich pěknému příkladu jsem získal touhu stát se celodobým služebníkem.

Duchovní růst

Neshody našich rodičů nakonec žel vedly k tomu, že se v roce 1932 rozvedli. Já jsem se s matkou vrátil do Rakouska, ale můj starší bratr Wilhelm (Willi) zůstal ve Francii. S otcem jsem potom neměl takřka žádný kontakt. Zachoval si vůči nám negativní postoj až do své smrti.

S matkou jsme se usadili v Gamlitzu, jedné rakouské vesnici. Matka se mnou pravidelně probírala biblické publikace, protože v blízkosti nebyl žádný sbor. Naštěstí k nám vždy dvakrát za měsíc jezdil na svém kole Eduard Wohinz ze Štýrského Hradce, aby nám předal duchovní povzbuzení. Při těchto cestách vždy urazil téměř sto kilometrů.

V roce 1938, na počátku Hitlerovy vlády teroru, byl bratr Wohinz zatčen. Byli jsme velmi sklíčeni, když jsme se dozvěděli, že byl v takzvaném institutu pro eutanazii v Linci usmrcen plynem. Jeho mimořádná víra nás posílila, abychom dál věrně sloužili Jehovovi.

Osudný rok 1938

Dílo svědků bylo v Rakousku zakázáno v roce 1935. Když v roce 1938 vstoupila do Rakouska Hitlerova vojska, naše služba začala být obzvláště nebezpečná. Lidé v sousedství věděli, že matka a já jsme svědkové Jehovovi, a tak jsme se rozhodli být nenápadní. Já jsem dokonce chodil spát do stodoly. Chtěl jsem nacistům znesnadnit práci, kdyby se mě snažili chytit.

Začátkem roku 1938 jsem ukončil základní vzdělání a začal jsem pracovat v jednom pekařství. Odmítal jsem zdravit „Heil Hitler“ a stát se členem organizace Hitlerjugend, a proto jsem byl ze zaměstnání propuštěn. Ale ještě více než kdy předtím jsem byl rozhodnut symbolizovat své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě.

Byli jsme s matkou pokřtěni 8. dubna 1938. Jedné noci jsme se spolu se sedmi dalšími uchazeči o křest sešli v opuštěné lesní chatě. Po proslovu ke křtu jsme se v desetiminutových intervalech jeden po druhém odebrali úzkou cestou do prádelny. Tam jsme byli v betonové vaně pokřtěni.

Dne 10. dubna 1938 zmanipulovaná veřejnost hlasovala o připojení Rakouska k Německu. Heslo „Volte Hitlera!“ se objevovalo na plakátech v celé zemi. Matka a já jsme k volbám jít nemuseli, protože jsme po našem dlouhodobém pobytu ve Francii neměli žádnou státní příslušnost. Tato okolnost mi později zachránila život. Franz Ganster z Klagenfurtu v jižním Rakousku nám pravidelně nosil kopie Strážné věže. Mohli jsme tak načerpat duchovní sílu z Božího slova, než začala zuřit druhá světová válka.

Můj bratr Willi

Willi, který byl o čtyři roky starší než já, s námi nebyl v kontaktu od doby, kdy jsme před  devíti lety opustili Francii. Přestože ho v jeho mládí matka poučovala z Bible, podlehl klamu a věřil, že Hitlerův politický program zajistí nádhernou budoucnost. V květnu roku 1940 odsoudil jeden francouzský soud Williho ke dvěma rokům vězení za to, že se coby nacista podílel na nelegálních aktivitách. Když ale německá vojska napadla Francii, byl brzy propuštěn. Při té příležitosti nám poslal z Paříže pohlednici. Byli jsme šťastni, že je naživu, ale šokovalo nás, když jsme se dozvěděli, čím se stal.

Za války nás Willi mohl často navštěvovat, protože měl dobré vztahy s příslušníky SS (Schutzstaffel, Hitlerových elitních gard). Byl oslněn Hitlerovými válečnými úspěchy. Téměř každý můj pokus obrátit Williho pozornost k naději založené na Bibli skončil jeho výrokem: „Nesmysl! Podívej se na Hitlerovu bleskovou válku. Panovníky světa už brzy budou Němci!“

Během jedné z Williho návštěv jsem mu v únoru 1942 daroval knihu Nepřátelé, kterou vydali svědkové Jehovovi. K mému velkému překvapení ji celou přečetl tak říkajíc jedním dechem. Začal si uvědomovat, že Hitlerův režim je odsouzen k nezdaru a že je to nelidský systém. Svou chybu se rozhodl okamžitě napravit.

Willi se zastává biblických pravd

Když nás Willi následující měsíc navštívil, byl to úplně jiný člověk. Řekl: „Antone, šel jsem špatným směrem!“

„Willi,“ řekl jsem, „to zjištění přichází trochu pozdě.“

„Není to pozdě,“ odpověděl, „Bible říká, že ‚to, co máme dělat, máme dělat, dokud jsme naživu‘, a já díky Bohu ještě naživu jsem!“ (Kazatel 9:10)

„A co přesně chceš dělat?“ zeptal jsem se.

„Nechci už sloužit jako voják,“ řekl, „ukončím své styky s nacisty a uvidím, co se stane.“

Bezprostředně potom se vydal na cestu do Záhřebu, aby tam ještě jednou navštívil naši sestru Pepi. Nějakou dobu se tam účastnil zakázaných shromáždění svědků a pak byl tajně pokřtěn. Ztracený syn se tedy nakonec vrátil! (Lukáš 15:11–24)

Aby Willi unikl nacistům ve Francii, pokusil se překročit hranici se Švýcarskem. Byl však zatčen vojenskou policií. Válečný soud v Berlíně ho 27. července 1942 za dezerci odsoudil k smrti. Dostal jsem povolení, abych ho navštívil ve vojenské káznici Berlín-Tegel. Přivedli mě do malé místnosti a zanedlouho přišel Willi, připoutaný ke strážci. Když jsem ho uviděl v takovém stavu, do očí mi vstoupily slzy. Nedovolili nám obejmout se a dostali jsme pouhých dvacet minut na to, abychom se rozloučili.

Willi si povšiml, že mám v očích slzy, a řekl: „Antone, proč pláčeš? Měl bys být šťastný! Jsem Jehovovi velmi vděčný, že mi pomohl znovu najít pravdu. Kdybych umíral pro Hitlera, neměl bych žádnou naději. Ale umřít pro Jehovu znamená, že budu vzkříšen, a tak se opět setkáme!“

Ve svém dopise na rozloučenou Willi napsal: „Náš milovaný Bůh, kterému sloužím, mi dává vše, co potřebuji, a jistě se mnou zůstane až do konce, abych mohl vytrvat a vyjít vítězně. Ještě jednou vám chci říci: buďte ujištěni, že ničeho nelituji a že jsem zůstal pevný v Pánu!“

Následujícího dne, 2. září 1942, byl Willi popraven v brandenburské káznici blízko Berlína. Bylo mu 27 let. Svým příkladem dokázal pravdivost slov ve Filipanům 4:13: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“

Vinko je věrný až do smrti

V roce 1941 německá vojska obsadila Jugoslávii, což přinutilo Pepi, stejně jako jejího  manžela Vinka a jejich dvanáctiletou dceru Fini, k návratu domů, do Rakouska. Většina svědků tam již byla internována ve vězeních a v koncentračních táborech. Protože Vinkova rodina neměla žádné státní občanství — jinými slovy nebyli občany Německa —, byli posláni na nucené práce do jižního Rakouska, nedaleko od našeho domova.

Později, 26. srpna 1943, gestapo (nacistická tajná policie) zatklo Vinka. Když se Fini chtěla se svým otcem rozloučit, velitel policie ji uhodil tak prudce, že odlétla přes celou místnost. Gestapáci Vinka často vyslýchali a surově bili. Potom ho odvezli do mnichovské káznice Stadelheim.

Dne 6. října 1943 mě na pracovišti zatkla policie a byl jsem také poslán do stadelheimské káznice, ve které byl Vinko. Protože jsem mluvil plynně francouzsky, sloužil jsem jako tlumočník pro francouzské válečné zajatce. Během procházek po vězeňském areálu jsme si s Vinkem mohli sdělovat novinky.

Vinko byl nakonec odsouzen k trestu smrti. Byl obviněn, že zásoboval svědky biblickou literaturou a finančně podporoval ženy z řad svědků, jejichž manželé byli v koncentračních táborech. Byl převezen do stejné káznice nedaleko Berlína, kde byl popraven Willi. Tam byl 9. října 1944 sťat.

Vinkovo poslední setkání s rodinou bylo srdcervoucí. Vinko byl spoutaný a zbitý, a tak pro něj bylo těžké své nejbližší obejmout. Fini bylo 14 let, když svého otce viděla naposledy. Stále si vzpomíná na jeho poslední slova: „Dávej pozor na maminku, Fini!“

Po smrti svého otce byla Fini matce odebrána a poslána do jedné nacistické rodiny na „převýchovu“. Často Fini brutálně bili. Když ruská vojska vstoupila do Rakouska, členové této německé rodiny byli zastřeleni, protože vojáci se na ně dívali jako na zaryté nacisty.

Moje sestra po válce pokračovala v celodobé službě. Sloužila po boku svého druhého manžela, Hanse Förstera, ve švýcarské odbočce svědků Jehovových až do své smrti v roce 1998. Fini následovala příklad svých rodičů a nyní slouží pravému Bohu Jehovovi ve Švýcarsku.

Konečně svoboda!

Začátkem roku 1945 bylo naše vězení bombardováno, stejně jako mnoho dalších budov v Mnichově. Město leželo v troskách. Byl jsem ve vězení 18 měsíců, než konečně přišel den mého slyšení u soudce. Bylo to pouhé dva týdny před 8. květnem 1945, kdy oficiálně skončila válka. Během slyšení jsem byl dotázán: „Jste ochoten vykonávat vojenskou službu?“

„Vězni nesmějí nosit uniformu nebo říkat ‚Heil Hitler‘,“ odpověděl jsem. Když se mě zeptali, zda bych byl ochoten sloužit v německé armádě, řekl jsem: „Dejte mi, prosím, můj povolávací rozkaz a já vás budu informovat o svém rozhodnutí.“

O několik dní později válka skončila a mně bylo řečeno, že mohu odejít. Krátce potom jsem se odstěhoval do Štýrského Hradce, kde  byl tehdy malý sbor s 35 zvěstovateli. Dnes je v té oblasti osm sborů.

Milující pomocnice

Krátce po skončení války jsem se seznámil s Helene Dunstovou, mladou učitelkou, která dříve byla členkou nacistické strany. Byla nacismem naprosto zklamána. Během našeho prvního rozhovoru se mě zeptala: „Jak to, že jen vy víte, že Boží jméno je Jehova, a jiní to nevědí?“

„Protože většina lidí nezkoumá Bibli,“ odpověděl jsem. Potom jsem jí v Bibli ukázal Boží jméno.

„Jestliže Bible říká, že Boží jméno je Jehova, měli bychom o tom každého informovat!“ zvolala Helene. Začala kázat biblické pravdy a o rok později symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Vzali jsme se 5. června 1948.

Dne 1. dubna 1953 jsme se stali celodobými služebníky. Potom jsme byli pozváni do 31. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která se nacházela nedaleko South Lansingu ve státě New York. Tam jsme se těšili z opravdu povzbuzujícího společenství se studenty ze 64 zemí.

Po graduaci jsme byli přiděleni zpět do Rakouska. Několik let bylo náplní naší práce navštěvovat sbory a duchovně je posilovat. Potom jsme byli pozváni, abychom sloužili v odbočce svědků Jehovových v Lucembursku. Později jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do rakouské odbočky ve Vídni. Během služby v betelu jsme se v roce 1972 začali učit srbochorvatsky, abychom mohli vydávat svědectví mnoha jugoslávským imigrantům, kteří ve Vídni pracovali. Nyní je ve Vídni osm srbochorvatských sborů, kde se shromažďují lidé téměř ze všech koutů Evropy.

Dne 27. srpna 2001 Helene usnula ve smrti. Během 53 šťastných let našeho manželství pro mě byla spolehlivou pomocnicí a drahocennou společnicí. Naděje na vzkříšení se stala mému srdci ještě bližší.

Spokojenost plynoucí z Boží lásky

Zažil jsem v životě řadu tragédií. Moje práce v rakouské odbočce mě však naplňuje uspokojením. Nedávno jsem měl v souvislosti s výstavou „Zapomenuté oběti nacistického režimu“ výsadu vyprávět osobní zážitky. Od roku 1997 se tato výstava konala v 70 rakouských městech a obcích. Ti, kdo přežili nacistická vězení a koncentrační tábory, mohli v průběhu výstavy vyprávět o věrnosti a odvaze, kterou praví křesťané projevovali tváří v tvář nacistickému pronásledování.

Považuji za výsadu, že jsem osobně znal takové věrné lidi. Jsou pozoruhodným dokladem pravdivosti slov v Římanům 8:38, 39: „Ani smrt, ani život, ani andělé, ani vlády, ani věci nynější, ani věci budoucí, ani moci, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

[Obrázek na straně 17]

Naše rodina v roce 1930 (zleva doprava): já, Pepi, otec, Willi, matka a Vinko

[Obrázek na straně 18]

Můj bratr Willi krátce před popravou

[Obrázek na straně 19]

Vinko i já jsme strávili nějakou dobu v mnichovské káznici Stadelheim

[Obrázky na straně 19]

Vinkova dcera Fini byla umístěna do kruté nacistické rodiny; až dodnes zůstává věrná

[Obrázek na straně 20]

Během třiapadesáti let našeho manželství pro mě Helene byla drahocennou společnicí

[Obrázek na straně 20]

Během výstavy „Zapomenuté oběti nacistického režimu“