Velká migrace

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KENI

ZEMĚ se chvěje dusotem milionů kopyt. Vzdouvající se masa těl se valí vpřed, a za ní se zdvihá obrovský mrak červeného prachu. Stádo štíhlonohých zvířat pádí zvlněnou krajinou s kopci a údolími a přes travnaté pláně a překonává vodní toky. Postupují kupředu jako jednolitý zástup a za nimi zůstávají rozlehlé plochy trávy spasené až ke kořínkům. Tato obrovská masa chrochtajících a dusajících zvířat je jednou z největších přírodních atrakcí na zemi — je to velká migrace pakoňů.

Africká zahrada Eden

Národní park Serengeti leží na území dvou států, Tanzanie a Keni. Tyto zvlněné pláně se rozkládají na ploše asi 30 000 čtverečních kilometrů. Země tu je pokryta vrstvou úrodné půdy vulkanického původu, což vytváří ideální podmínky pro to, aby zde rostl koberec bujné trávy. V parku jsou oblasti akáciových lesíků a savan s trnitými stromy, na jejichž listí si rádi pochutnávají potulující se sloni. Dlouhými, ladnými kroky se krajinou pomalu ubírají stáda žiraf.

 V některých oblastech tu a tam vyčnívají žulové skály ohlazené větrem a deštěm. Jsou ideálním místem, kde mohou lvi a levharti číhat na kořist. Krajinou se vinou dravé řeky, jež se hemží hrochy a krokodýly. Na rozlehlých pláních se toulají stáda pakoňů a buvolců a pase se zde mnoho dalších druhů antilop. Žíznivé zebry se shromažďují u napajedel, a připomínají tak náhrdelníky z černobílých korálků. Pláněmi také lehkými, vznosnými skoky křižují gazely a impaly. Velká stáda pabuvola afrického, který se pyšní mohutnými zakřivenými rohy a svalnatým tělem, se klidně pasou, přičemž širokou tlamou škubou trsy trávy.

V parku Serengeti žijí četné smečky lvů. Během poledního horka odpočívají ve stínu stromů a keřů a čekají na večerní chládek, aby mohli lovit. Levharti skvrnití, kteří se elegantně roztahují v korunách stromů, jsou v rozptýleném světle díky svým skvrnám téměř nepozorovatelní. Gepardi nacházejí na pláních ideální místo pro své bleskové sprinty. Když stíhají kořist, vidíme je jen jako míhající se skvrnu.

Rezervace Serengeti je vskutku úchvatným rájem zvířat. Jedním z největších zdejších přírodních divů jsou právě obrovská stáda pakoňů.

Čtyřnohý klaun

Odhaduje se, že v Serengeti žije asi 1,5 milionu pakoňů. Pakůň je podivný tvor. Má protáhlou hlavu a lesklé oči, které jsou posazeny daleko od sebe, vysoko po stranách hlavy. Jeho rohy jsou podobné rohům, jaké má kráva. Směřují od těla a pak se stáčejí směrem nahoru. Hřbet pakoně se snižuje směrem k zadní části těla, jež ve srovnání s masivní šíjí a plecemi vypadá slabá. Toto mohutné tělo nesou štíhlé a dlouhé nohy. Pod bradou má pakůň dlouhé bělavé chlupy a na šíji tmavou hřívu. Kromě toho má ocas jako kůň, takže vypadá, jako kdyby jej poskládali z několika různých živočichů.

Pakoně často provádějí zábavné klaunské kousky. Když je jich velké stádo, vydávají hlasité chrochtavé  zvuky připomínající skřehotání tisíců žab. Když pak stojí uprostřed plání, zírají na svět kolem sebe se zmateným a překvapeným výrazem.

Pakůň občas divoce vyběhne, vykopává nohama a běhá dokolečka. Pohazuje hlavou, skáče na natažených nohou a víří mračna prachu. Někteří lidé říkají, že cílem tohoto chování je upoutat pozornost samic nebo zastrašit jiné samce demonstrací síly. Někdy se ale zdá, že si samec jen tak hraje.

Rodí se do nepřátelského světa

Když nadejde čas, samice začnou rodit. Mají jedinečnou schopnost porod mláděte synchronizovat v rámci stáda tak, že 80 až 90 procent samic porodí v rozmezí tří týdnů. V tomto období se stádo rozroste o tisíce bečících telat. Matka si musí s teletem rychle vytvořit pouto, protože dá-li se stádo do cvalu, snadno mohou být od sebe odděleni a samotné tele by mělo jen malou šanci přežít.

Mláďata se rodí do nepřátelského světa, kde stále číhají dravci. Samice porodí, až když je kolem bezpečno. Má jednu neuvěřitelnou schopnost — objeví-li se nějaký dravec, samice porod přeruší a uteče. Tele přivede na svět teprve tehdy, když nebezpečí pomine.

Zdá se, že tele instinktivně rozpozná nebezpečí. Již několik minut po narození dokáže stát na nohou. Za pouhý týden bude mládě schopno cválat přes pláně rychlostí 50 kilometrů za hodinu.

Čas k migraci

Pakoně migrují ve velkých stádech napříč serengetským parkem. Důvodem jejich masového stěhování je déšť. Množství srážek je dáno tím, jaké je právě roční období. V této rozlehlé rezervaci po celý rok zpravidla někde prší.

Pakoně denně potřebují vodu a také musí mít stále čerstvou trávu. Pokud to obojí mají, zůstávají  tam, kde jsou. Jak však období sucha pokračuje, travnaté pláně začínají vysychat a vodní zdroje se ztrácejí. Stáda pakoňů nemohou čekat na to, až zaprší, musí se za deštěm vydat.

Když zaprší, suché pláně rychle změní svůj vzhled. Během několika dnů vyraší z úrodné půdy výhonky trávy a celá pláň se zazelená. Křehká stébla trávy jsou šťavnatá a výživná a jsou pro pakoně mocným lákadlem.

Pakoně mají schopnost poznat, že někde v Serengeti prší. Nikdo přesně neví, jakým způsobem to zjistí — zda podle nakupených bouřkových mraků nebo tím, že ve vzduchu cítí vlhkost. V každém případě, aby stáda zůstala naživu, musí se stěhovat. A tak se dávají do pohybu.

Nebezpečná cesta

Stádo se dává na pochod postupně. Pakoně jsou stádní živočichové. Když se jedno zvíře dá do pohybu určitým směrem, ostatní se přestanou pást a jdou za ním. Zanedlouho se valí kupředu celé stádo, což je úchvatná podívaná. Žene je žízeň a hlad. Zvířata místy běží a jindy se zase vlečou jedno za druhým, takže v prašné půdě vznikají hluboké brázdy.

Cesta je plná nebezpečí. Nespočetná stáda kopytníků sledují dravci, jimž neunikne žádné zvíře, které jde pomalu nebo je chromé či nemocné. Na své cestě procházejí pakoně teritorii lvích smeček, které tam na ně číhají ve vysoké trávě. Tyto velké kočky se vřítí mezi pasoucí se pakoně a ti se v panice rozprchnou. Také levharti, gepardi, hyeny a psi hyenovití se zmocní každého zvířete, které zůstane pozadu nebo se vzdálí od stáda. Nad mrtvým zvířetem se objeví supi. O zbytky zvířete se hašteří a perou a nechají za sebou jen holou kostru, kterou horké africké slunce rychle vybělí.

Nebezpečným úkolem je také překročit dravou řeku. Je to úžasná podívaná, když se tisíce zvířat vrhají z vysokých břehů do vody. Většina z nich se bezpečně dostane na druhou stranu řeky. Některé však odnese proud nebo se stanou kořistí krokodýlů, kteří číhají pod hladinou. Na tuto nebezpečnou cestu se stádo vydává každý rok. Celkem může urazit 3 000 kilometrů.

Člověk — nejnebezpečnější šelma

Člověk do migrace pakoňů po tisíce let nijak nezasahoval. Nyní však představuje hrozbu. V uplynulých několika desetiletích se vlády Tanzanie a Keni snažily zvířata v Serengeti chránit. I když migrace pakoňů probíhá převážně v chráněné rezervaci, pytláci chytí a zabijí tisíce zvířat. Pomocí drátěných ok, pušek a otrávených šípů loví zvířata kvůli masu a trofejím, o které je velký zájem. Chráněné oblasti jsou střeženy protipytláckými hlídkami a strážci zvěře, ale Serengeti je tak velké, že není možné chránit ho dokonale. S rostoucím počtem obyvatel je stále náročnější tyto úrodné pastviny chránit. Skutečnost, že pro zvířata jsou vyhrazeny tak velké plochy země, je stále předmětem ostré diskuse.

Kdysi se po severoamerických pláních toulaly miliony bizonů. Ta doba je ta tam. Někteří lidé se obávají, že stejný osud potká poslední velká stáda pakoňů ve východní Africe. Bylo by smutné, kdybychom se stali svědky toho, jak tento úžasný přírodní div zanikne. Toužíme po době, kdy lidé i zvířata budou pod Boží spravedlivou vládou žít v dokonalém souladu a rovnováze. (Izajáš 11:6–9) Než ten čas přijde, můžeme nadále obdivovat kouzelnou podívanou — velkou migraci pakoňů.

[Obrázek na straně 18]

Stáda musí překonávat dravé řeky