Výbuch v chemické továrně

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

DNE 21. září 2001, pouze deset dní po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, došlo nešťastnou náhodou k mohutné explozi v chemické továrně na předměstí města Toulouse v jihovýchodní Francii. Detonace způsobila rozsáhlé škody. Francouzské noviny Le Point ji označily za „nejhorší průmyslovou katastrofu, k níž ve Francii došlo od konce druhé světové války“.

Vybuchlo asi 300 tun umělého hnojiva, čímž vznikl kráter o průměru 50 metrů a hloubce 15 metrů. Detonace a následná tlaková vlna způsobily smrt 30 lidí a více než 2 200 jich bylo zraněno. Exploze zničila 2 000 domů a v okruhu osmi kilometrů dalších 27 000 poškodila. Na místě vypukla panika, protože lidé se nesprávně domnívali, že šlo o teroristický útok a že z továrny unikl jedovatý plyn.

Exploze způsobila škodu také mnoha svědkům Jehovovým a někteří z nich byli zraněni. Křesťanská láska podnítila jejich spoluvěřící, aby jim okamžitě poskytli pomoc. (Jan 13:34, 35) Dále uvádíme zprávu o záchranných pracích.

„Z budovy nezbylo vůbec nic“

Jedním z pracovníků továrny, kteří explozi přežili, je Khoudir. Při výbuchu ho zasáhly letící úlomky a on upadl do bezvědomí. Měl zlomenou čelist a vymknutou klíční kost. Benjamin, který pracoval v sousedství továrny, byl detonací vymrštěn, letěl tři metry přes celou kancelář a zastavil se až o zeď. Střepy, které létaly vzduchem, ho na několika místech pořezaly. Zasáhly i jeho pravé oko a poškodily mu zrak. „Naštěstí jsem neseděl za stolem,“ řekl. „Mé křeslo bylo zasypáno asi šesti metráky cihel.“

Alain, učitel ve škole vzdálené od továrny pouze 200 metrů, zrovna kopíroval nějaké dokumenty, když došlo k výbuchu. Uvedl: „Z budovy nezbylo vůbec nic, pouze kusy oceli. Ani zdi, ani střecha, prostě nic. Zasáhly mne střepy. Měl jsem řezné rány po celém obličeji. Bylo to, jako by mne někdo udeřil klackem do tváře.“ Následkem exploze Alain oslepl na jedno oko a částečně ohluchl.

Okamžitá pomoc

Jakmile to bylo možné, starší v 11 sborech svědků Jehovových, které byly postiženy katastrofou, se spojili s každým členem sboru, aby zjistili, zda nebyl zraněn nebo neutrpěl škodu. Za těmi, kdo nejvíce potřebovali pomoc, byli okamžitě vysláni dobrovolníci. Ti rychle zjistili, že bylo poškozeno okolo 60 obydlí svědků, a pomohli přestěhovat asi deset rodin. Dobrovolní pracovníci také pomohli s opravou dvou sálů Království. Navíc nabídli pomoc při vyřizování pojistných událostí.

Catherine a Michel bydlí přímo naproti továrně. V okamžiku exploze Catherine právě řídila auto. Vypráví: „V první chvíli jsme si mysleli, že je to zemětřesení. O několik vteřin později jsme uslyšeli detonaci. Pak jsme uviděli stoupat dým. Jela jsem domů. Vypadalo to tam jako na bojišti. Všechny domy byly nějak poškozené a výlohy obchodů vysypané. Někteří lidé pobíhali po ulicích a jiní zase seděli nebo leželi na zemi a plakali či křičeli. U nás doma byly všechny dveře a okna včetně rámů pryč.  Naši spoluvěřící nám ihned přispěchali na pomoc. Odpoledne přišla z našeho sboru skupina, která měla kýble, košťata a umělohmotné fólie na zakrytí oken.“

Nedaleko chemičky bydlí také Alain s Liliane. Zařízení jejich bytu bylo při explozi úplně zničeno. „Zbyly jenom trosky,“ říká Alain. „Zdi i dlaždice byly poškozené a všechna okna, dveře i nábytek byly zničeny. Nezůstalo nám absolutně nic. Křesťanští bratři nám okamžitě přišli pomoci. Odklidili trosky nejen u nás, ale také z jiných bytů v budově. Naši sousedé byli velmi udiveni, když viděli, kolik lidí nám přišlo na pomoc.“ Ráno před explozí Alainovi zatelefonoval zájemce, aby přišel k němu domů na biblické studium. Liliane něco zařizovala. Díky tomu nebyl v okamžiku výbuchu ani jeden z nich doma.

Svědkové Jehovovi pomáhali nejen členům sboru. Když se postarali o své spoluvěřící, pomáhali pak sousedům a odklízeli trosky z bytů a zakrývali rozbitá okna. Sousedé byli velmi vděční a divili se, že to vše je zadarmo.

Svědkové se nabídli i místním úředníkům, kteří nedokázali zvládnout rozsáhlé škody. Svědkové vyčistili školy a další veřejné budovy. V jedné čtvrti je úředníci požádali, aby chodili dům od domu a zjišťovali, co lidé potřebují.

Duchovní pomoc

Mnozí svědkové v postižené oblasti potřebovali nejen hmotnou pomoc, ale i duchovní podporu. Cestující dozorci a místní starší tedy navštívili všechny ty, kdo byli zasaženi katastrofou. Ti byli za útěchu velmi vděční. Catherine prohlásila: „Starší nás podpořili jako jeden muž. Přišli nás povzbudit. Právě to jsme potřebovali — ještě více než hmotnou pomoc.“

Křesťanská láska, která se po katastrofě okamžitě projevila skutky, podnítila některé svědky k zajímavým výrokům. Jeden svědek, který byl vážně zraněn, se vyjádřil: „Člověk neví, co přinese zítřek. Musíme stále sloužit Jehovovi tak, jako kdyby to byla naše poslední příležitost.“ (Jakub 4:13–15) Jiný svědek dospěl k tomuto závěru: „Celá ta událost nám pomohla, abychom si uvědomili, že se nemáme příliš upínat na hmotné věci. Skutečně důležité je to, že patříme k Jehovovu lidu.“

[Obrázek na straně 14]

Benjamin a Khoudir

[Obrázek na straně 14]

Alain

[Obrázek na straně 15]

Toulouse následující den po výbuchu

[Podpisek]

© LE SEGRETAIN PASCAL/CORBIS SYGMA

[Obrázek na straně 15]

Alain a Liliane