Skicování slavných i neslavných

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

SKICOVALI jste již někdy lidskou tvář? Není to nic snadného. A co kdybyste museli nakreslit portrét člověka, kterého jste viděli poprvé a jen několik minut? A aby to bylo ještě těžší, museli byste jej nakreslit zpaměti. Navíc byste pro čekající televizní štáb museli barevný obrázek dokončit do 30 minut.

Pro většinu z nás by to byl nesplnitelný úkol. Avšak v Británii je několik mužů a žen, kteří se na tuto práci specializují. O koho se jedná? Jsou to kreslíři u soudu.

Zákonná omezení

Soudní přelíčení vyvolávají zájem veřejnosti a v mnoha zemích jsou televizní reportáže a fotografická dokumentace v tisku běžnou záležitostí. V Británii je to však jiné. Lidé mají přísně zakázáno „u soudu pořizovat portrét nebo skicu jakékoli osoby“ — tedy soudců, porotců nebo svědků, ale i obžalovaných či vězňů. * A zde přichází ke slovu soudní kreslíř, který pro sdělovací prostředky zachytí dění v soudní síni.

Chtěl jsem se o této fascinující práci dozvědět více, a proto jsem navštívil prodejní výstavu umění a designu, která probíhala v Londýně. U jednoho oblíbeného stánku jsem se setkal s Beth, která patří do skupiny těchto vynikajících umělců. Moje první otázka byla: „Kolik času máš na to, aby sis u soudu prohlédla obžalovaného?“

Čas a účel

„Když je vězeň předveden k předběžnému slyšení a posadí se na lavici obžalovaných, zůstane tam obvykle asi dvě minuty, ale to mi stačí,“ ujistila mě Beth. „Je to dostatečně dlouhá doba, abych zjistila, jaký má účes, tvar hlavy, nosu, očí, rtů a úst. Musím si také vštípit do paměti, jak má široký obličej, výšku čela a velikost ušních boltců, ale také další prvky, jako jsou například vousy nebo brýle. Tehdy už mám základní informace pro přesnou kresbu.

Někdy je moje práce obtížnější. Například při nedávném přelíčení bylo na lavici obžalovaných dvanáct mužů. Je sice pravda, že tam seděli patnáct minut, ale vybavit si při kreslení jednoho obrázku dvanáct tváří, to už vyžaduje značné soustředění. Mám to, čemu se říká vizuální paměť, ale musela jsem si ji během let zlepšovat. Když po odchodu ze soudní síně zavřu oči, musím si jasně vybavit obličeje, které jsem tam viděla.“

„A kolik času strávíš zkoumáním faktů o lidech, s nimiž se setkáš u soudu?“ byla moje další otázka. Odpověď, kterou mi Beth dala, mě překvapila.

 „Na rozdíl od reportéra nedělám vůbec žádný výzkum. Jdu k soudu ničím nezatížena, s jasnou myslí a vědomě usiluji o to, aby má kresba nepůsobila nijak předpojatě. Snažím se zaznamenat soudní přelíčení, při kterých se výrazy tváře mohou měnit ze dne na den. Musím pamatovat na to, že porotci mohou moje kresby vidět v televizi i v celostátních novinách, a já bych nechtěla nikoho z nich ovlivnit, aby řekl: ‚Jaký provinilý výraz má ten člověk!‘ Jde o závažné hledisko, a v tom se toto umění zcela liší od portrétování.

„Klíčový moment“

Když jsem se Beth zeptal, v čem tkví tajemství jejího úspěchu, odpověděla: „Čekám na určitý moment — říkám tomu klíčový moment —, který vystihuje atmosféru celého přelíčení. Když si například jeden obviněný dal hlavu do dlaní, jeho gesto vyjadřovalo, že se soudní případ pro něj nevyvíjí dobře. Při jiné příležitosti byla jistá žena dotázána, zda je dobrou matkou. Výraz jejího obličeje vypovídal lépe než její slova. A stejně tak kapesník, kterým si nějaký člověk utírá slzy, může odhalit jeho vnitřní emoce.

V naší profesi musíme také zachytit atmosféru soudní síně, což znamená, že nakreslíme nejen soudce, právní zástupce a soudní úředníky, ale také knihy, osvětlení a nábytek. Většinu lidí to zajímá, protože nemají možnost se tam podívat. Kde své obrázky kreslím? Někdy v místnosti pro novináře, ale raději si jdu sednout na nějaké odlehlé schodiště, kde je klid. Pokud je pozván další svědek nebo vystoupí obhájce, musím se rychle vrátit do soudní síně, abych mohla nakreslit i jejich tváře.“ Beth s úsměvem dodává: „Vím, že mnoho mých kreseb nyní visí v advokátních kancelářích.“

Se zájmem jsem si prohlédl obrázky v jejím stánku. Všechny mi jasně připomněly soudní případy slavných i neslavných lidí, o kterých jsem četl v posledních letech. Když jsem se asi po deseti minutách chystal k odchodu, Beth mi podala obrázek. Byl jsem na něm já.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 14 a 15]

Skica soudní síně a stejný obrázek v novinách (vlevo)

[Podpisek]

© The Guardian