Jak zranění změnilo můj život

VYPRÁVÍ STANLEY OMBEVA

V roce 1982 mě porazilo rychle jedoucí vozidlo. Po krátkém léčení jsem se vrátil ke svým každodenním činnostem, ale občas jsem trpěl bolestí způsobenou vyhřezlou ploténkou mezi obratli krční a hrudní páteře. O patnáct let později jsem však stál před tou nejnáročnější zkouškou své víry.

PŘED nehodou a v určité míře i po ní jsem byl člověk plný energie. Měl jsem dost tělesného pohybu. O víkendech jsem běhal deset až třináct kilometrů, hrál jsem squash a dělal jsem těžkou fyzickou práci. Pomáhal jsem na stavbách sálů Království svědků Jehovových a také na stavbě velké sjezdové haly v Nairobi v Keni, kde žiji.

Potom, v roce 1997, začaly být bolesti v hrudníku pravidelné a silnější. Při lékařském vyšetření se zjistilo, že mám vyhřezlou meziobratlovou ploténku, která tlačí na míchu. Bylo to následkem nehody, o níž jsem se zmínil na začátku.

Než se mi zhoršilo zdraví, získal jsem místo obchodního zástupce. V zaměstnání mi platili i zdravotní pojištění pro celou rodinu. Moje vyhlídky v obchodním světě byly slibné. Avšak uprostřed roku 1998 jsem od hrudníku až po chodidla téměř úplně ztratil citlivost. Zdraví se mi den ze dne zhoršovalo.

Zanedlouho potom jsem přišel o zaměstnání a všechny výhody, které s ním byly spojeny. Našim dvěma dcerám, Sylvii a Wilhelmině, tehdy bylo třináct a deset let. Když jsem přišel o práci, byli jsme závislí na platu mé manželky Joyce. Museli jsme přizpůsobit život těmto novým okolnostem a omezili jsme všechno nepodstatné. S tímto příjmem se nám dařilo vyjít.

Negativní pocity

Musím říct, že jak na mě začínala doléhat závažnost situace, stával jsem se negativním, podrážděným a soustředěným na sebe.  Někdy jsem byl roztrpčený a z každé maličkosti jsem dělal problém. Stále jsem měl blízko k depresi. Ve stresu byla celá rodina. Manželka i dcery se ocitly v situaci, se kterou si nevěděly rady.

Domníval jsem se tehdy, že moje pocity jsou oprávněné. Hodně jsem přibral na váze. Měl jsem velké problémy s udržením moči a se střevní peristaltikou. Často jsem se cítil velmi trapně. Nebylo nic neobvyklého, že jsem se s očima plnýma slz uchýlil někam do ústraní. Někdy jsem se tak rozzlobil, až to bylo komické. Věděl jsem, že situaci příliš dobře nezvládám.

Jako starší křesťanského sboru svědků Jehovových jsem často dával svým spolukřesťanům radu, aby z žádného utrpení neobviňovali Jehovu. A nyní jsem si nejednou říkal: ‚Proč Jehova připustil, aby se mi to stalo?‘ Dříve jsem používal různé texty, například 1. Korinťanům 10:13, k tomu, abych povzbudil druhé. Teď jsem však cítil, že to, co prožívám, je nad mé síly.

Řeším zdravotní problém

Získat dobrou léčbu bylo obtížné. Chodíval jsem k chiropraktikovi, na fyzioterapii a na akupunkturu. Pokud mi to vůbec přineslo nějakou úlevu, byla jen dočasná. Radil jsem se s mnoha odborníky, včetně ortopeda a neurochirurga. Všichni se shodli na jednom — ke zmírnění bolesti je nutné vyhřezlou ploténku operativně vyjmout. Kvůli svým náboženským názorům založeným na Bibli jsem těmto lékařům jasně vysvětlil, že za žádných okolností nepřijmu krev. (Skutky 15:28, 29)

První chirurg řekl, že by při operaci postupoval zezadu. Vysvětlil mi, že tento postup by mohl být poměrně nebezpečný. A nemohl mi zaručit, že nepoužije krev. Už jsem k němu nešel.

Druhý chirurg mi řekl, že by páteř operoval přes krk, což mi připadalo hrozné. Neviděl sice žádný problém v tom, že jsem odmítal krev, ale chtěl operaci provést v co nejkratší době a uvedl mi k tomu málo podrobných informací. Ani tohoto lékaře jsem si nevybral.

Za pomoci svědků Jehovových z místního výboru pro styk s nemocnicemi se mi podařilo najít spolupracujícího lékaře. Doporučoval stejný postup jako ten druhý chirurg, což znamenalo operovat přes krk. Vysvětlil mi, že riziko je minimální.

Názorné předvedení operace mě vyděsilo. Vědomí, že by se prováděla v blízkosti takových křehkých tělesných orgánů, jako jsou srdce a plíce, ve mně vyvolávalo hrůzu. Přežiji to vůbec? Takové negativní myšlenky pochopitelně mé obavy jenom zhoršovaly.

Dne 25. listopadu 1998 jsem v jedné nairobské nemocnici úspěšně podstoupil čtyřhodinovou operaci. Při této operaci mi rovněž odebrali kousek pánevní kosti. Ten chirurgové upravili do potřebného tvaru a pomocí kovové destičky a šroubků jej implantovali na postižené místo páteře. Operace mi pomohla. Neodstranila však všechny moje problémy. Velké potíže mi dělala chůze. A některé části těla mám dodnes necitlivé.

Pozitivní postoj

Jak jsem se již zmínil, často jsem si kvůli svému zdravotnímu stavu dělal obavy a oddával jsem se chmurným myšlenkám. Kupodivu mě však mnozí ze zdravotnického personálu chválili za klid a optimismus, které jsem  projevoval. Proč si to mysleli? Všimli si totiž, že i když jsem měl velké bolesti, mluvil jsem s nimi o své víře v Boha.

Občas jsem byl sice roztrpčený kvůli tomu, co prožívám, ale přesto jsem spoléhal na Jehovu. Vždy mě podporoval ve všem, čím jsem procházel, a to natolik, až jsem se někdy za sebe styděl. Pevně jsem se rozhodl, že budu číst utěšující biblické texty a rozjímat o nich. Patří k nim tyto:

Zjevení 21:4: „[Bůh jim] setře ... každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest.“ Rozjímání o biblických slibech nového světa, kde nebudou slzy ani bolest, bylo pro mě opravdovou útěchou.

Hebrejcům 6:10: „Bůh ... není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ Měl jsem sice tělesné omezení, ale věděl jsem, že Jehova si velmi cení mého úsilí ve službě.

Jakub 1:13: „Když je někdo ve zkoušce, ať neříká: ‚Jsem zkoušen Bohem.‘ Vždyť Bůh nemůže být zkoušen zlými věcmi ani sám nikoho nezkouší.“ To je pravda. Jehova sice připustil, že trpím, ale rozhodně mi toto utrpení nezpůsobil.

 Filipanům 4:6, 7: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ Modlitba mi pomáhala získat pokoj mysli a zvládat svou situaci rozumně.

Dříve jsem tyto biblické texty používal k povzbuzení těch, kdo byli v nějaké tísni — a opravdu jim pomáhaly. Uvědomil jsem si, že jsem tehdy hodnotu těchto textů úplně nedocenil. Musel jsem vážně onemocnět, abych pochopil, co je pokora, a abych se naučil plně spoléhat na Jehovu.

Další posilující pomoc

O křesťanském společenství bratrů se mluví jako o sloupu a opoře v době těžkostí. Je však velmi snadné brát křesťanské bratry a sestry jako samozřejmost. Je pravda, že někdy nám mohou pomoci jen v omezené míře, ale vždy stojí při nás. Tak to bylo i v mém případě. Často mě v nemocnici navštěvovali, a někdy přišli i brzy ráno. Nabídli dokonce, že mi přispějí na zaplacení léčení. Jsem velmi vděčný všem těm, na které moje neštěstí zapůsobilo a přišli mi na pomoc.

Svědkové v našem sboru vědí, že v tom, co mohu dělat, mám nyní určité omezení. V současné době sloužím jako předsedající dozorce a spolupracuji s velmi vstřícnou radou křesťanských starších. V kazatelské službě jsem nikdy nebyl nepravidelný. Během období nejhorších zdravotních potíží jsem pomohl dvěma lidem, aby se zasvětili Jehovovi. Jeden z nich slouží jako služební pomocník v jednom nairobském sboru svědků Jehovových.

Nedokážu ani vyjádřit, jak vděčný jsem manželce za to, že mě po celou tu dobu podporovala. Snášela můj hněv, výkyvy nálady, mou nerozumnost i pocity marnosti. Kdykoli mi bolestí tekly slzy, vždy mě uklidňovala a utěšovala. Stále mě udivuje, jakou měla sílu a jak byla v tom problematickém období přizpůsobivá. Prokázala se jako ‚pravý druh v čase tísně‘. (Přísloví 17:17)

Také naše dcery se naučily tuto situaci zvládat. Pomáhají mi, jak nejlépe umí. Vědí, co potřebuji, a když manželka není doma, okamžitě se o vše postarají. Když jsem slabý a chci se projít kolem domu, Sylvia mi při tom pomáhá a je mojí „vycházkovou holí“.

A mladší Mina? Vzpomínám si na situaci, kdy jsem v domě upadl a nebyl jsem schopný vstát. Doma byla jenom ona. Sebrala všechnu sílu, zvedla mě a pomalu mě odvedla do pokoje. Dodnes nechápe, jak to dokázala. Tento projev statečnosti se mi nesmazatelně vryl do paměti.

Vyrovnat se se zraněním pro mě bylo tím nejtěžším bojem, jaký jsem kdy zažil. A bojovat musím stále. Nic v mém životě tolik neprověřilo mou víru. Díky tomu jsem se mnoho naučil o pokoře, rozumnosti a empatii. Snášet tyto zdravotní problémy mi pomáhá naprostá důvěra v Jehovu a spolehnutí na něj.

Poznal jsem pravdivost slov apoštola Pavla: „Máme však tento poklad v hliněných nádobách, aby moc, která je nad to, co je normální, byla Boží, a ne z nás.“ (2. Korinťanům 4:7) V Božím slibu ‚nových nebes a nové země‘, které mají přijít, nalézám ohromnou útěchu. (2. Petra 3:13) Modlím se k Jehovovi, aby mě podporoval, dokud nepřijde nový svět. Jsem totiž křehký a nemohu ze své síly dokázat mnoho.

[Obrázky na straně 20]

Křesťanská činnost s rodinou mi pomáhá vytrvávat