Ježatý tulák

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

SEVEROANGLICKÉ údolí Tyne se halilo do mlžného oparu a večerním tichem se neslo krákání havranů. Kráčel jsem po lesní pěšině podél řeky, když tu jsem uslyšel, jak cosi zašustilo ve spadaném listí. V pestrém koberci červených, hnědých a žlutých listů se mihly krátké, tenké nožky a zmizely ve štěrbině na říčním břehu.

Chvíli jsem se díval a pak jsem uviděl ježka, který si s velkou péčí připravoval zimní obydlí, jemuž se odborně říká hibernakulum. Tahal si dovnitř listí, suchou trávu a stonky kapradí. V tomto doupěti se totiž chystal prospat studené zimní dny a noci.

Roztomilého ježečka si nemůžete splést s ničím jiným — ať už ho potkáte na poli, v lese nebo někde na kopci. Na hlavě a na krku má drsnou hnědobílou srst, ale nejpozoruhodnější je na něm jeho ochranný krunýř. Tvoří jej ostré bodliny se žlutou špičkou, které jsou dlouhé asi dva centimetry a vyrůstají z kůže ve skupinkách. Kryjí mu boky a hřbetní část těla. Každá bodlina má 22 až 24 podélných rýh a roste prakticky kolmo k zaoblenému povrchu těla. Ve spodní části se bodliny zužují a prudce ohýbají, takže i když ježek spadne z výšky na hřbet, bodliny se mu nezapíchnou do těla. Ježek je skutečně důmyslně vytvořen.

Při nebezpečí se ježek brání tím, že se stočí do klubíčka. Silným svalstvem pevně stáhne svůj ostnatý plášť kolem celého těla, asi jako když se kožený vak stáhne zdrhovadlem. Ježek má tak chráněnu hlavu, ocas, nohy a břišní partie. V této poloze vydrží dlouhou dobu.

 Za soumraku ježek obyčejně vyráží za potravou. Jeho večeře se skládá hlavně z hmyzu a červů. Občas si ale zpestří jídelníček také myšmi, žábami, krysami a ještěrkami a příležitostně si pochutná i na ořeších a lesních plodech. Ježkův špičatý čenich a vlhké nozdry svědčí o velmi jemném čichu. Ježek má také citlivý sluch.

Ježkovi nepřátelé

Kromě lišek a jezevců mají ježci mezi zvířaty jen velmi málo nepřátel. Jezevec dokáže ježka svými silnými předními drápy snadno rozbalit, aniž se poraní o bodliny. Častokrát jsem v lese našel ježčí kůži — jedinou památku po jezevcově večeři. Na rozdíl od jezevce si liška neví s ježčími bodlinami rady. Může ale ježka zkusit dokutálet do vody, kde se ježek musí rozvinout, pokud se nechce utopit. Ježek je však zdatný plavec, takže to často dopadne tak, že uplave a schová se mezi kameny nebo zaleze do nějaké díry na břehu, dříve než ho liška stačí dohonit.

Cikáni a některé přírodní národy jedí ježky pečené v jílu. Když jíl vychladne a je odstraněn, bodliny se oddělí a zůstane vařené maso, což je podle Jean-Paula Cléberta, autora knihy Les Tziganes (Cikáni), „vybraná pochoutka“. Je smutné, že v dnešní době mnoho ježků zahyne na silnicích pod koly aut. Zdá se, že zvláště zranitelní jsou v době, kdy se probudí ze zimního spánku a začnou si hledat  potravu. Pokud se však ježkovi podaří přežít navzdory všem těmto nebezpečím, může se dožít až šesti let a dorůst do délky 25 centimetrů.

Zimní spánek, rozmnožování a hledání potravy

Ježci se páří dvakrát, poprvé v období od května do července a pak ještě začátkem podzimu. Samice je březí čtyři až šest týdnů a potom přivede na svět tři nebo čtyři mláďata. Ta váží necelých 30 gramů a jsou slepá a hluchá, takže první dva týdny po narození jsou zcela bezbranná. Jejich jemnou srst postupně nahrazují ostny, a ježečci se také učí stočit se do klubíčka. Do té doby se při ohrožení brání tím, že neočekávaně vyskočí do vzduchu a ostře zasyčí. Dokáží tak překvapit a zastrašit většinu dravců.

V teplých letních měsících si ježek vytváří zásoby tuku pro zimní spánek. V zimě se teplota jeho těla velmi snižuje a dech je takřka neznatelný. Ježek je pro toto období vybaven zvláštní žlázou, která reguluje tělesnou teplotu. Pokud teplota příliš poklesne, žláza začne vytvářet více tepla, což ježka probudí a přiměje ho najít si teplejší, lépe chráněný úkryt. Během zimního spánku toto zvířátko stále zůstává v určitém kontaktu s vnějším světem. Vnímá zvuky v bezprostředním okolí a reaguje na ně mírnými pohyby těla.

Když se ježek ocitne v uzavřeném prostoru, například v zahradě, brzy vyšplhá po zdi, plotě nebo po okapové rouře, aby se dostal pryč, protože k hledání potravy potřebuje daleko větší revír. Z tohoto důvodu ho nelze ochočit, a tak zůstává divokým zvířetem. Ostatně, je to tak i lepší, protože ježci obvykle mají spoustu blech. Tito roztomilí, ježatí tuláci však dodávají britskému venkovu zvláštní kouzlo. Jsem za to našemu Stvořiteli, Jehovovi Bohu, velmi vděčný.

[Obrázek na straně 15]

Ježek svinutý do klubíčka

[Obrázek na straně 16]

Ilustrace ježka od Beatrix Potterové z její knihy pro děti „The Tale of Mrs. Tiggy-Winkle“, vydané roku 1905

[Obrázek na straně 16]

Týden staré mládě

[Obrázky na straně 17]

Ježek jihoafrický