Fascinující říše  žížal

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

EGYPTSKÁ královna Kleopatra je prohlásila za posvátné. Aristoteles je označil za střeva země. Charles Darwin se domníval, že sehráli důležitou roli ve vývoji živých organismů. Jaký živočich získal obdiv těchto slavných lidí? Je to nenápadná žížala.

Jak záhy uvidíte, žížaly si zaslouží uznání. Je pravda, že jsou slizké a kroutí se. Ale když žížaly lépe poznáte, i tyto nepříliš přitažlivé vlastnosti mohou vzbudit váš obdiv. Stačí se sklonit a zvednout hroudu půdy nebo zašťourat do vrstvy spadaného listí, a vstoupíte do fascinující říše žížal.

Jednoduchý mozek, ale úžasné schopnosti

Při bližším pohledu je patrné, že tělo žížaly se skládá z kroužkovitých segmentů, které vypadají jako řada malých růžových pneumatik pevně spojených dohromady. Každý segment ovládají dvě skupiny svalů. Jedna skupina je těsně pod kůží a vytváří kolem těla prstenec. Pod touto vrstvou je skupina podélných svalů. Žížala se pohybuje pomocí rytmického stahování a uvolňování těchto svalových skupin na jednom segmentu za druhým, čímž vzniká píďalkovitý pohyb.

Když si dáte žížalu na ruku, určitě se bude všelijak kroutit. Reaguje tak proto, že její tělo je hustě poseto smyslovými receptory — na jediném segmentu jich je až 1 900. Prostřednictvím těchto čidel vnímá dotek, chuť a světlo.

Žížala se zaklesne do půdy pomocí malých, vláskovitých výběžků označovaných jako štětinky. Každý segment má několik párů štětinek, které fungují podobně jako vesla u člunu. Žížala je zasune do půdy, opře se o ně a přitáhne se. Takto může „veslovat“ oběma směry, přičemž vždy používá jen jeden pár štětinek. Když ji něco vyplaší, může se zachytit jedním koncem těla a rychle přitáhnout druhý. Nad synchronizací „záběrů“ žížaly by závistí zbledl mnohý veslařský tým na olympijských hrách.

Stává se, že pták uklovne žížale pár článků. Některým druhům žížal tyto články jednoduše dorostou. Nikdy však nenaroste více článků, než o kolik žížala přišla. Zdá se, že v každém segmentu vzniká nepatrný elektrický náboj a že ztracené články dorůstají tak dlouho, dokud není opět dosaženo původního náboje.

Desetitisíce smyslových čidel a komplexní systém svalů jsou nervovými provazci spojeny s gangliem v hlavovém článku. Experimenty ukázaly, že kromě tělesných schopností má žížala také určitou kapacitu paměti, a může se dokonce naučit, jak se vyhnout nebezpečí.

Proč je tak slizká?

Slizký povrch těla, který je mnoha lidem tak odporný, v podstatě tomuto malému tvorovi umožňuje dýchat. Kůže žížaly je pórovitá a krevní cévy v blízkosti kůže absorbují kyslík ze vzduchu nebo z okysličené vody, přičemž vylučují oxid uhličitý. K výměně těchto plynů dojde pouze tehdy, když je kůže vlhká. Jestliže jí kůže oschne, žížala se zadusí.

Na druhé straně, jestliže se za silných dešťů nemůže dostat ze svých chodbiček ven, brzy jí kyslík ve vodě dojde. To je jeden z důvodů, proč po lijáku žížala vylézá na povrch. Kdyby to neudělala, tak by se rovněž zadusila.

Planeta plná výkonných oráčů

Na naší planetě je více než 1 800 druhů žížal. Vyskytují se ve všech částech světa, kromě těch nejsušších a nejchladnějších. V půdě savan Jižní Afriky bývá jen 70 žížal na každý metr čtvereční, kdežto v půdě kanadských lesů jich může být na stejné ploše přes 700.

Na Novém Zélandu jsou žížaly tří základních typů. Prvním typem jsou rychle se množící žížaly, které žijí v tlející organické hmotě na povrchu země. Druhou, nejrozšířenější skupinu tvoří žížaly, které si dělají vodorovné chodbičky v horních vrstvách půdy. Žížaly třetího typu se zavrtávají kolmo do země a mohou v jedné chodbičce strávit několik let, tedy i celý život. Jsou to siláci v říši žížal. Kolem hlavy mají mohutný prstenec svalů, díky kterému si dokážou prokousávat cestu půdou. Jedna z největších žížal na světě žije v jižní Austrálii. Tento gigant může měřit více než 1,2 metru a vážit až 500 gramů.

Žížaly prolézající povrchem země fungují jako miniaturní oráči. Když se prokousávají hnojem, půdou a rozkládající se vegetací,  vytvářejí obrovské množství výměšků, kterým se říká žížalince. Odhaduje se, že v oblastech Anglie porostlých zelení vyprodukují žížaly ročně asi 20 tun výměšků na jeden hektar. Impozantnější jsou výkony žížal, které obývají údolí Nilu. Vyprodukují až 2 500 tun výměšků na hektar. Půda, kterou žížaly takto obdělávají, je lépe provzdušněna, pojme více vody a je úrodnější.

Vědci zjistili, že trávicí systém žížal převádí živiny do takové formy, kterou mohou rostliny vstřebávat, takže žížalince jsou velmi dobrým hnojivem. Navíc mnoho mikroorganismů, které jsou v hnoji a v tlející vegetaci, je ve střevě žížaly zničeno. Když žížaly polykají půdu, vlastně ji tím čistí. Jsou ideálním recyklačním zařízením, které se živí odpadem a zároveň vyrábí hnojivo.

Využití žížal

Pozoruhodná recyklační schopnost žížal je využívána při likvidaci odpadu. Jedna firma v Austrálii provozuje několik zařízení pro zpracování odpadu, v nichž využívá asi 500 milionů žížal. Žížaly jsou umístěny do speciálně upravených prostor a dostávají buď prasečí hnůj nebo lidské fekálie, do nichž jsou přidány odřezky papíru a další organické látky. Žížaly denně zkonzumují objem odpovídající 50 až 100 procentům své hmotnosti a zároveň vytvářejí hnojivo pro rostliny, po němž je velká poptávka.

Ze studií vyplynulo, že žížaly je možné využít ještě jinak — jako zdroj potravy. V žížalách jsou totiž tytéž prospěšné aminokyseliny jako v hovězím mase. Šedesát procent suché váhy žížal tvoří bílkoviny, 10 procent je tuk a obsahují také vápník a fosfor. V některých zemích lidé jedí pečivo plněné žížalami. V jiných částech světa se žížaly jedí smažené, nebo dokonce syrové.

Žížaly se asi nikdy nestanou nejoblíbenějším živočichem, ale bez nich by náš svět vypadal úplně jinak. Až se příště budete kochat poklidnou venkovskou scenérií, vzpomeňte si na armádu žížal pod svýma nohama, které tam pilně orají a hnojí půdu, a tím vám zajišťují takový krásný pohled.

[Nákres a obrázky na straně 22]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Anatomie žížaly

Pokožka

Podélný sval

Štětinkový sval

Štětinky

Okružní sval

Vývodní kanálek

Střevo

Nervová páska

[Podpisek]

Lydekker

J. Soucie © BIODIDAC

[Obrázek na straně 20]

Pomocí štětinek žížaly „veslují“ půdou

[Obrázek na straně 21]

Žížaly obdělávají půdu a zvyšují její úrodnost

[Obrázek na straně 21]

Gigantická žížala „Megascolides australis“, která může měřit více než 1,2 metru, patří v Austrálii k ohroženým druhům

[Podpisek]

S laskavým svolením Dr A. L. Jena

[Obrázek na straně 22]

Žížaly přeměňují odpad v hnojivo pro rostliny