„V Limě nikdy neprší?“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V PERU

Navštívíte-li Peru, určitě uslyšíte, jak někdo o hlavním městě říká: „V Limě nikdy neprší.“ Když se v chladném, vlhkém vzduchu tetelíte zimou, pravděpodobně vás napadne otázka, zda tomu tak opravdu je.

LIMA leží na poušti, která se rozprostírá podél západního pobřeží Jižní Ameriky, což je oblast, která má jedno z nejzvláštnějších podnebí na zemi. Tento pruh suché země se táhne od pouště Sechura v severní části Peru až k poušti Atakama v severním Chile.

Na jedné straně pouště se klenou drsné Andy, zatímco z druhé strany je poušť omývána azurovými vodami Tichého oceánu. Z dálky to vypadá, jako by na břehu nebylo nic kromě holých, rozeklaných skal a písku ve všech možných odstínech béžové a hnědé barvy. Eroze způsobila, že mnoho svahů je poseto hnědými balvany, které se postupně sunou dolů k moři. Občas tomu napomohou zemětřesení, k nimž zde nezřídka dochází.

Když balvany doputují na mořský břeh, vlnobití Tichého oceánu je pozvolna rozmělní na písek. Vítr jej roznese a vytvoří z něj srpovité duny. V některých částech této rozlehlé pouště nepršelo už 20 let, takže jde o jedno z nejsušších míst na zemi. Proč je tato oblast tak suchá?

Srážkový stín And

Sucho souvisí s pasáty, které vanou z východu na západ. Když narazí na vysoké, rozeklané hřebeny And, jsou nuceny stoupat vzhůru. Ve výšce se vítr ochladí, vlhký vzduch se kondenzuje a spadne na zem ve formě deště nebo sněhu, a to převážně na východní straně And. Západní svah tudíž leží ve srážkovém stínu.

Mnoho vláhy navíc nepřináší ani studený Peruánský proud neboli Humboldtův proud, který přitéká z Antarktidy, ani vítr vanoucí z jižního Pacifiku. Všechny tyto činitele přispěly ke vzniku mimořádně vyprahlé pouště, přestože teploty zde nejsou vysoké. Je zvláštní, že ačkoli je déšť tak vzácný, vzduch má velmi vysokou vlhkost, a to zejména během peruánské zimy, která trvá od května do listopadu. Odkud tato vlhkost pochází?

 Garúa

V zimě přikrývá pobřeží vrstva nízké oblačnosti a z Tichého oceánu proudí na pevninu hustá mlha, které Peruánci říkají garúa. V tomto období se může stát, že uběhnou celé měsíce, aniž se ukáže slunce. Podnebí je tady proto sychravé — někteří říkají, že je přímo pošmourné. Lima sice leží v tropickém pásmu, ale v zimě je zde průměrná teplota 16 až 18 °C. Ačkoli tu neprší, relativní vlhkost vzduchu v tomto období může dosáhnout 95 procent. Zkušení Limeños (obyvatelé Limy) vědí, že se před vlhkým, lezavým chladem musí chránit teplým oděvem. *

V zimě slabě mrholí, takže ulice v Limě jsou mokré, a vysoké kopce u pobřeží se zazelenají pouštním rostlinstvem. Velká stáda koz, ovcí a dobytka tak mají hojnost čerstvé pastvy. Kromě toho se od počátku 90. let minulého století v některých městech v poušti používají sběrače mlhy, totiž velké polypropylenové sítě, na nichž se mlha sráží. Tak se z mraků, které jsou nízko nad zemí, získává voda na pití a na zavlažování zahrad.

Mlha a mraky však neposkytují dostatek vláhy k tomu, aby se divoce rostoucí vegetace mohla objevovat po celý rok. Roční množství srážek v Limě málokdy překročí 50 mm. Tyto srážky vznikají zejména kondenzací garúy. V této pouštní oblasti se tudíž rostlinám daří pouze v okolí malých říček, které přinášejí životodárnou vodu ze zasněžených And. Při pohledu z letadla tato úzká říční údolí vypadají jako zelené stužky táhnoucí se napříč pouští.

 Život bez deště

Aby starověké peruánské přímořské národy, jako například Čimúové a Močikové, v tomto suchém podnebí přežily, vybudovaly složité zavlažovací soustavy. Stejně jako ve starověkém Egyptě, by tyto vyspělé civilizace nemohly bez takovýchto rozsáhlých zemědělských projektů existovat. Starověcí Peruánci používali nepálené cihly a stavěli vyspělá města, kde byly pyramidové chrámy, mohutné hradby a vodní cisterny. Protože je zde déšť tak vzácný, dodnes existují dobře zachovalé rozvaliny těchto měst, takže archeologové mají k dispozici hojnost dokladů o tom, jak vypadal život v předkolumbovském Peru. Mnoho pobřežních osad se dosud neobejde bez obnovených akvaduktů  a kanálů, které byly vytvořeny před několika tisíci lety.

Už původní osadníci zjistili, že pouštní půda je velmi úrodná, pokud se zavlaží. Moderní peruánské zavlažovací projekty poskytují v přímořské oblasti vodu potřebnou k pěstování mnoha různých plodin, jako je například bavlna, rýže, kukuřice, cukrová třtina, hroznové víno, olivy, chřest a další druhy ovoce a zeleniny. V současné době žije na úzkém pásu země při pobřeží více než polovina z 27 milionů obyvatel Peru.

Když přece jen zaprší

Občas však na některých místech v poušti, a to i v Limě, přece jenom zaprší. Chladný Peruánský proud jednou za několik let ustoupí před teplejšími vodami ze západního Pacifiku. Tento jev, kterému se říká El Niño, s sebou přináší déšť. El Niño udeřil obzvláště silně v letech 1925, 1983 a 1997 až 1998. Je pochopitelné, že obyvatelé pouště, zvyklí na to, že prakticky neprší, nejsou na přívalové lijáky a následné záplavy připraveni.

Roku 1998 jedna taková záplava postihla peruánské město Ica. Řeka Ica zaplavila velkou část města, a domy z nepálených cihel se doslova rozpustily. Jiné části pouště však měly ze záplav prospěch a změnily se v bujné pastviny. Díky poslednímu El Niño se z velké části pouště Sechura stala zelená zahrada posázená nádhernými květinami, což nám připomíná Boží slib, že ‚poušť rozkvete jako šafrán‘. (Izajáš 35:1) Kromě toho silné deště vytvořily v poušti velké jezero, které je přibližně 300 kilometrů dlouhé a 40 kilometrů široké. Noviny mu daly přezdívku La Niña.

Peruánská velká pobřežní poušť zcela jistě patří mezi rozmanité přírodní divy naší planety. Přestože zde prší opravdu jen zřídkakdy, díky zavlažování a správnému hospodaření s drahocennou vodou se tato suchá země stala příjemným domovem pro miliony lidí.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 27]

Drahocenný Trus

Studené mořské vody u západního pobřeží Peru jsou bohaté na živiny. Miliony mořských ptáků zde po tisíce let nacházely potravu, kterou tvořily většinou sardinky a ančovičky. V této oblasti málo prší, a tak se za ta léta ptačí exkrementy na pobřežních ostrovech nahromadily, místy až do výšky 30 metrů. Už před příchodem Španělů se zjistilo, že ptačí trus — kečujsky guano — je výborným hnojivem. V druhé polovině 19. století se peruánské guano stalo velmi žádaným vývozním artiklem. Jeho zásoby byly nakonec vyčerpány a na trhu ho nahradila umělá hnojiva. Nyní se na většině míst nachází už jen guano, které ptáci vyprodukují v průběhu roku.

[Mapa na straně 24]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Lima

[Obrázek na straně 25]

Pobřeží Tichého oceánu jižně od Limy

[Podpisek]

© Yann Arthus-Bertrand/CORBIS

[Obrázek na straně 25]

Poušť Sechura ležící na pobřeží Peru

[Obrázky na straně 26]

Sběrače mlhy v peruánském městě Mejía

V Ollantaytambo v Peru stále používají původní kanály, které postavili Inkové

[Podpisky]

© Jeremy Horner/CORBIS; vložený obrázek: S laskavým svolením dobročinné organizace FogQuest; www.fogquest.org

[Obrázek na straně 26]

Přívalové deště vyvolané jevem El Niño způsobily 30. ledna 1998 velkou záplavu v peruánském městě Ica

[Podpisek]

AP Foto/Martin Mejia