Pozorujeme svět

Obézní děti — Celosvětová epidemie

„Obezita se mezi dětmi stává celosvětovou epidemií a je potřeba, abychom řešili její skutečnou příčinu, kterou je nehodnotná strava,“ píše The New York Times. „Organizace International Obesity Task Force uvádí, že v řadě zemí celého světa má více než 25 procent desetiletých dětí nadváhu nebo je obézních.“ V čele jsou Malta (33 procent), Itálie (29 procent) a Spojené státy (27 procent). V Chile, Mexiku a Peru trpí nadváhou nebo obezitou jedna čtvrtina dětí ve věku mezi čtyřmi až deseti lety. V některých oblastech Afriky je více dětí s nadváhou než s podváhou. Proč je tolik dětí obézních? „Průměrné [americké] dítě vidí ročně 10 000 reklam na jídlo. Devadesát pět procent těchto reklam se týká produktů rychlého občerstvení, slazených nápojů, sladkostí a slazených výrobků z obilnin. To všechno jsou potraviny, které znamenají velký finanční zisk, ale mají malou výživnou hodnotu,“ odpovídá The Washington Post. „Reklamní kampaně spojují rychlé občerstvení a slazené nápoje s hračkami, hrami, filmy a populárními osobnostmi. . . . Není tedy divu, že asi 15 procent celkového příjmu kalorií, které děti získávají, pochází z potravin rychlého občerstvení a 10 procent je ze slazených nápojů. Navíc to má za následek, že děti jedí jen polovinu doporučeného množství ovoce a zeleniny.“

 Včely odhánějí slony

Slonů v Keni přibývá, a to s sebou nese i problémy. Sloni ničí stromy a úrodu a průměrně jednou za dva týdny ušlapou nějakého člověka. Fritz Vollrath, biolog z Oxfordské univerzity, však objevil účinný zastrašovací prostředek. Vysvětluje, že když sloni narazí na včelí hnízdo a podráždí hmyz, „neberou to na lehkou váhu. Prchají a včely je pronásledují několik kilometrů.“ Včely bodají slony do citlivých míst kolem očí, za ušima, na spodní straně chobotu a na břiše. Fritz Vollrath pověsil obydlená i neobydlená včelí hnízda na stromy v křovinaté oblasti, kde se sloni často objevují. Časopis New Scientist uvádí, že sloni se vyhýbali všem stromům, na kterých byla obydlená hnízda, a jedné třetině stromů, na kterých byla prázdná hnízda. Napadli však devět z deseti stromů, na kterých žádná hnízda nebyla. Fritz Vollrath také zjistil, že sloni reagují na zvuk, který vydávají rozzlobené včely, a to i tehdy, když je zvuk pouze reprodukovaný.

Opožděná zpráva, rychlá reakce

„Pro Masaje, kteří žijí v [jednom] cípu Keni, kde nejvyšším bodem na horizontu jsou akácie a žirafy, je mrakodrap neznámým pojmem,“ píše se v listu The New York Times. „Když se tedy do [své] malé vesničky nedávno Kimeli Naiyomah vrátil ze studií ve Spojených státech, zjistil, že ostatní Masajové mají jen velmi mlhavou představu o tom, co se 11. září stalo na tom vzdáleném místě zvaném New York. Někteří členové této nomádské komunity chovatelů dobytka o tom dokonce nevěděli vůbec.“ Když Naiyomah vyprávěl, čeho byl 11. září na Manhattanu svědkem, Masajové z toho byli velmi zarmouceni a chtěli nějak pomoci. Výsledkem bylo, že jako pomoc obětem katastrofy Masajové darovali čtrnáct krav — to nejcennější, co mohli nabídnout. Vznikl však problém, jak krávy transportovat. Úředník amerického velvyslanectví, který dar přijímal, řekl, že „krávy pravděpodobně prodá a nakoupí za ně masajské ozdoby, které potom budou věnovány Americe,“ uvádějí noviny.

Dívčí šikanování

„Šikanování mezi chlapci má obvykle podobu fyzické agrese,“ píše list Toronto Star. Naproti tomu „dívky spíše používají psychologické a emocionální taktiky“. Říká se, že když dívky vstoupí do období dospívání, začnou pociťovat větší strach a úzkost včetně obav, co si o nich myslí chlapci nebo muži. Odborníci na lidské chování jsou toho názoru, že „dívky mezi sebou soupeří v oblasti ‚kvocientu krásy‘, což je podporováno sexuálními symboly, které předkládají média“. Denise Andrea Campbellová, bývalá prezidentka Národního akčního výboru pro statut žen, říká: „Mnoho dívek se s pocity hněvu a žárlivosti neumí vyrovnat přímo.“ Tyto pocity jsou potom „ventilovány nepřímo, způsobem, který ubližuje“. Dívky pak proti sobě navzájem používají takové taktiky jako pomluvy, tlachání a to, že spolu nemluví a nevraživě se na sebe dívají.

Stres na pracovišti

„Téměř každý pátý Kanaďan říká, že je v takovém stresu, že už uvažoval o sebevraždě, aby tomu unikl,“ informuje list The Globe and Mail. Co je zdrojem tohoto stresu? Při průzkumu mezi 1 002 lidmi označilo 43 procent dotázaných za zdroj stresu své zaměstnání. „Na pracovišti dnes lidi tlačíme k hranici jejich fyzických i psychických sil,“ říká Shimon Dolan, psycholog v oblasti organizace práce a profesor na Montrealské univerzitě. „Tlak odvádět maximální výkon je obrovský, ale současně žijete ve velké nejistotě — nikdy nevíte, zda zítra ještě budete mít práci.“ Jak se Kanaďané vyrovnávají s takovým stresem? Nejoblíbenější je cvičení, říká Globe, „potom následuje četba, koníčky, sport, společenské akce a rodina“.

Čtení s rodiči zklidňuje děti

„Pravidelné čtení s někým z rodičů významně snižuje antisociální chování problematických dětí, které se perou, kradou a lžou,“ píší londýnské noviny The Times. Byla provedena studie, jež trvala deset týdnů a týkala se jednoho sta pětiletých a šestiletých dětí, které žijí v oblasti vnitřního Londýna. Rodiče byli instruováni, aby „před tím, než si s dětmi sednou ke čtení, vypnuli své mobilní telefony, pak stručně nastínili příběh, který budou číst, aby pomalu obraceli stránky a také nespěchali s prohlížením obrázků“. Výsledky „jasně potvrdily, že jednoduché činnosti, které rodiče naplánují a na které se soustředí, mohou velmi účinně přispívat k tomu, že chování dítěte se od raného věku bude zlepšovat,“ uvádějí noviny. Doktor Stephen Scott, vedoucí výzkumu, říká: „To, co děti opravdu chtějí, je, aby jim byla věnována pozornost. Té se jim může dostat, když si s nimi rodiče čtou.“

Šťastní dobrovolníci

„Lidé, kteří věnují svůj volný čas neplacené práci, říkají, že jsou mnohem spokojenější se svým zaměstnáním, pracovní dobou, společenskými styky a náboženskými hodnotami než kterákoli jiná skupina,“ informuje list The Sydney Morning Herald. Průzkum provedený v Austrálii týmem odborníků ukázal, že dobrovolní pracovníci byli „velmi spokojeni se svým zdravím, s množstvím volného času a s tím, jak jej tráví,“ říká se ve zprávě. Profesor Bob Cummins z Deakinovy univerzity si povšiml, že v Austrálii je ohromné množství dobrovolníků — 32 procent Australanů se ve volném čase věnuje nějaké neplacené práci. Herald také uvedl, že ti, kdo se takové práci věnovali více než šedesát hodin týdně — většinou ženy, které slouží jako pečovatelky —, „byli spokojenější se svým zdravím a se svou prací než lidé, kteří tomu věnovali méně hodin“.

Plavba severní mořskou cestou

Na čtvrtý pokus se skupině německých výzkumníků podařilo na osmnáctimetrové plachetnici proplout severní mořskou cestou, uvádí londýnský list The Independent. Tato cesta kopíruje severní pobřeží Ruska, které je obvykle sevřené ledovým krunýřem. Poprvé tudy v roce 1879 proplul švédský výzkumník Adolf Nordenskjöld, který cestoval lodí, jež byla poháněna parou i plachtami. „Nikdy jsem tuto cestu neviděl tak rozmrzlou jako toto léto,“ řekl vůdce výpravy Arved Fuchs. „Myslíme si, že to je důsledek globálního oteplování a současně neobvyklých povětrnostních podmínek, díky kterým vítr zadržoval bariéru ledových ker dál od pobřeží a my jsme mohli proplout.“ Bez ledoborce, jen pomocí ultralehkého letadla a satelitních snímků, které ukazovaly pohyb ledové bariéry, výprava během 127 dní urazila celou trasu dlouhou 15 000 kilometrů z Hamburku do zátoky Providenija v Beringově moři. Muži na palubě plachetnice žili ze stravy, jaká se používá při kosmických letech. Jeden z nich však řekl: „Jediným problémem bylo to, že v malém prostoru jste museli čtyři měsíce žít s dalšími jedenácti lidmi.“