Snažil jsem se sloužit dvěma pánům

VYPRÁVÍ KEN PAYNE

Narodil jsem se v roce 1938. Vyrůstal jsem v Novém Mexiku v USA na ranči svého dědečka. Ranč tvořilo přes devět a půl tisíce hektarů prérie s mnoha říčkami. Obzor lemovaly hory. Vzpomínám si na zvuky, které vydávaly ovce, dobytek a koně, ale také na cinkot kovbojských ostruh. Někdy jsem naslouchal, jak se vítr honí trávou, a vnímal pronikavý křik kulíků u vodního zřídla.

ZÁŽITKY v raném dětství mohou mít na člověka hluboký a trvalý vliv. Když jsem byl malý, trávil jsem mnoho hodin s dědečkem, který uměl poutavě vyprávět o Divokém západu. Dokonce osobně znal lidi z okruhu Billyho Kida, což byl mladý psanec, který se proslavil vražedným tažením, jež skončilo v roce 1881, kdy ve věku 21 let přišel o život.

Moji rodiče byli svědkové Jehovovi a brali mě do křesťanské služby jednak k osamělým rančům a prostým domkům z nepálených cihel a jednak dolů do údolí Hondo. Často používali gramofon s biblickými nahrávkami J. F. Rutherforda, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. * Tyto nahrávky jsme pouštěli různým typům lidí — rančerům, mexickým farmářům a domorodým Indiánům, jako byli například Apači a Pueblané. Moc se mi líbila služba s časopisy na ulici. Časopisy, které nabízel malý chlapec, totiž odmítlo jen málo lidí — a to i během válečných let.

Ano, dostal jsem dobrý základ. Nevěnoval jsem však pozornost Ježíšovu varování: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se přidrží jednoho a druhým pohrdne. Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“ (Matouš 6:24) Kéž bych mohl říct, že jsem prožil nádherný život v celodobé službě. Nicméně v době, kdy mi byly tři roky, začal na mě působit vliv jiného „pána“, který mě z této cesty svedl. Jak k tomu došlo?

Mou vášní se stalo létání

V roce 1941 přistálo u naší stodoly letadlo Piper Cub. V té době se používalo k lovení  kojotů, kteří nám kradli ovce. Tehdy, jako tříletý chlapec, jsem se rozhodl, že budu pilotem. V sedmnácti letech jsem odešel z domova a šel pracovat na letiště v Hobbsu v Novém Mexiku, kde jsem výměnou za lekce létání zametal hangáry a pracoval na údržbě letadel. Křesťanská služba měla v mém životě druhořadé místo.

V osmnácti letech jsem se oženil. S manželkou jsme měli tři děti. Čím jsem se živil? Létal jsem s aerotaxi, s práškovacím letadlem a s letadlem, z něhož se střílejí divoká zvířata, ale také jsem dával lekce létaní. Po šesti letech jsem začal létat pro Texas International Airlines v Dallasu. To vneslo do mého života větší řád, dokonce jsem v dentonském sboru mohl sloužit jako starší. Měl jsem také několik biblických studií. Jedno z nich jsem vedl s pilotem, který sloužil jako kapitán letadla. On i celá jeho rodina přijali biblickou pravdu.

Od roku 1973 jsem asi tři roky létal s turbovrtulovými letadly, ale když se přestaly používat letouny DC-3, ztratil jsem o létání zájem. Srdcem jsem byl totiž stále v Novém Mexiku. Jak se ale budu živit, jestliže skončím s létáním?

Mou vášní se stalo umění

Od roku 1961 jsem ze záliby maloval obrázky amerického Západu, které se docela dobře prodávaly. Přestal jsem pracovat u aerolinek a odstěhoval se zpět do té okouzlující země — Nového Mexika. Nebyl jsem však vyrovnaný. Připustil jsem, aby mě pohltila láska k umění. Nejdříve jsem maloval, potom sochařil a současně jsem na částečný úvazek létal, což mi zabralo všechen čas. Pracoval jsem 12 až 18 hodin denně. To mělo za následek, že jsem těžce zanedbával rodinu i svého Boha. Co bylo dál?

Naše manželství se rozpadlo a nakonec jsme se rozvedli. Odstěhoval jsem se na sever do Montany a hledal únik v alkoholu. Nekřesťanský způsob života mě přivedl na stejně nerozumnou dráhu, po jaké se vydal marnotratný syn z Ježíšova podobenství. (Lukáš 15:11–32) Pak jsem si jednoho dne uvědomil, že nemám ani jediného skutečného přítele. Když jsem potkal lidi, kteří měli problémy, říkával jsem jim: „Vyhledejte svědky Jehovovy. Opravdu vám mohou pomoci.“ Často mi odpovídali: „Tak proč nejsi svědek i ty?“ Musel jsem připustit, že člověk nemůže být svědek a zároveň žít způsobem, jakým jsem žil já.

Nakonec jsem se v roce 1978 vrátil do Nového Mexika, do sboru, kde mě svědkové znali. Byl jsem poprvé po mnoha letech v sále Království a nedokázal jsem zadržet slzy. Jehova byl ke mně nesmírně milosrdný. Přátelé ze  sboru byli velmi laskaví a pomohli mi vrátit se k Bohu.

Nová partnerka a nový začátek

V roce 1980 jsem se oženil s Karen, krásnou svědkyní Jehovovou, kterou jsem znal několik let. Z předchozího manželství měla dva syny Jasona a Jonathana. Její hluboká láska k Jehovovi vnesla do mého života stabilitu. Měli jsme spolu další dva skvělé syny Bena a Phillipa. Život však není procházka růžovou zahradou. Čekala nás tragédie.

Věnoval jsem se studiu umění a trávil jsem řadu hodin studiem anatomie lidí i zvířat — obzvláště koní — a také studiem kompozice, proporcí a perspektivy. Dal jsem se do modelování hlíny. Vytvářel jsem hlavně předměty týkající se Divokého západu — koně, Indiány na koních, kovboje, lehký kočár, a dokonce i starého lékaře jedoucího na koni. Začal jsem mít úspěch. Rozhodli jsme se tedy, že si otevřeme galerii. Karen pro ni vymyslela název Mountain Trails Gallery (Galerie horských stezek).

Pojmenovali jsme tak galerii, kterou jsme v roce 1987 koupili v arizonské Sedoně. Řídila ji Karen, kdežto já jsem doma pracoval v ateliéru a dohlížel na kluky. Chlapci však onemocněli a obchod se nedařil. Rozhodli jsme se, že si to s Karen vyměníme a s dětmi zůstane doma ona. Začal jsem s modelováním hlíny přímo v obchodě, před očima klientů. To způsobilo zásadní obrat.

Lidé začali mít o moje bronzové sošky značný zájem. Vyprávěl jsem jim, jak to dělám a co ty výrobky znázorňují, a přitom jsem je seznamoval s historií Divokého západu — se jmény, názvy míst a událostmi, které jsem znal, protože jsem o tom hodně přečetl. Lidé se upřímně zajímali o věci, na kterých jsem pracoval. Někteří si chtěli bronzový odlitek zaplatit dopředu, protože viděli, jak model vzniká. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Obchod byl natolik výnosný, že jsme si pořídili další dvě galerie a velkou slévárnu, kde pracovalo 32 zaměstnanců. Stálo mě to však velmi mnoho energie. Mluvili jsme s Karen o tom, jak se z tohoto kolotoče vymanit, a také jsme se o to modlili. Byl jsem nyní sborovým starším a věděl jsem, že bych pro Jehovu mohl dělat více.

Opět sloužíme jen jednomu pánovi

V roce 1996 navštívil náš sbor krajský dozorce a pozval nás na oběd. Než jsme začali jíst, šokoval nás otázkou, zda bychom byli ochotni přestěhovat se do indiánské rezervace kmene Navaho a pomoci vytvořit v Chinle nový sbor. To byla opravdová výzva. Již dříve jsme rezervaci několikrát navštívili a pomáhali tam kázat v některých odlehlých obvodech, takže touto nabídkou se nám nyní otevřel nový cíl. Byla to příležitost, jak uniknout z neúprosného kolotoče hmotařství a věnovat více času Jehovovi a jeho lidu. Mohli jsme znovu začít sloužit jednomu pánovi.

Do této rezervace byl spolu s námi pozván i další starší s rodinou — Carusettaovi, kteří byli naši dobří přátelé. Každý z nás prodal svůj pohodlný dům a objednal si mobilní dům, který bychom mohli umístit někde v rezervaci. Prodal jsem galerie a nakonec i slévárnu. Zjednodušili jsme si život a byli jsme připraveni rozšířit svou křesťanskou činnost.

První shromáždění našeho nového sboru v Chinle proběhlo v říjnu 1996. Od té doby se kazatelské dílo mezi Navahy rozšířilo a ve sboru máme šikovné navažské průkopníky, kteří mluví místním jazykem. I my jsme se pomalu začali učit tento těžký jazyk, aby nás Navahové mezi sebe přijali, i když nejsme Indiáni. S povolením místních úřadů jsme získali pozemek a postavili jsme v Chinle sál Království, který byl zasvěcen v červnu letošního roku.

Tragédie

V prosinci roku 1996 odjela Karen s našimi syny na krátkou návštěvu do Ruidosa v Novém Mexiku. Já jsem zůstal v Chinle. Ani si nedovedete představit, jaký šok a zármutek jsme prožili, když při lyžování náš čtrnáctiletý syn Ben narazil do balvanu a zemřel. Celé rodině to způsobilo velké trápení. Útěchou nám byla biblická naděje na vzkříšení. Ohromnou  pomocí pro nás také byli křesťanští bratři a sestry. Při vzpomínkovém shromáždění v sále Království v Sedoně, kde jsme mnoho let žili, viděli místní lidé více Navahů než za celý svůj život. Bratři a sestry z rezervace nás chtěli podpořit, a tak vážili cestu na jih, která byla více než 300 kilometrů dlouhá.

Je pro nás velmi uspokojující vidět duchovní pokrok Benova mladšího bratra Phillipa. Má hezké duchovní cíle a působí nám mnoho radosti. Vede řadu biblických studií, jedno dokonce se svým učitelem. Všichni se ale těšíme na to, že se v novém světě, který zaslíbil Jehova, opět setkáme s Benem. (Job 14:14, 15; Jan 5:28, 29; Zjevení 21:1–4)

Jsme vděční za to, že máme takovou láskyplnou rodinu, která je nám oporou. Jehovovi slouží také můj adoptivní syn Jonathan i jeho manželka Kenna a rovněž Chris, můj nejmladší syn z prvního manželství, spolu se svou manželkou Lorie. Vnoučata Woodrow a Jonah již mají úkoly na teokratické škole. Můj otec zemřel v roce 1987, ale maminka je ve svých 84 letech stále aktivní ve službě Jehovovi a také můj bratr John i jeho manželka Cherry.

Na vlastní kůži jsem poznal, jak pravdivá jsou Ježíšova slova: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů. . . . Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“ V mém případě by se mohlo umění i dnes stát velmi žárlivým pánem. Aby mě opět nepohltilo, musel jsem se naučit, jak důležité je zachovávat si vyrovnanost a být opatrný. Chci jednat podle rady apoštola Pavla: „Moji milovaní bratři, staňte [se] stálými, nepohnutelnými, vždy mějte hojnost práce v Pánově díle, protože víte, že vaše namáhavá práce ve spojitosti s Pánem není marná.“ (1. Korinťanům 15:58)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18 a 19]

Moje letadlo v roce 1996 v Chinle

[Obrázek na straně 19]

Bronzová soška s názvem „Není čas lelkovat“

[Obrázek na straně 21]

Shromáždění na místě, kde nyní stojí sál Království

[Obrázek na straně 21]

S manželkou Karen

[Obrázek na straně 21]

Kazatelská služba před typickým navažským hoganem