„Nezapomeň si deštník!“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

MNOZÍ lidé v Británii s sebou každý den nosí deštník. Člověk si totiž nikdy nemůže být jistý, zda nebude pršet. „Nezapomeň si deštník!“ voláme jeden na druhého, když odcházíme z domova — a potom ho bezmyšlenkovitě necháme v autobuse, ve vlaku či v obchodě. Ano, náš přenosný úkryt víceméně pokládáme za samozřejmost, protože si kdykoli můžeme koupit nový. V minulosti se však na deštník pohlíželo trochu jinak.

Vznešená historie

Předchůdce deštníku, slunečník, zjevně neměl s deštěm nic společného. Byl znakem postavení a vážnosti a byl určen význačným lidem. Tisíce let staré sochy a malby z Asýrie, Egypta, Persie a Indie zobrazují sluhy, kteří drží slunečník nad vládcem, aby ho chránili před sluncem. V asyrské říši směl mít slunečník pouze král.

V průběhu dějin byl slunečník znamením moci, a to obzvláště v Asii. Prestiž vládce se zvyšovala v závislosti na tom, kolik slunečníků vlastnil, jak to můžeme vidět na příkladu jednoho barmského krále, kterému se říkalo Pán dvaceti čtyř slunečníků. Někdy bylo důležité i to, kolik  vrstev nad sebou slunečník měl. Slunečník jednoho čínského panovníka měl čtyři vrstvy, a slunečník siamského krále jich měl sedm nebo devět. V některých orientálních a afrických zemích je slunečník symbolem autority až dodnes.

Náboženské slunečníky

Slunečník měl již od počátku své existence spojitost s náboženstvím. Starověcí Egypťané věřili, že bohyně Nut chrání celou zemi svým tělem jakoby slunečníkem. A tak, aby si lidé zajistili ochranu této bohyně, chodili pod svou vlastní přenosnou „stříškou“. Také Indové a Číňané věřili, že otevřený slunečník představuje nebeskou klenbu. A buddhisté zpočátku používali slunečník jako symbol Buddhy. Proto se až do dnešní doby slunečníky často tyčí nad kopulemi jejich památek. Slunečníky jsou rovněž součástí hinduismu.

Kolem roku 500 př. n. l. se slunečníky rozšířily i do Řecka, kde je při náboženských slavnostech lidé nosili nad sochami bohů a bohyň. Aténské ženy měly sluhy, jejichž úkolem bylo, aby nad nimi drželi slunečník. Aténští muži jej však používali jen zřídka. Z Řecka se zvyk používat slunečník rozšířil do Říma.

Římskokatolická církev zařadila slunečník mezi odznaky církevních hodností. Papež se začal objevovat pod červenožlutě pruhovaným hedvábným baldachýnem, kdežto kardinálové a biskupové jej měli fialový a zelený. Dodnes je v některých bazilikách křeslo pro papeže, které má ombrellone neboli slunečníček v papežských barvách. Také kardinál, který byl hlavou církve v mezidobí od smrti jednoho papeže do zvolení dalšího, měl ombrellone jako odznak své hodnosti.

Ze slunečníku se stává deštník

Dnes lidé rozlišují podle účelu slunečník a deštník. Původně ale toto zařízení nesloužilo k ochraně proti dešti. Byli to Číňané nebo možná starověké Římanky, kdo začal papírové slunečníky potírat olejem a voskem, aby mohly sloužit jako ochrana před deštěm. Avšak nápad chránit se před sluncem či deštěm se potom z Evropy na delší dobu vytratil. K používání deštníku se znovu vrátili až v 16. století Italové a později i Francouzi.

V 18. století se deštníky objevily i v Británii, kde je zpočátku nosily jen ženy. Muži je odmítali používat, protože to pokládali za zženštilost. Výjimkou byli majitelé kaváren, kteří si uvědomovali, že je výhodné používat deštníky, aby mohli před rozmary počasí chránit své zákazníky, když vystoupí z kočáru. Výhody deštníků ocenili také duchovní, protože někdy museli provádět pohřební obřad za silného deště.

Používání deštníků v Anglii výrazně ovlivnil cestovatel a filantrop Jonas Hanway. Říká se o něm, že to byl první muž, který měl odvahu veřejně nosit v Londýně deštník. Na svých zámořských cestách totiž vídal muže, kteří ho používali. Rozhodl se tedy, že bude statečně snášet zlomyslnosti kočích, kteří jej často schválně postříkali blátivou vodou, když jej míjeli. Po třicet let se Hanway pravidelně objevoval na veřejnosti s deštníkem, a když v roce 1786 zemřel, nosily deštník nejen ženy, ale i muži.

 Používat deštník však v těch dnech nebylo vůbec snadné, protože býval velký, těžký a neforemný. Míval potah z hedvábí napuštěného olejem nebo z plachtoviny a rákosovou či kostěnou konstrukci i rukojeť, takže bylo obtížné jej otevřít, když byl vlhký. A kromě toho propouštěl vodu. Nicméně jeho popularita rostla, zvláště když začalo být levnější koupit si deštník, než si za deště najmout drožku. Přibývalo prodejen i výrobců deštníků, kteří se zaměřovali na vylepšení designu. V polovině 19. století Samuel Fox patentoval model Paragon, který měl lehkou, ale pevnou ocelovou kostru. Lehčí materiály, například hedvábí, bavlna a navoskované plátno, nahradily původní těžké potahy. Tak se zrodil novodobý deštník.

Módní doplněk

Elegantně oblečené dámy v Anglii začaly s oblibou nosit slunečník jako módní doplněk. Měnící se módní trendy vedly k tomu, že slunečník se zvětšoval a že byl potažen různými druhy hedvábí a saténů jasných barev. Často barevně ladil s oblečením těchto dam a byl ozdoben krajkovým lemem, třásněmi, stužkami, mašlemi, a dokonce péry. Začátkem 20. století nosila slunečník každá ctihodná dáma, která si chtěla chránit pleť před sluncem.

Ve dvacátých letech minulého století začala být populární opálená pleť, a slunečník prakticky vymizel. Pak ale nastala éra, kdy všichni gentlemani ve městě nosili stejný typ oblečení, buřinku a černý deštník, který při chůzi nonšalantně používali jako vycházkovou hůl.

Díky nové technologii se po druhé světové válce objevily na trhu deštníky s vylepšeným designem, například skládací a dále s nepromokavým nylonovým, polyesterovým a umělohmotným potahem. V dnešní době existuje již jen několik obchodů, ve kterých se prodávají drahé, ručně dělané deštníky. V továrnách se totiž vyrábějí ve velkém levné deštníky všech barev a velikostí — od velkých golfových deštníků a venkovních slunečníků až po skládací patnácticentimetrový deštník, který se pohodlně vejde do kabelky.

Dříve byl slunečník pokládán za přepych a za symbol společenského postavení, dnes je však deštník jednou z věcí, kterou lidé velmi často někde zapomenou. Je užitečným doplňkem, díky němuž se lidé kdekoli na světě mohou vyrovnat s rozmary počasí. V některých zemích se znovu začal používat ke svému původnímu účelu, protože nebezpečí spojené se slunečním zářením stoupá. Až tedy dnes budete odcházet z domova, možná i vy uslyšíte připomínku: „Nezapomeň si deštník!“

[Rámeček a obrázek na straně 20]

Jaký deštník si koupit a jak o něj pečovat

Rozhodněte se, co je pro vás důležitější — zda deštník má být skladný nebo pevný. Levnější skládací deštník, který se pohodlně vejde do větší kapsy, bude pravděpodobně mít menší počet drátů, ale nehodí se do silného větru. Naproti tomu běžný holový deštník může být dražší, ale obvykle lépe odolává nepříznivému počasí a vydrží vám déle. Dobrý deštník totiž může sloužit řadu let. Ať si zvolíte jakýkoli typ, chraňte jej před plísní a rzí. Vždy jej nechejte otevřený, dokud úplně neoschne. Také používejte vnější ochranný obal, aby se deštník neušpinil.

[Obrázky na straně 19]

Služebník chránící asyrského krále před sluncem

Žena se slunečníkem ve starověkém Řecku

[Podpisek]

Kresby: The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck

[Obrázek na straně 20]

Slunečník přibližně v roce 1900

[Podpisek]

Culver Pictures