Komunikace ve světě kolem nás

„Bez komunikace by každý jednotlivec byl pouhým ostrovem odděleným od všech ostatních ostrovů.“ The Language of Animals

V LESE, na savaně, a dokonce i na vaší zahradě spolu živě komunikuje nespočetné množství tvorů. Kniha The Language of Animals (Řeč zvířat) uvádí: „Zvířata využívají všechny smysly, gestikulují nejrůznějšími údy, zaujímají rozličné postoje, vysílají a přijímají jemné pachové signály (někdy nejsou až tak jemné, například u vyděšeného skunka), piští, vřeští, zpívají a švitoří, vysílají a přijímají elektrické signály, blikají světly, mění barvu kůže, ‚tančí‘, a dokonce ťukají a rozechvívají povrch, po kterém kráčí.“ Co to ale všechno znamená?

Význam signálů, které zvířata vysílají, se vědcům daří rozluštit pomocí pečlivého pozorování. Zjistili například, že když bantamka (malé plemeno kura domácího) spatří blížícího se pozemního predátora, jako je například lasička, začne vydávat vysoký zvuk, který zní jako kuk, kuk, kuk, a varuje tak ostatní bantamky. Jakmile však uvidí jestřába, vydá jediný dlouhý vřeštivý zvuk. Na každý z těchto zvuků ostatní ptáci okamžitě reagují způsobem, který odpovídá dané hrozbě. Z toho je zřejmé, že si bantamky předávají smysluplnou informaci. Pozorováním se zjistilo, že i jiní ptáci vydávají různé zvuky v závislosti na hrozícím nebezpečí.

„Jedním z hlavních způsobů, jak studovat komunikaci zvířat,“ říká kniha Songs, Roars, and Rituals (Písně, řev a rituály), „je nahrát studovaný signál, pak jej zvířatům přehrát a sledovat, zda reagují předpokládaným způsobem.“ Když se takové pokusy provedly s bantamkami, reagovaly stejně jako v případě skutečného nebezpečí. Tato metoda funguje dokonce i u pavouků. Samečci slíďáků se při námluvách snaží okouzlit samičky tím, že na ně mávají chlupatýma předníma nohama. Výzkumní pracovníci chtěli zjistit, co přesně přitahuje samičky těchto pavouků k samečkům, a tak natočili rituál námluv na video. Potom na záznamu digitálně odstranili samečkovi chlupy z nohou a upravený záznam přehráli samičce. Samička náhle ztratila zájem. Co z toho plyne? Samičky slíďáků se podle všeho zajímají jen o ty samečky, kteří mají chlupaté nohy.

 Pachová signalizace

Mnozí živočichové si navzájem posílají signály pomocí silných chemikálií zvaných feromony. Ty jsou obvykle vylučovány ze zvláštních žláz nebo jsou obsaženy v moči a výkalech. Lidé si vymezují své teritorium pomocí plotů, jmenovek a čísel. Zvířata včetně psů a koček si naproti tomu označují své teritorium pomocí feromonů. Tento způsob značení je sice neviditelný, ale velmi účinný. Umožňuje zvířatům stejného druhu, aby si od sebe udržovala optimální vzdálenost.

Feromony však hrají i jinou úlohu. Jsou jako chemická informační tabule, kterou ostatní zvířata se zájmem „čtou“. Jak uvádí kniha How Animals Communicate (Jak zvířata komunikují), pachové značky „pravděpodobně obsahují další informace o zvířeti, například jeho věk, pohlaví, tělesnou sílu a další schopnosti [a] fázi reprodukčního cyklu. . . . Pachová značka zvířete slouží jako jeho průkaz totožnosti.“ Je tedy pochopitelné, že některá zvířata berou své pachové značky velmi vážně. Tato skutečnost je dobře známa ošetřovatelům v zoologických zahradách. Ve vyčištěné kleci nebo výběhu zvířata okamžitě začnou své pachové značky obnovovat. „Nepřítomnost jejich vlastního pachu je stresující a může vyvolat abnormální chování, a dokonce neplodnost,“ říká výše uvedená kniha.

Feromony jsou velmi důležité i v říši hmyzu. Například varovné feromony podněcují k vytváření rojů a k útočnému chování. Jiné feromony, takzvané atraktanty, přitahují ke zdroji potravy nebo ke vhodnému místu pro vybudování hnízda. Do této skupiny feromonů patří také sexuální atraktanty, na něž jsou někteří živočichové velmi citliví. Samečci bource morušového mají dvě nápadná péřovitá tykadla, která vzhledem připomínají kapraďový list. Tykadla jsou tak citlivá, že dokáží zachytit jedinou molekulu samičího feromonu. Když sameček zachytí  asi 200 molekul, podnítí ho to k tomu, aby svou budoucí družku začal hledat. Komunikace pomocí chemických látek však není omezena jen na živočišnou říši.

„Mluvící“ rostliny

Věděli jste, že i rostliny spolu dovedou komunikovat, a že dokonce dokáží předávat zprávy určitým druhům živočichů? Časopis Discover uvedl zprávu o tom, na co přišli výzkumní pracovníci v Nizozemsku. Zjistili, že když jsou rostliny fazolu napadeny sviluškami, začnou vypouštět chemickou látku, jež funguje jako volání o pomoc a přiláká roztoče, kteří se sviluškami živí. Podobně i kukuřice, tabák a bavlník při napadení housenkami vypouštějí do vzduchu chemické látky, kterými přilákají vosy — smrtelné nepřátele housenek. Jedna výzkumná pracovnice uvedla: „Rostliny řeknou nejen to, že jsou napadené, ale také sdělí, kdo je napadl. Je to neuvěřitelný a úžasně propracovaný systém.“

Stejně udivující je i vzájemná komunikace mezi rostlinami. Podle časopisu Discover výzkumníci „zjistili, že vrby, topoly, olše a břízy naslouchají příslušníkům vlastního druhu a že semenáčky ječmene naslouchaly jiným semenáčkům ječmene. Rostliny, které byly napadené, ať už škůdcem byly housenky, houby, plísně [nebo] svilušky, . . . vyslaly ve všech případech chemické signály, které zjevně vedly k tomu, že okolní nenapadené rostliny posílily své obranné mechanismy.“ Na tyto varovné chemické signály dokonce reagovaly i rostliny jiných druhů.

Když je rostlina napadena nebo je před útokem varována, začne se bránit. K takové obraně mohou patřit jedy, které útočníka zabijí, nebo jiné chemické látky, jež mu ničení rostliny znepříjemní, nebo mu v tom úplně zabrání. Další výzkumy těchto úžasných schopností rostlin mohou vést k novým fascinujícím objevům, z nichž některé dokonce mohou prospět v zemědělské výrobě.

Světelná „morseovka“

„Jejich blikající lucerničky, s nimiž se vznášejí pod hvězdnatou oblohou, dodávají mnoha předměstím kouzelnou atmosféru,“ píše ekoložka Susan Tweitová v článku o světluškách. Tito brouci používají světelnou abecedu, která „zahrnuje jednoduchý varovný signál i složitou světelnou komunikaci mezi případnými partnery,“ říká Susan Tweitová. Světlo, které vydávají, bývá zelené, žluté až oranžové. Samičky většiny druhů světlušek nelétají, a tak světélka, která vidíme, obvykle patří samečkům. (Viz rámeček „Studené světlo světlušek“.)

Každý z asi 1 900 druhů světlušek má svůj charakteristický způsob světélkování. Mohou to například být tři záblesky, mezi kterými je přibližně vteřinový interval, nebo série záblesků různé délky a s různými intervaly. Když sameček hledá partnerku, vysílá při letu svůj světelný svatební kód. „Samička rozezná intervaly záblesků,“ vysvětluje časopis Audubon, „a odpoví svým vlastním signálem, který má interval charakteristický pro daný druh a znamená ‚Tady jsem‘.“ Sameček rozezná její neslyšné pozvání a slétne k ní.

Opeření pěvci

„V délce, rozmanitosti a složitosti se žádné zvukové projevy jiných zvířat nemohou vyrovnat ptačímu zpěvu,“ říká David Attenborough ve své knize The Life of Birds (Život ptáků). Ptáci nevytvářejí zpěv v hrdle, ale v orgánu,  který se nazývá syrinx a je uložen hluboko v hrudníku na rozhraní průdušnice a obou průdušek.

Zpěv se zčásti předává geneticky a zčásti se jej mláďata naučí od svých rodičů. Ptáci tedy mohou dokonce mít jakési místní dialekty. Kniha The Life of Birds uvádí: „Osadníci z Evropy dovezli v devatenáctém století do Austrálie kosy, aby se mohli těšit z jejich zpěvu, který jim připomínal domov. Potomci těchto ptáků dnes mají velmi výrazný australský přízvuk.“ Nejsložitější a nejmelodičtější hlasové projevy údajně mají samci lyrochvostů. Téměř všechny zvuky, které vydávají, se však naučili od jiných ptáků. Lyrochvosti jsou tak zdatní imitátoři, že dokáží napodobit skoro každý zvuk, který slyší — zvuky hudebních nástrojů, psí štěkot, houkání poplašného zařízení, rány sekerou, a dokonce i zvuk navíjeného filmu ve fotoaparátu. A všechny tyto napodobené zvuky samozřejmě slouží jen k jednomu účelu — udělat dojem na budoucí partnerku.

Datlové a strakapoudi, kteří obvykle používají zobák k tomu, aby se dostali k potravě, jsou ve skutečnosti bubeníky ptačího světa. Tlučou zobákem do dutého kmene nebo větve, a dávají tak signály jiným ptákům. Někteří dokonce „využívají nové vzrušující nástroje . . . — vlnitý střešní plech a plechové roury od kamen,“ uvádí David Attenborough. Ptáci se dorozumívají také vizuálně, a to buď s hudebním doprovodem nebo bez něj. Někteří vysílají signály tak, že si navzájem ukazují své zářivě zbarvené peří.

Když kakadu arový z Austrálie upozorňuje na to, kde je jeho teritorium, používá všechny dorozumívací prostředky — bubnuje, vydává zvuky,  rytmicky se pohybuje a ukazuje peří. Dělá to tak, že ulomí vhodnou větev, drží ji nohou a tluče s ní o kmen odumřelého stromu. Přitom roztahuje křídla, napřimuje chocholku, kýve hlavou dopředu a dozadu a hlasitě vříská. Je to zkrátka úžasná podívaná.

Hlasy některých ptáků mohou být signálem i pro jiná zvířata. Jako příklad si můžeme uvést medozvěstku. Je to nevelký pták, který trochu připomíná drozda a žije především v Africe. Medozvěstka je věrná významu svého jména. Charakteristickým křikem totiž láká kunovitou šelmu medojeda kapského ke stromu, v němž je včelí hnízdo. Medozvěstka nakonec usedne blízko takového stromu, nebo dokonce přímo na něj a začne vydávat jiný zvuk, který v podstatě znamená: „Med je blízko.“ Medojed rychle najde ten správný strom, silnými drápy udělá do kmene díru a začne hodovat.

Rozhovory pod vodou

Když byl vynalezen hydrofon, zařízení pro příjem zvuku ve vodě, výzkumní pracovníci byli překvapeni, kolik se toho ozývá z mořských hlubin. Jedná se o širokou škálu zvuků od tichého broukání až ke kňourání, a dokonce skřekům. Těchto zvuků je tolik, že jsou využívány k tomu, aby se jimi překryl hluk způsobený provozem ponorek. Zvuky vydávané rybami však nejsou náhodné, ale mají určitou strukturu. Mořský biolog Robert Burgess ve své knize Secret Languages of the Sea (Tajná řeč moře) píše: „Jedna ryba například ‚zachrochtá, kvokne a štěkne‘, a pak to celé přesně zopakuje. Jiná ‚cvakne a mlaskne‘, a potom zase ‚skřípne a vrzne‘.“

Když ale ryby nemají hlasivky, jak vlastně mohou vydávat zvuky? Robert Burgess říká, že některé ryby k tomu využívají svaly „připojené ke stěnám svých balonovitých vzduchových měchýřů. Rozkmitají jejich stěny, až měchýře“ rezonují jako bubny. Jiné ryby skřípou zuby nebo prudce zavírají skřele, takže se ozývají duté rány a plesknutí. Mají ale všechny tyto zvuky nějaký význam? Podle všeho ano. Ryby, stejně jako suchozemská zvířata, vydávají zvuky, aby „přilákaly partnera, dokázaly se orientovat, bránily se proti nepřátelům a aby vedly běžnou komunikaci nebo zastrašovaly,“ uvádí Robert Burgess.

Ryby mají také dobrý sluch, a mnohé druhy dokonce mají i vnitřní ucho. Jsou také vybaveny postranní čárou, která je tvořena řadou buněk citlivých na tlak. Tyto buňky reagují na tlakové vlny, jež zvuk vyvolává ve vodě.

Nejkomunikativnější tvor na zemi

Profesor lingvistiky Noam Chomsky napsal: „Studium lidského jazyka nás přivádí k něčemu, co by se dalo nazvat ‚podstatou lidství‘. Jedná se o charakteristické vlastnosti mysli, jež jsou, jak je nám doposud známo, jedinečné pro člověka.“ Barbara Lustová, profesorka lingvistiky a lidského rozvoje, uvedla: „Už tříleté děti mají pozoruhodné znalosti o struktuře a stavbě jazyka,  které jsou tak komplexní a přesné, že žádná známá pedagogická teorie nedokáže vysvětlit, jak dítě tyto znalosti získává.“

Naproti tomu Bible obsahuje rozumné vysvětlení zázraku, kterým je lidská řeč. Tento dar připisuje Stvořiteli, Jehovovi Bohu, který udělal lidstvo ke svému „obrazu“. (1. Mojžíšova 1:27) Jak se ale Boží vlastnosti projevují v naší schopnosti mluvit?

Zamysleme se například nad dáváním jmen. Frank Dance, profesor verbální komunikace, napsal, že lidé „jsou jedinými tvory, kteří dávají jména“. Z Písma jasně vyplývá, že je to rys, který má Bůh. Bible již na začátku zprávy o stvoření říká, že Bůh nazval „světlo Dnem, ale tmu nazval Nocí“. (1. Mojžíšova 1:5) A z Izajáše 40:26 vyplývá, že Bůh dal jméno každé hvězdě, což je úžasný počin.

Když Bůh stvořil Adama, jedním z prvních úkolů, které mu dal, bylo pojmenovat zvířata. Tato práce jistě velmi podněcovala Adamův pozorovací talent a vynalézavost. Adam dal také jméno své manželce — nazval ji Eva. Ona zase pojmenovala jejich první dítě, Kaina. (1. Mojžíšova 2:19, 20; 3:20; 4:1, poznámka pod čarou) Od té doby lidé nešetřili úsilím a pojmenovali každou představitelnou věc — a to vše v zájmu komunikace. Ano, nebýt jmen, naše vzájemná komunikace by byla velmi obtížná.

Lidé mají nejen schopnost a touhu dávat jména, ale mají i další komunikační schopnosti. U mnoha z nich se navíc ani nepoužívají slova. Ano, dokážeme si navzájem sdělovat prakticky cokoli, od složitých myšlenek až po nejněžnější city. Existuje však určitá forma komunikace, která všechny ostatní převyšuje. O té bude pojednávat následující článek.

[Rámeček a obrázek na straně 6]

STUDENÉ SVĚTLO SVĚTLUŠEK

Běžná žárovka ztrácí více než 90 procent energie ve formě tepla. Naproti tomu světlušky vytvářejí světlo složitými chemickými reakcemi s účinností 90 až 98 procent. Téměř žádná energie není vyplýtvána na teplo. Tomuto světlu se proto právem říká studené. Chemické reakce, při nichž vzniká, probíhají ve zvláštních buňkách označovaných jako fotocyty. Ty jsou „zapínány“ a „vypínány“ pomocí nervů.

[Podpisek]

John M. Burnley/Bruce Coleman Inc.

[Rámeček a obrázek na straně 8 a 9]

JAK ZLEPŠIT SVÉ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI

1. Naslouchej, když mluví druzí, a nesnaž se ovládnout konverzaci. Lidé přejdou gramatickou chybu nebo přeřeknutí, ale nebudou přitahováni k někomu, kdo chce mluvit, a ne naslouchat. Bible radí: ‚Buďte rychlí k slyšení, pomalí k mluvení.‘ (Jakub 1:19)

2. Zajímejte se o život a o věci kolem vás. Hodně čtěte, ale dobře si vybírejte. Když si s druhými povídáte o tom, co jste se dozvěděli, pamatujte na skromnost a pokoru. (Žalm 5:5; Přísloví 11:2)

3. Obohacujte svou slovní zásobu praktickými výrazy, a ne okázalými slovy, kterými byste na sebe upozorňovali. O Ježíšovi lidé říkali: „Tak nikdy jiný člověk nemluvil.“ (Jan 7:46) Přesto i „nevzdělaní a obyčejní“ lidé jeho slovům dobře rozuměli. (Skutky 4:13)

4. Mluvte jasně a vyslovujte správně. Dejte však pozor, abyste nemluvili přespříliš přesně, a nevyvolávali tak dojem strojenosti. Když správně artikulujeme a nepolykáme slova nebo koncovky, dodáváme tím své řeči na vážnosti a je to laskavé vůči posluchačům. (1. Korinťanům 14:7–9)

5. Pamatujte na to, že schopnost komunikovat je dar od Boha. Povede vás to k tomu, že si této schopnosti budete vážit. (Jakub 1:17)

[Obrázek na straně 5]

Bourci mají mimořádně citlivá tykadla

[Podpisek]

S laskavým svolením Phil Pellitteri

[Obrázek na straně 6 a 7]

Datel chocholatý

[Obrázek na straně 7]

Rajka

[Podpisek]

© Michael S. Yamashita/CORBIS

[Obrázek na straně 7]

Kakadu arový

[podpisek]

Roland Seitre