Mozaiky — Obrazy z kamene

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

O MOZAICE se říká, že to je „zvláštní umělecká forma“, „pozoruhodná“ technika výzdoby a jedna z „trvalých forem dekorativního umění, která se zachovala od starověku“. V patnáctém století ji italský umělec Domenico Ghirlandajo označil za „ideální způsob malování pro věčnost“. Ať se s tím ztotožňujete, nebo ne, mozaiky mají každopádně velmi zajímavou historii.

Mozaiku lze definovat jako plošnou výzdobu povrchů, například podlah, stěn nebo kleneb, a to pomocí vzorů tvořených malými, těsně k sobě sesazenými kousky kamene, skla nebo dlaždic. K dekoraci podlah a stěn byly mozaiky používány již od starověku. Zdobily se jimi také lázně, bazény a fontány, tedy místa, kde choulostivějším formám umění vlhkost vadila.

Mozaiky mohou být velmi rozmanité — od jednobarevných podlah přes černobílé vzory až po složité různobarevné květinové vzory a náročné figurální kompozice.

Vznik a vývoj

Není jasné, kde vlastně mozaika vznikla. Už starověcí Egypťané a Sumerové zdobili své domy barevnými povrchovými vzory. Zdá se však, že toto umění dále nerozvíjeli a časem zaniklo. Kolébkou mozaiky bylo údajně jak Kartágo, Kréta a Malá Asie, tak i Řecko, Sicílie, Sýrie a Španělsko. Jeden autor proto vytvořil teorii, že tato technika byla „v různou dobu a na různých místech středomořské pánve mnohokrát vynalezena, zapomenuta a opět vynalezena“.

Rané mozaiky pocházejí z devátého století př. n. l. a jsou tvořeny hladkými oblázky uspořádanými do jednoduchých  vzorů. Místní kameny poskytovaly značnou paletu barev. Oblázky obvykle měřily v průměru deset až dvacet milimetrů, avšak pro některé detaily byly použity oblázky velké pouze pět milimetrů. Ve čtvrtém století př. n. l. začali umělci řezat kameny na menší kousky, což jim umožňovalo pracovat s větší přesností. Místo oblázků se postupně začaly používat kamenné kostky neboli tessery, které nabízely velkou škálu odstínů a bylo snazší je pokládat a vytvářet z nich požadované vzory. Vznikal tak hladký povrch, který bylo možné leštit a voskovat, aby se zvýšila jasnost barev. Ve druhém století n. l. se značně rozmohlo používání malých kousků barevného skla, což paletu mozaikářů nesmírně obohatilo.

Pro helénistické období (asi 300 př. n. l. až asi 30 př. n. l.) je typická obzvláště jemná figurální mozaika. „Díky tomu, že paleta barev se maximálně rozšířila a velikost tesser se zmenšila na jeden kubický milimetr . . ., díla řeckých mozaikářů vypadala jako nástěnné malby,“ říká kniha Glossario tecnico-storico del mosaico (Technicko-historický glosář mozaiky). Mozaikáři obratně  využívali barev k vyvolání iluze světla a stínu, hloubky, hmoty a perspektivy.

Typické řecké mozaiky mají velmi detailně vypracovanou centrální část neboli obrazové pole, které je často virtuózní reprodukcí známých maleb a je ohraničeno ozdobným rámcem. V centrálních částech mozaiky byly někdy tessery tak drobné a tak dobře sesazené, že to vypadalo, jako by vznikly tahem štětce, a ne z jednotlivých kamínků.

Římské mozaiky

Mozaiky jsou často pokládány za římské umění, protože jich bylo obrovské množství objeveno v Itálii i v provinciích Římské říše. „Dláždění tohoto typu bylo nalezeno ve stovkách tisíc budov z římského období — od Británie po Libyi a od pobřeží Atlantského oceánu až po syrskou poušť,“ uvádí jedna publikace. „Tato charakteristická technika je úzce spojována s šířením římské kultury a je někdy považována za jeden z dokladů, že Římané se v dané oblasti vyskytovali.“

Mnohobarevné figurální mozaiky však neodpovídaly potřebám rané Římské říše. Vzhledem k velkému růstu měst během prvního století n. l. bylo potřeba vyrábět mozaiky rychleji a levněji. Začaly se dělat mozaiky složené pouze z černých a bílých tesser. Díky tomu se produkce mozaik výrazně zvýšila a podle díla Enciclopedia dell’arte antica (Encyklopedie antického umění) „byly [mozaiky] ve všech zámožnějších domech každého města této říše“.

Na značně vzdálených místech lze najít přesné kopie určitých vzorů. Předpokládá se proto, že skupiny umělců — nebo knihy obsahující mozaikové vzory — se přesouvaly z jednoho staveniště na druhé. V případě zájmu bylo možné objednat si dopředu centrální  obrazec vytvořený v ateliéru. Obrazec pak byl na podložce z mramoru nebo terakoty převezen na staveniště a zde instalován. Všechny ostatní práce pak byly prováděny až na místě.

K tomu, aby vzory a rámce zapadaly do sebe, bylo zapotřebí vše pečlivě naplánovat. Velká pozornost byla také věnována podkladu, který musel být hladký a vodorovný. Tenká vrstva jemné malty (které se říkalo podkladová) byla rozprostřena jen na takové ploše, kterou bylo možné pokrýt dříve, než malta zaschne — byl to přibližně čtvereční metr. Na povrch podkladu si mozaikář nejdříve vyznačil základní obrysy jako vodítko. Tessery byly opracovány do potřebné velikosti a umělec je mohl začít pokládat.

Tessery byly postupně zatlačeny do malty, která tím pronikla mezi jednotlivé kostky. Když byla určitá část dokončena, mozaikář nanesl maltu na sousední plochu a pokračoval v práci. Na složitějších úsecích mozaiky pracoval mistr, kdežto jednodušší části pokládali jeho pomocníci.

Mozaika ve službách křesťanstva

Ve čtvrtém století n. l. se mozaiky začaly používat v chrámech křesťanstva. Často zobrazovaly biblické výjevy, které sloužily k poučení věřících. Blikající světlo svíček, jež se odráželo na zlatých a barevných skleněných tesserech, vytvářelo mystickou atmosféru. Dílo Storia dell’arte italiana (Historie italského umění) říká: „Mozaika byla v dokonalém souladu s tehdejší ideologií, na kterou měl výrazný vliv . . . novoplatonismus. V tomto výtvarném umění probíhal proces, při kterém hmota ztrácela svou bezvýraznost a stávala se ztělesněním spirituality, světla a prostoru.“ * Jak zásadně se to lišilo od prosté formy uctívání, kterou zavedl zakladatel křesťanství, Ježíš Kristus. (Jan 4:21–24)

Ukázky nádherných mozaik můžeme najít v byzantských chrámech. V některých pokrývají tessery prakticky každý centimetr stěn a kleneb. „Mistrovská díla křesťanské mozaiky“ lze vidět například i v italské Ravenně. Převládá na nich zlatá barva, která znázorňuje božské světlo a mystickou nepřístupnost.

Během středověku se mozaiky začaly stále více objevovat i v západoevropských chrámech a byly mistrovsky využívány také v islámském světě. V renesanční Itálii příslušely k velkým katedrálám dílny, které byly střediskem výroby mozaik. Byla to například katedrála sv. Marka v Benátkách a chrám sv. Petra v Římě. Přibližně kolem roku 1775 se Římané naučili řezat vlákna taveného skla různých odstínů na drobounké tessery, a díky tomu bylo možné vytvářet miniaturní mozaikové reprodukce maleb.

Novodobé metody a použití

Novodobí mozaikáři používají takzvanou nepřímou metodu. Spočívá v tom, že tessery se v dílně přední stranou přilepí na papírovou předlohu, na které je vzor ve skutečné velikosti. Zadní strana mozaiky zůstane odkrytá. Potom je mozaika po částech přenesena tam, kde bude definitivně umístěna. Zadní strana tesser je pak vtlačena do podkladové malty. Když malta uschne, papír a lepidlo se smyjí, čímž se odhalí přední část mozaiky. Tato metoda sice šetří čas a práci, ale nevýrazný povrch těchto mozaik postrádá živost středověkých děl.

Přesto bylo v 19. století touto technikou vyzdobeno množství radnic, divadel, kostelů a podobných budov. Kromě toho jsou mozaiky často využívány v muzeích, ve stanicích metra, nákupních střediscích, parcích a na hřištích, a to od Mexico City po Moskvu a od Izraele po Japonsko. Hladký, a přesto členitý povrch mozaik je také pokládán za ideální formu výzdoby hladkých fasád moderních budov.

V 16. století italský malíř a historik umění Giorgio Vasari napsal: „Mozaika je ten nejtrvalejší obraz. Jiné malby časem vyblednou, ale mozaika září během dlouhé doby stále stejně.“ Ano, řemeslná zručnost, jež je na mnoha mozaikách patrná, přitahuje lidi dodnes. Mozaiky jsou skutečně fascinujícím obrazem z kamene.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 16]

Mapa Jeruzaléma (šesté století n. l.)

[Podpisek]

Garo Nalbandian

[Obrázek na straně 16]

Alexandr Veliký (druhé století př. n. l.)

[Podpisek]

Erich Lessing/Art Resource, NY

[Obrázky na straně 16 a 17]

Skalní dóm, Jeruzalém (postaven v letech 685–691 n. l.)

[Obrázek na straně 17]

„Dionýsos“, Antiochie (asi 325 n. l.)

[Podpisek]

Museum of Art, Rhode Island School of Design, by exchange with the Worcester Art Museum, fotografie od Dela Bogarta

[Obrázek na straně 18]

Na mozaiky se dodnes používají tessery, oblázky a barevné sklo

[Obrázek na straně 18]

Mozaiky v Lynn Heritage State Park, Massachusetts

[Podpisek]

Kindra Clineff/Index Stock Photography

[Obrázky na straně 18]

Mozaiky v Barceloně, jejichž autorem je Antoni Gaudí (1852–1926)

[Podpisek]

Foto: Por cortesía de la Fundació Caixa Catalunya