Přejít k článku

Přejít na obsah

Větrné mlýny — Pamětníci dávných časů

Větrné mlýny — Pamětníci dávných časů

Větrné mlýny — Pamětníci dávných časů

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V NIZOZEMSKU

NA KRAJINÁCH, které ztvárnili Jacob van Ruisdael, Meindert Hobbema, Rembrandt van Rijn a jiní holandští mistři 17. století, jsou často zobrazeny větrné mlýny. A není divu. V Holandsku jich tehdy stálo asi 10 000. Tyto zvláštní stavby nejen inspirovaly umělce, ale měly i jinou úlohu. Od počátku 15. století do konce 19. století vykonávaly práci, kterou dnes zastávají dieselové a elektrické motory. Větrné mlýny poskytovaly energii potřebnou k pumpování vody, mletí obilí, řezání dřeva a k dalším průmyslovým činnostem. Na rozdíl od dnešních motorů však neznečišťovaly životní prostředí.

Rozvinout plachty

Když navštívíte Nizozemsko, i dnes můžete obdivovat tyto staleté stavby, kterých se dochovalo asi tisíc. Chtěli byste se o nich dozvědět něco víc? Pojďte s námi navštívit větrný mlýn, který je starý 350 let a stojí u malebné řeky Vecht ve střední části Nizozemska.

Je krásné jarní ráno. Mlynář Jan van Bergeijk nás vítá šálkem horké kávy a říká, že je ideální počasí na to, aby uvedl mlýn do chodu. Nejprve je však potřeba otočit střechu mlýna směrem k větru. Jan vysvětluje, jak se to dělá, a přitom nohou tlačí na paprsky dřevěného kola, které je dvakrát větší než on. Kolo je spojeno se střechou takzvanými šráky. Když se kolo otáčí, otáčí se i střecha, dokud není v takové pozici, kdy lopatky neboli perutě dlouhé 13 metrů chytají nejvíce větru. Kolo je pak ukotveno k zemi, aby se samovolně neotáčelo. Jan potom na každé lopatce rozvine plachtu a upevní ji na dřevěné mřížoví, jímž jsou lopatky tvořeny. Ještě natáhne bezpečnostní řetěz, aby se k lopatkám nikdo nemohl přiblížit, a pak pustí brzdu. Plachty naberou vítr, a lopatky se pomalu začínají otáčet. Chvíli s úžasem pozorujeme, jak kolem nás lopatky sviští vzduchem, a pak nás Jan zve dovnitř, abychom si prohlédli vnitřní zařízení mlýna.

Pohled zblízka

Vystupujeme po strmém schodišti a dostáváme se pod střechu mlýna. Tady vidíme vodorovnou dřevěnou hřídel, na kterou jsou napojeny lopatky. Pomocí převodů, které jsou tvořené ozubenými dřevěnými koly, tato hřídel pohání hlavní svislou osu. Všimli jsme si, že u hřídele visí kus špeku. Jan vysvětluje, že špekem promazává kamenná ložiska, v nichž se hřídel otáčí. K promazávání dubových zubů na převodových kolech se používá včelí vosk. Je zde také zařízení, kterým se dá otáčení lopatek zpomalit. Okolo jednoho z převodů je umístěno několik dřevěných hranolů. Když je mlynář přitáhne, hranoly působí jako brzda. Když je povolí, lopatky se mohou zase volně otáčet.

Opatrně sestupujeme po strmých schodech a máme příležitost blíže si prohlédnout hlavní osu, která prochází celým mlýnem odshora až dolů. Cítíme vůni starého dřeva a vnímáme praskání převodů. U paty hlavní osy je další soustava dřevěných ozubených kol, která pohánějí vodní kolo. Zastavujeme se u něj a nasloucháme šplouchání vody a svištivému zvuku otáčejících se větrných lopatek. Máme pocit, jako bychom se přenesli do minulosti. Je to krásný a působivý zážitek.

Život ve větrném mlýně

V některých mlýnech, například v těch, kde se mlelo obilí, nebylo místo pro bydlení. Všechen prostor zabralo mlecí zařízení. Mlynář s rodinou obvykle žil v domku vedle mlýna. Ale takový mlýn, v jakém jsme nyní na návštěvě, mohl sloužit i k bydlení.

Dnes se sice bydlení v mlýně může zdát lákavé, ale v minulosti to rozhodně nebylo útulné místo k životu. Přízemí sloužilo jako obývací pokoj a ložnice. Byla tam manželská postel, kuchyňský výklenek a nějaký úložný prostor. Až do poloviny 20. století býval u mlýna suchý záchod, pod kterým tekla strouha. Jan vysvětluje, že mlynáři s velkými rodinami — někteří měli i více než deset dětí — museli vytvořit místo na spaní prakticky všude. Nejmladší dítě někdy spalo pod postelí rodičů a ostatní děti v obývacím pokoji, na prvním, nebo dokonce na druhém patře, přímo pod rachotícími ozubenými koly.

Některé mlýny sloužily jako pumpy k vysoušení polderů — což jsou území, která dříve byla dnem moře nebo jezera. Mlýn tedy musel být v provozu ve dne v noci. Jelikož stál v otevřené krajině, byl vystaven neustálému větru. Uvnitř byl proto trvale průvan a chladno. Navíc hrozilo nebezpečí prudkých větrných poryvů a bouřek. Kvůli tomu všemu byl život ve větrném mlýně velmi náročný. V současnosti je v Nizozemsku obydleno asi 150 větrných mlýnů, přičemž ve většině případů jsou obyvateli kvalifikovaní mlynáři.

Všestranné větrné mlýny

Zatímco náš mlýn přečerpává vodu, jdeme se posadit ven na lavičku. Jan nám vypráví o tom, k čemu všemu se větrné mlýny používaly — na mletí obilí, na přečerpávání vody z polderů do řek a nádrží, na lisování oleje z různých semen, na výrobu papíru, řezání dřeva a tak dále. Také se dozvídáme, že první odvodňovací větrný mlýn byl postaven začátkem 15. století. Později byly takové mlýny využity při vysoušení několika jezer, například Schermerského, Beemsterského a Wormerského, která ležela blízko Amsterdamu.

Statisíce Nizozemců dnes žijí a pracují na území, které dříve bývalo dnem jezer. Na dně vysušeného jezera je dokonce postaveno i přední nizozemské letiště u Amsterdamu. Pasažéři, kteří letištěm procházejí, jsou čtyři metry pod úrovní mořské hladiny. Nemusíte se však bát, že by se z cesty letadlem stala vyjížďka lodí. Přečerpávací stanice poháněné dieselovými nebo elektrickými motory — nástupci větrných mlýnů — pracují čtyřiadvacet hodin denně, abyste měli nohy v suchu.

Mluvící větrné mlýny

Zatímco se lopatky točí a sviští vzduchem, Jan se nás ptá, zda jsme už slyšeli o mluvících mlýnech. „O mluvících mlýnech? Ne, neslyšeli,“ odpovídáme. Jan vysvětluje, že v rovinaté nizozemské krajině jsou větrné mlýny často vidět na vzdálenost mnoha kilometrů. Díky tomu mohli mlynáři pomocí postavení lopatek signalizovat svým vzdáleným sousedům různé zprávy. Když si mlynář například dal malou přestávku, lopatky byly ve svislé a vodorovné poloze (A). Lopatky v postavení písmene X znamenaly, že se nepracuje (B). Toto postavení se používalo také při špatném počasí, protože tak byly lopatky v nejnižší možné poloze. Tím se snižovala pravděpodobnost zásahu bleskem. Když mlynář zastavil lopatku těsně před tím, než dosáhla nejvyššího bodu, dával tím najevo radost a očekávání (C). Smutek nebo truchlení vyjadřoval tak, že lopatku zastavil těsně po tom, co minula nejvyšší bod (D).

Existovalo také mnoho místních zvyků. Na sever od Amsterdamu lidé někdy zdobívali mlýny při slavnostních příležitostech, jako například při svatbách. Lopatky dali do postavení písmene X a mezi nimi natáhli ozdoby a stuhy. Během druhé světové války, když bylo Nizozemsko okupováno německou armádou, místní lidé využívali postavení lopatek k tomu, aby varovali před hrozícím vojenským zátahem ty, kdo se ukrývali. Od mlynáře Jana jsme se o větrných mlýnech dozvěděli mnoho zajímavého. Byla to opravdu nezapomenutelná návštěva.

Snaha o zachování větrných mlýnů dostala před několika lety významnou podporu. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) totiž zařadila do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví skupinu 19 mlýnů v Kinderdijku blízko přístavního města Rotterdamu. A tak stavby, které dříve vlastně byly běžnou součástí průmyslové výroby, se nyní staly kulturními památkami. Velký počet nadšených dobrovolníků navíc udržuje a chrání další větrné mlýny rozeseté po celém Nizozemsku. Díky tomuto úsilí mohou turisté z celého světa dodnes obdivovat některé z větrných mlýnů, jež inspirovaly dávné mistry.

[Rámeček a obrázky na straně 23]

Zákaz vývozu větrných mlýnů

Asi před 300 lety byly větrné mlýny velmi žádaným zbožím. Části mlýnů se z Nizozemí vyvážely na lodích. Cizinci pátrali po stavitelích mlýnů a snažili se je získat pro práci v zahraničí. Větrné mlýny holandského typu bylo brzy možné vidět v Anglii, Francii, Irsku, Německu, Pobaltí, Portugalsku a Španělsku. Tento odliv techniky a pracovních sil byl nakonec tak vážný, že v polovině 18. století se nizozemská vláda rozhodla zasáhnout. V únoru 1752 byl vydán zákaz vývozu větrných mlýnů. Podle historika Karla Davidse od té doby nikdo nesměl žádnému cizinci pomáhat s koupí, stavbou nebo transportem „jakékoli části holandského větrného mlýna“ ani „vyvézt jakýkoli nástroj, který by při jejich stavbě mohl být použit“. A pak že obchodní embarga a průmyslová špionáž jsou moderní jevy.

[Obrázky]

Dole: Jan otáčí střechu mlýna směrem k větru; dřevěná ozubená kola; obývací pokoj

[Podpisek]

Všechny fotografie: Stichting De Utrechtse Molens

[Nákres a obrázky na straně 22]

(Viz publikaci)

A

B

C

D

[Podpisek obrázku na straně 21]

De Saen malba od Petera Sterkenburga, 1850: Kooijman Souvenirs & Gifts (Zaanse Schans Holland)