Základ pro smysluplný život

VYPRÁVÍ ERNEST PANDACHUK

Narodil jsem se v prérijní oblasti kanadské provincie Saskatchewan. Když mi bylo 23 let, odjel jsem do Afriky, kde jsem prožil vzrušujících 35 let jako misionář. Jak se stalo, že se má životní dráha ubírala tímto směrem? Nebyla to náhoda. Dovolte mi, abych vám o tom vyprávěl.

PRVNÍ dům, ve kterém jsem bydlel, byl postaven z klád, hlíny a trávy, což stěží stačilo na to, aby naše rodina byla chráněna před krutými prérijními zimami. Bylo nás celkem devět dětí, ale ještě než se většina z nás narodila, rodiče přijali v roce 1928 biblickou literaturu od nějakého muže, který zavítal do našeho domu. Během dlouhé zimy, která následovala, tatínek s maminkou pomocí těchto publikací studovali Bibli. Když přišlo jaro, byli přesvědčeni, že našli pravdu. Mluvili o tom s rodinou, přáteli a sousedy, ale především se svými dětmi.

Já jsem přišel na svět v roce 1931, a v několika následujících letech se narodilo i mých pět mladších sourozenců. Součástí našeho rodinného života byla i četba a studium Bible. Rád vzpomínám na společná rána, kdy s námi tatínek vedl rozhovor o biblickém textu, a to i tehdy, když u nás byli nějací hosté. Maminka, tatínek a také starší sourozenci se střídali v hlasitém čtení biblických publikací.

Tatínek nás nejen učil číst a psát, ale také nám vysvětloval, jak hledat v Bibli pomocí biblických konkordancí. Brzy jsme uměli používat Bibli k tomu, abychom druhým ukázali, čemu věříme. Takové příjemné rozhovory mi pomáhaly naučit se rozmlouvat o biblických námětech. Časem jsem byl schopen pomocí Bible vyvracet falešné náboženské nauky. Uměl jsem dokázat, že duše umírá, že neexistuje ohnivé peklo a že Bůh a Ježíš si nejsou rovni a ani nejsou součástí takzvané Trojice. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4; Jan 14:28)

Tatínek a maminka nás také učili svým příkladem a povzbuzovali nás, abychom pevně stáli za tím, co je správné, i kdyby to znamenalo, že kvůli tomu nebudeme oblíbení. Nikdy například nekouřili a varovali nás před znečišťujícími následky, které má užívání tabáku. Připravovali  nás také na to, že ve škole nás budou spolužáci navádět, abychom kouřili. Vzpomínám si na tatínkova slova: „Možná se ti někdo bude smát, že nejsi chlap, když nechceš kouřit. Zeptej se ho tedy, kdo je chlap. Ten, kdo je v moci tabáku, nebo ten, kdo má moc nad tabákem?“

Další zkouška, zda se budu držet toho, co jsem se jako dítě naučil z Bible, přišla, když mi bylo 11 let. Tehdy probíhala druhá světová válka a od dětí se očekávalo, že budou ve škole přísahat věrnost vlajce. Ze studia Bible jsem věděl, že taková přísaha by byla aktem uctívání, na kterém jsem se nechtěl podílet. Byl jsem kvůli tomu na šest měsíců vyloučen ze školy.

Později jsem však školu dokončil a v březnu 1947 jsem byl pokřtěn na znamení toho, že jsem se zasvětil Jehovovi Bohu. O šest měsíců později jsem se stal průkopníkem neboli celodobým hlasatelem dobré zprávy. Nejprve jsem sloužil na rozlehlém území v jižním Saskatchewanu, kde jsem vydával svědectví farmářům a rančerům. V létě jsem cestoval na koni a během mrazivých zim jsem využíval kryté sáně zvané „caboose“, které byly tažené koněm. Měl jsem v nich kamínka na dřevěné uhlí, takže jsem musel dávat pozor, abych sáně nepřevrhl.

Lidé na venkově byli přátelští a pohostinní. Když jsem je navštívil pozdě odpoledne, často mě pozvali, abych u nich zůstal přes noc. Obvykle to vedlo k živým rozhovorům o Bibli, na které velmi rád vzpomínám. K rodinám, které po takovém celonočním rozhovoru příznivě reagovaly, patřili Petersonovi. Earl a jeho maminka se stali horlivými svědky Jehovovými.

Služba v Québeku

V roce 1949 byli průkopníci požádáni, aby pomohli s kazatelským dílem v provincii Québec. Patřil jsem k asi 200 průkopníků ze západní Kanady, kteří tuto nabídku přijali. V září jsme dorazili do Montrealu, odkud jsme se měli vydat do různých částí Québeku, abychom tam kázali. Bylo to v době, kdy byl premiérem Maurice Duplessis, katolík, který sliboval, že z provincie svědky Jehovovy vyžene.

Byly to vzrušující, ale také náročné časy. Bylo například nutné naučit se francouzsky. Museli jsme také počítat s tím, že můžeme být zatčeni, pronásledováni davem nebo že fanatičtí odpůrci budou narušovat průběh našich křesťanských sjezdů. Takové projevy nesnášenlivosti mi však nenaháněly strach ani mě neodradily od služby Bohu. Rodiče mi vštípili lásku k tomu, co je správné, a také víru, že celosvětové kazatelské dílo, které Ježíš předpověděl, bude dokončeno navzdory odporu. (Matouš 24:9, 14)

V době mé služby v Québeku jsem se seznámil s Emily Hawryshovou, věrnou průkopnicí ze Saskatchewanu. Dne 27. ledna 1951 jsme se vzali a od té doby je Emily mou věrnou spolupracovnicí a zdrojem povzbuzení. Naším cílem bylo více se podílet na službě, a proto jsme si podali přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead, kde se po dobu několika měsíců budoucí  misionáři připravují na své přidělení. Byli jsme přijati do 20. třídy Gileadu a graduovali jsme v únoru 1953.

Potom jsme čekali na vyřízení dokumentů, abychom mohli odjet do Afriky. Mezitím jsme byli pozváni, abychom pomáhali sborům svědků Jehovových v kanadských provinciích Alberta a Ontario. Tehdy jsme k cestování mezi sbory používali veřejnou dopravu. Díky tomu jsme se naučili, jak si zjednodušit život, takže se nám všechny naše věci vešly do kufru. O několik měsíců později byly naše cestovní dokumenty vyřízeny a my jsme odjeli do Jižní Rhodesie, nyní Zimbabwe.

Přizpůsobujeme se životu v Africe

Od našeho příjezdu neuplynulo ještě ani pět měsíců, když jsme dostali za úkol navštěvovat skupiny svědků Jehovových v Zimbabwe a také v Botswaně a v jižních částech Severní Rhodesie (nyní Zambie). Ve škole Gilead jsme byli nabádáni, abychom zahraniční působiště nesrovnávali se svou rodnou zemí a abychom pamatovali na to, že ať se dostaneme do jakékoli situace, můžeme se z ní něco naučit. Tato moudrá rada nám pomohla, abychom zaujali správný postoj. Dodnes oba souhlasíme s výrokem: „Každou situaci využij co nejlépe, možná se už nikdy nebude opakovat.“

Cestovali jsme všemi dopravními prostředky, které byly k dispozici — vlakem, autobusem, nákladním autem i na kole. Takové cestování sice bylo náročné, ale naše rozhodnutí ‚využít co nejlépe každou situaci‘ bylo vyzkoušeno spíše něčím jiným. Kvůli právním omezením se mnou Emily nemohla během prvních dvou let cestovat na kmenová území. Přestože jsme byli svoji jen několik let, musel jsem Emily nechávat ve městech, která ležela blízko konečných stanic železniční dráhy, kde často nebyli žádní jiní svědkové. Obdivoval jsem její víru, odvahu a neochvějnost. Postoj mé manželky posiloval mou lásku k ní a vedl k tomu, že kázání o Království přineslo v těchto městech své ovoce.

Emily si vždycky našla ubytování u někoho z místních obyvatel, a hned potom začala v okolí vydávat svědectví, dokud jsem se nevrátil z kmenového území. Někdy sloužila sama celý měsíc. Spoléhala na to, že Jehovova silná ruka jí poskytne sílu a ochranu, a tak její služba přinášela vynikající výsledky. Při jedné příležitosti zareagovala na biblickou pravdu Rita Hancocková a za čas se k ní připojil i její manžel. Ten se později stal křesťanským starším a věrně sloužil Jehovovi až do své smrti. V některých městech, kde Emily zasévala semena biblické pravdy, jsou dnes rostoucí sbory.

Africká pohostinnost a vynalézavost

Když jsem sloužil na kmenových územích, hluboce na mě zapůsobilo to, jaké ocenění měli afričtí svědkové pro Jehovovu organizaci a pro její cestující zástupce. Tito láskyplní křesťanští bratři se o mě velmi dobře starali. Každé pondělí jsem cestoval z jednoho sjezdového místa na druhé. Obvykle jsem bydlel v nově postavené slaměné chýši, což ve mně probouzelo vzpomínky na náš dům v Saskatchewanu. Spával jsem na matraci, která byla tvořena asi třiceticentimetrovou vrstvou trávy, přes níž bylo přehozeno prostěradlo.

Sjezdy se na kmenových územích obvykle konaly v buši. Účastníci vysekali podrost a nechali stát stromy, které měly husté listoví, jež poskytovalo stín. Jako sedadla sloužily pěkně svázané otýpky trávy, které byly vyrovnány do řad. Nakonec byl postaven plot z travin, který celou vysekanou plochu uzavřel. V tomto přírodním prostředí mě velmi dojímaly melodické hlasy afrických bratrů a sester, kteří v nezapomenutelné harmonii zpívali chvály Jehovovi.

Pamětihodný zážitek

Během své služby jsem se setkal s Gideonem Zendou, hlavním inspektorem misijních škol spravovaných anglikánskou církví. Díky církvi Gideon získal univerzitní vzdělání. Nedostal však uspokojivé odpovědi na mnoho biblických otázek. Požádal mě tedy, abych se s ním a s několika jeho kolegy sešel a tyto otázky  zodpověděl. Setkání se zúčastnilo asi 50 lidí, mezi kterými byli školní inspektoři, ředitelé a učitelé. Gideon tomuto setkání předsedal. Spořádaně jsme postupovali od jednoho námětu k druhému. O každém námětu jsem mluvil 15 minut a pak jsem zodpovídal dotazy. Setkání trvalo několik hodin.

Výsledkem této neobvyklé schůzky bylo to, že se Gideon, jeho rodina a velký počet jeho kolegů stali zasvěcenými pokřtěnými služebníky Jehovy. Místní biskup ukončil jejich pracovní poměr ve vzdělávacím systému anglikánské církve. Všichni však byli nebojácní a zůstali pevní ve službě Jehovovi. Někteří časem vstoupili do průkopnické služby.

Reakce na poutavý film

V roce 1954 svědkové Jehovovi představili veřejnosti film Společnost nového světa v činnosti. V následujícím roce byla zrušena právní omezení, která zakazovala manželkám cestovat s manželem na kmenová území. To znamenalo, že nyní tam mohla Emily jezdit se mnou. Tehdy jsme měli k dispozici auto, elektrický generátor a projektor, abychom mohli promítat film v domorodých komunitách. Mnozí Afričané do té doby nikdy žádný film neviděli, a tak promítání přitahovalo velkou pozornost. Film ukazoval přípravu a tisk Biblí a biblických publikací v naší velké tiskárně v newyorském Brooklynu.

Ve filmu byly také scény z Yankee Stadium v New Yorku, kde se v roce 1953 sešli svědkové Jehovovi z mnoha zemí, aby společně uctívali Jehovu. Domorodí Afričané nikdy předtím neviděli takový projev jednoty a lásky mezi různými rasami. Tento film podnítil mnohé zimbabwské rodiny ke studiu Bible a ke společenství se svědky Jehovovými. Dostávali jsme záplavu žádostí od ředitelů škol z celé země, kteří si uvědomili, jakou výchovnou hodnotu by tento film mohl mít pro jejich žáky, a prosili nás, abychom jej u nich promítali.

Jednou pozdě večer mě probudilo několik svědků a prosili mě, abych film promítl. Ke svému překvapení jsem zjistil, že asi 500 lidí šlo pěšky několik hodin, aby mohli film zhlédnout. Slyšeli totiž, že jsem v té oblasti a film promítám. Když tato skupina odešla, přišlo dalších 300 lidí. Promítalo se tedy znovu. Poslední diváci odcházeli ve tři hodiny ráno. Během 17 let zhlédlo tento film jen v Zambii více než milion lidí.

Nová pověření v Africe

V Zimbabwe jsme sloužili více než pět a půl roku, a potom jsme byli přeloženi do Jižní Afriky. To znamenalo naučit se afrikánsky. Později jsme se také naučili sesutsky a zulsky. Jelikož jsme byli schopni vyučovat Boží slovo v několika jazycích, byla naše služba účinnější a nám to přinášelo pocit uspokojení.

Počátkem šedesátých let 20. století jsem byl pověřen, abych s manželkou sloužil jako cestující dozorce v jižní části Afriky. Následujících 27 let jsme cestovali křížem krážem Jižní Afrikou, Lesothem, Namibií a Svazijskem. Navštěvovali jsme také ostrovy Ascension a Svatá Helena v jižním Atlantiku. Ve službě pro naše křesťanské bratry a sestry jsme procestovali statisíce kilometrů. Jejich víra a věrnost, které projevovali za nepříznivých okolností, nás povzbuzovaly, abychom se nikdy nevzdali.

Osobně jsem se například seznámil se svědky ze Svazijska, kteří se nedopustili kompromisu ve víře, když zemřel král Sobhuza II. Odmítli se zúčastnit nebiblických rituálů, které se v souvislosti se smrtí takového hodnostáře obvykle konaly. Byli kvůli tomu propouštěni ze zaměstnání a byla jim upírána občanská práva. Navzdory rokům ústrků a obtíží se nikdy nevzdali své víry. Osobně poznat tyto vynikající bratry a sestry a mluvit s nimi tváří v tvář bylo nádhernou výsadou, za kterou budu Jehovovi vždy děkovat.

 Vzpomínám také na Philemona Mafareku z vesnice Mokhotlong v Lesothu. Vesnice leží v horách v nadmořské výšce více než 3 000 metrů. Jelikož tam nebyly k dispozici žádné dopravní prostředky, on, jeho manželka, jejich dvě děti a čtyři uchazeči o křest šli pěšky 100 kilometrů, aby se zúčastnili sjezdu, který se konal na místě s nadmořskou výškou 1 000 metrů. Většina cesty vedla strmým terénem. Plahočili se nahoru a dolů horskými průsmyky a brodili se přes mnoho potoků a řek.

Když se ze sjezdu vraceli, nesli sto výtisků knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Ty byly určeny lidem v jejich domovském Mokhotlongu. Cestou se však setkali s takovým zájmem o biblickou literaturu, že když došli domů, žádné knihy už neměli. Vidět horlivost a oddanost křesťanských bratrů a sester, jako byli Philemon a jeho manželka, bylo pro mě i pro Emily povzbuzením, kterého si dodnes vážíme.

Někdy jsme se setkávali s nebezpečím v podobě jedovatých hadů, jako jsou například kobry. Jindy nás ohrožovaly náhlé záplavy či jiné obtíže. Tehdy nás takové situace vždycky vyděsily, ale jsou nevýznamné ve srovnání s odměnami a radostmi, které nám přináší služba Jehovovi. Naučili jsme se, že Jehova nikdy neopouští své věrné služebníky.

Když měla Emily vážné zdravotní problémy, Jehova nám dal moudrost, abychom tu situaci řešili vyrovnaným způsobem. Emily změnila jídelníček, postarali jsme se o to, abychom žili v hygieničtějších podmínkách, a díky tomu se začala uzdravovat. Z lehkého nákladního auta jsme udělali obytný vůz, aby se Emily pohodlněji cestovalo. Časem se uzdravila úplně.

Návrat do Kanady

V roce 1988, tedy po 35 letech misionářské služby na okouzlujícím africkém kontinentu, jsme byli pověřeni, abychom se vrátili zpět do Kanady. V roce 1991 jsem tam znovu začal sloužit jako cestující dozorce. O osm let později jsem prodělal mozkovou mrtvici. I když od té doby už nemohu dělat tolik, co dříve, stále mi přináší radost to, že sloužím jako starší v jednom ze sborů ve městě London v provincii Ontario.

S uspokojením dnes vzpomínám na dobu, kdy jsem před 56 lety začal sloužit jako průkopník a jezdil jsem na koni po jižním Saskatchewanu. Jsem moc vděčný za to, že nás tatínek vytrvale učil, abychom smýšleli jako duchovně zaměření lidé a abychom se nikdy nebáli zastávat se pravdy a spravedlnosti. Ukázal mi hodnotu Božího slova, a díky tomu jsem získal smysl života. Toto dědictví se mnou bylo po celou dobu. Život ve službě Jehovovi bych nevyměnil za nic, co může nabídnout tento svět.

[Obrázek na straně 19]

Naše rodina s devíti dětmi v roce 1949. Maminka drží nejmladšího sourozence. Já stojím za ní

[Obrázek na straně 20]

Ve službě jsem používal tyto sáně, které jsem si postavil

[Obrázek na straně 20]

Ženy v Québeku, které byly uvězněny kvůli kázání

[Obrázek na straně 22 a 23]

V Zimbabwe jsem se podílel na školení cestujících dozorců

[Obrázek na straně 23]

Postavili jsme obytný vůz, aby se Emily lépe cestovalo

[Obrázek na straně 23]

Naše nedávná fotografie