Daně — Cena za „civilizovanou společnost“?

„Daně jsou cenou, kterou platíme za civilizovanou společnost“ Nápis na budově Úřadu pro správu daní, Washington

VLÁDY trvají na tom, že daně jsou nutným zlem — cenou za „civilizovanou společnost“. Ať už s touto myšlenkou souhlasíte či nikoli, není pochyb o tom, že tato cena je obvykle vysoká.

Daně je možné rozdělit do dvou kategorií: daně přímé a daně nepřímé. Příkladem přímých daní je daň z příjmu a daň z nemovitosti. Daň z příjmu pravděpodobně patří k těm nejméně oblíbeným daním, a to zejména v těch zemích, kde je tato daň kategorizována, a v závislosti na výši příjmů tedy roste. Čím více vyděláte, tím více zaplatíte. Kritikové tvrdí, že taková daň je trestem za tvrdou práci a za úspěch.

Jedna publikace, kterou vydává Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, připomíná, že kromě daní, které jsou placené centrálním vládám, „poplatníci musí odvádět daň z příjmu, jež je určena místní, regionální, provinční nebo státní správě. Tak je to v Belgii, na Islandu, v Japonsku, Kanadě, Koreji, skandinávských zemích, Spojených státech, Španělsku a Švýcarsku.“ (OECD Observer)

K nepřímým daním patří daň z přidané hodnoty, dále spotřební daň, která je uvalena na alkohol a cigarety, a také celní poplatky. Tyto daně jsou sice méně nápadné, ale přesto mohou znamenat ekonomickou zátěž zvláště pro chudší vrstvu. Publicistka Jayali Ghoshová v článku v indickém časopise Frontline kritizuje mýtus, že větší část daní, které se v Indii vyberou, pochází z kapes daňových poplatníků ze střední a vyšší vrstvy. Říká o tom: „Nepřímé daně tvoří více než 95 procent celkové částky, která se na daních vybere v jednotlivých státech. . . . Je pravděpodobné, že chudší lidé ve skutečnosti odvádějí na daních větší část svého příjmu než bohatí.“ Tento nepoměr je zřejmě způsobován vysokou daní uvalenou na běžné zboží, jako je například mýdlo nebo potraviny.

Co vlastně vlády dělají s penězi, které na daních vyberou?

 Kam peníze jdou?

Je potřeba uznat, že vlády vynakládají ohromné množství peněz na provoz a poskytování nejrůznějších služeb. Například ve Francii každý čtvrtý člověk pracuje ve veřejném sektoru. To zahrnuje učitele, policisty, pracovníky pošt, muzeí a nemocnic a jiné státní zaměstnance. Daně jsou potřebné na jejich platy. Z daní jsou rovněž financovány silnice, školy, nemocnice a také služby, jako je odvoz odpadků nebo roznáška pošty.

Dalším faktorem, který má vliv na výši daní, jsou náklady na provoz armády. Daň z příjmu byla poprvé zavedena v roce 1799. Byla uvalena na bohaté Brity, aby bylo možné financovat válku proti Francii. Během druhé světové války však britská vláda začala vyžadovat, aby svůj díl daně z příjmu platila i pracující třída. Udržet v chodu armádu je dnes drahá záležitost i v čase míru. Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru odhadl, že vojenské výdaje dosáhly ve světě v roce 2000 výše asi 712 miliard eur.

Sociální nástroj

Daně také slouží jako určitý sociální nástroj k tomu, aby podporovaly určitý způsob chování nebo aby od něj naopak odrazovaly. Například uvalení daně na alkohol má vést k snížení nadměrného pití alkoholických nápojů. V mnoha zemích proto daň tvoří až 35 procent z maloobchodní ceny piva.

Vysoké daně bývají uvaleny také na tabák. V Jižní Africe daň představuje 45 až 50 procent z ceny krabičky cigaret. Důvody, proč vlády takové daně zavádějí, však ne vždy bývají motivovány nesobeckým zájmem o blaho občanů. Autor Kenneth Warner v časopise Foreign Policy napsal, že tabák představuje „mocnou ekonomickou sílu, která ročně vynáší stovky miliard dolarů z prodeje a další miliardy na daních“.

Jiným významným příkladem je daň, která byla ve Spojených státech zavedena počátkem 20. století. Američtí zákonodárci hledali způsob, jak zamezit formování bohatých rodinných dynastií. Zavedli proto zvláštní dědickou daň. Když nějaký bohatý člověk zemře, daň spolkne značnou část z bohatství, které nashromáždil. Zastánci tvrdí, že tato daň „přesouvá prostředky z rodinných aristokratických kruhů do sféry občanské a demokratické“. To sice může být pravda, nicméně bohatí daňoví poplatníci stejně našli způsoby, jak snížit částku, kterou musí v rámci této daně zaplatit.

Daně jsou dále používány k tomu, aby podporovaly nejrůznější programy, například ochranu životního prostředí. Časopis The Environmental Magazine uvádí: „Devět západoevropských zemí nedávno zavedlo ekologickou daň, převážně jako prostředek, který má zamezit znečišťování ovzduší.“ Kategorizované daně z příjmu, jak jsme se o nich zmínili dříve, jsou také určitým sociálním nástrojem. Záměrem tohoto opatření je zmenšit propast mezi bohatými a chudými. Některé vlády navíc poskytují daňové úlevy manželským párům s dětmi a také lidem, kteří věnují peníze na charitativní účely.

Proč jsou daně tak komplikované?

Když zákonodárci navrhnou novou daň, vždy se také snaží ošetřit skuliny v zákonech, aby zabránili daňovým únikům. V sázce jsou totiž velké finanční částky. Co je výsledkem? Daňové zákony, které jsou komplikované a těžko srozumitelné. Jeden článek v časopise Time vysvětluje, že mnohé obtíže týkající se amerických daňových zákonů „souvisejí s definováním příjmu“, to znamená s určením toho, co je vlastně zdanitelné. Další obtíže vyplývají z ohromného množství pravidel, která „umožňují [daňové] úlevy a výjimky“. Komplikované daňové zákony však nejsou jen ve Spojených státech. Nedávné vydání daňových zákonů ve Spojeném království má deset svazků o celkovém rozsahu 9 521 stran.

Úřad pro výzkum daňové politiky při Michiganské univerzitě uvádí: „Každý rok američtí daňoví poplatníci stráví vyplňováním daňových přiznání tři miliardy hodin. . . . Čas a peníze, které . . . vydají [na vyplňování daňových přiznání], odpovídají hodnotě 100 miliard dolarů ročně, což je asi 10 % vybraných daní. Značná část těchto nákladů je způsobena velmi komplikovanými zákony o dani z příjmu.“ Reuben, o němž jsme se zmínili v úvodu prvního článku, říká: „Dříve jsem daňové přiznání vyplňoval sám, ale vždycky mi to zabralo velmi mnoho času  a stejně jsem měl obvykle dojem, že platím víc, než bych musel. Teď si najímám účetního, a on mi daňové přiznání připraví sám.“ (Viz rámeček „Dodržování daňových zákonů“ na straně 8.)

Někteří platí, další krátí a jiní neplatí vůbec

Většina lidí uznává, i když možná neochotně, že daně jsou pro společnost potřebné. Jeden z vedoucích úředníků Britského daňového úřadu kdysi prohlásil: „Z placení daní nemá radost nikdo, ale současně málokdo tvrdí, že by nám bez daní bylo lépe.“ Někteří odborníci odhadují, že až 90 procent plátců ve Spojených státech odvádí své daně v souladu se zákonem. Jeden daňový úředník dodává: „Většina případů, kdy lidé neplatí daně řádně, je způsobena komplikovanými zákony a postupy, a ne cílenou snahou vyhnout se placení.“

Přesto mnozí lidé hledají způsob, jak se placení určitých daní vyhnout. Všimněte si například, co napsal časopis U.S.News & World Report o daních právnických osob. „Mnohé firmy využívají mezery v zákonech a také účetní machinace, takže legálně krátí své daně o nemalé částky a někdy se daním vyhnou úplně.“ Článek pak uvádí jeden příklad takové vychytralé machinace: „Americká korporace zřídí firmu v zahraničním daňovém ráji. Z americké  korporace pak udělá pobočku oné zahraniční firmy.“ Firma potom nemusí platit americkou daň, což může představovat až 35 procent, i když firemní „ústředí může sestávat jen ze skříňky na pořadače a z poštovní přihrádky“.

A pak jsou zde záměrné, ale nezákonné daňové úniky. V jedné evropské zemi je neplacení daní údajně ‚národním sportem‘. Podle jistého průzkumu, který byl proveden ve Spojených státech, pouze 58 procent mužů ve věku od 25 do 29 let zastávalo názor, že by bylo nesprávné, kdyby nějakou část svého příjmu zatajili. Autoři tohoto průzkumu uvádějí: „Tato zpráva nevrhá příliš dobré světlo na etiku a morálku naší společnosti.“ Odhaduje se, že v Mexiku daňové úniky dosahují výše až 35 procent.

Obecně však lidé uznávají, že je potřeba platit daně, a svůj řádný podíl také platí. Přesto však jsou pravdivá slavná slova, jež jsou připisována Tiberiu Caesarovi: „Dobrý pastýř smí ovce stříhat, ale ne dřít z nich kůži.“ Jak byste se tedy měli dívat na placení daní v případě, že se cítíte být obětí utlačujícího, nespravedlivého a příliš složitého systému?

[Rámeček na straně 7]

Než se přestěhujete, uvažujte

Daňové systémy se v jednotlivých zemích liší. Dokonce i v rámci jedné země mohou být v daňových sazbách velmi výrazné rozdíly. Stojí tedy za to přestěhovat se někam, kde jsou daně nižší? Možná ano. Než se ale přestěhujete, je moudré dobře si vše rozmyslet.

Článek v časopise OECD Observer upozorňuje například na to, že sazba pro daň z příjmu nemusí být tím rozhodujícím kritériem. Píše se tam: „To, co daňoví poplatníci skutečně zaplatí, je ovlivňováno také různými daňovými úlevami.“ Některé země například mají nízkou sazbu pro daň z příjmu. Nenabízejí však „téměř žádné úlevy, odpisy ani výjimky“. Výsledkem může být, že v takových zemích člověk zaplatí na daních víc než tam, kde je sice vyšší sazba pro daň z příjmu, ale jsou tam daňové výjimky a úlevy.

V rámci Spojených států někteří lidé uvažují o tom, že se přestěhují do těch států, kde se neplatí státní daň z příjmu. Znamená to však, že tam člověk ušetří? Podle publikace Kiplinger’s Personal Finance to tak není. Píše se tam: „V několika případech náš průzkum ukázal, že státy, kde se neplatí daň z příjmu, to vyrovnávají vyššími sazbami na daních z nemovitostí, na dani z přidané hodnoty a jiných daňových kategoriích.“

[Rámeček na straně 8]

Dodržování daňových zákonů

Pro mnohé z nás je placení daní stresující záležitost. Redaktor našeho časopisu se proto obrátil na daňového poradce, který nám poskytl několik praktických podnětů.

„Vyžádejte si dobré informace. To je nesmírně důležité. Daňové zákony jsou totiž komplikované a jejich neznalost je jen velmi vzácně přijímána jako omluva, proč jste je nedodrželi. Poplatník možná pohlíží na daňové úředníky jako na nepřátele, ale právě oni jsou často schopni poskytnout přesné a jednoduché pokyny, jak v záležitostech daní postupovat. Tito úředníci uvítají, když daňové přiznání předložíte v pořádku hned napoprvé. Nemají zájem na tom, aby na vás posílali finanční policii.

Pokud jsou vaše finanční záležitosti komplikované, požádejte o pomoc daňového poradce. Dávejte však pozor. Je mnoho daňových poradců, kterým jde o vaše nejlepší zájmy, ale současně jsou i takoví, kterým o to nejde. Vyhledejte takového poradce, kterého vám doporučí vaši přátelé nebo kolegové, a ověřte si, jakou má pověst.

Neotálejte. Postihy za pozdní podání daňového přiznání mohou být velmi přísné.

Mějte v pořádku účetnictví. Ať už máte v účetnictví jakýkoli systém, udržujte je v aktuálním stavu. Vyplnit daňové přiznání vám pak zabere jen minimum času. Budete také v mnohem lepší situaci, kdyby se finanční úřad rozhodl provést u vás revizi.

Nepodvádějte. Možná jste v pokušení některé údaje trochu zkreslit nebo některá nařízení trochu obejít. Daňoví úředníci však dobře vědí, jak takové triky odhalit. Vždy je nejlepší, když jednáte poctivě.

Neste odpovědnost. I když si najmete někoho, kdo za vás vyplní daňové přiznání a spočítá, kolik máte zaplatit, nesete za to odpovědnost vy. Dbejte tedy na to, aby takový člověk jednal v souladu s pokyny, které mu dáte.“

[Obrázek na straně 7]

V mnoha zemích je uvalena vysoká daň na tabákové výrobky a alkohol

[Obrázky na straně 8 a 9]

 Z daní jsou financovány mnohé služby, které možná považujeme za samozřejmost