Národní  rezervace Paracas

Od našeho dopisovatele v Peru

PERU již po mnoho let přitahuje turisty z celého světa. K nejoblíbenějším atrakcím patří Lima, dále Cuzco, které bylo hlavním městem Inků, majestátní rozvaliny Machu Picchu, mohutné Andy a možná také plavba po Amazonce. K tomuto seznamu nedávno přibylo ještě jedno místo — Národní rezervace Paracas. Leží na Pan-americké dálnici asi 250 kilometrů jižně od Limy.

Národní rezervace Paracas má rozlohu asi 335 000 hektarů a patří k ní pobřežní oblasti a poloostrov Paracas. Peruánská vláda ji založila v roce 1975 s cílem ochránit různé druhy volně žijících zvířat, která se zde vyskytují nebo tudy každoročně migrují. Rezervace současně slouží k podpoře turistiky a také přispívá k tomu, aby si lidé více vážili přírody. Zatím zde bylo objeveno přes sto archeologických nalezišť, která přinášejí svědectví o staletích paracaské kultury. Pobřeží a okolní moře poskytují domov lachtanům, mořským vydrám, delfínům, více než dvěma stům druhů ptáků a čtyřem druhům mořských želv.

V porovnání s jihoamerickým kontinentem vypadá poloostrov Paracas na mapě jako knoflík. Zeměpisná poloha způsobuje, že je bičován pasáty, kterým se zde říká paracas. Tyto větry vanou severním směrem podél studeného Peruánského neboli Humboldtova proudu. Kombinace studených vod, mělkého moře a vzestupných oceánských proudů dělá z vod v okolí poloostrova jednu z nejbohatších přírodních zón na světě. Tichý oceán zde má zelenou barvu díky množství fytoplanktonu i zooplanktonu. Tyto organismy slouží jako potrava milionům sardelí peruánských a také jiným drobným rybám, které se v těchto bohatých vodách vyskytují v ohromných hejnech. Především na sardelích si rádi pochutnávají mořští ptáci, tučňáci a mořští savci, kteří jsou v této rezervaci chráněni.

Ostrovy Ballestas

Naše cesta začíná v přístavišti v jedné ze zátok poloostrova. Kotví zde množství malých rybářských člunů, které se pohupují na vlnách. Zatím jsou ale jedinými pasažéry pelikáni, kteří posedávají, čistí si peří a pozorují, co dělají lidé kolem nich. Připlouvá náš motorový člun. S nadšením do něj nasedáme a oblékáme si záchranné vesty. Opouštíme přeplněný přístav, člun nabírá rychlost a s lehkostí klouže po mírně zvlněné hladině zátoky. Je to vzrušující jízda.

První zastávka je téměř na konci poloostrova. Průvodkyně nám ukazuje obrovský obrazec, který je vidět na úbočí jednoho kopce. Obrazci se říká Candelabra (Svícen), ale někomu spíše připomíná trojramenný kaktus.  Podle některých teorií je jedním ze slavných obrazců na planině Nazca. * Jiní tvrdí, že jej udělali piráti nebo že je to zednářský symbol, který po sobě zanechali vojáci revolucionáře Josého de San Martína v roce 1820. Ať už je jeho původ jakýkoli, tento obrazec působí nezapomenutelným dojmem.

Jakmile jsme minuli poloostrov, plavba už není tak klidná. Před námi jsou ostrovy, které v ranním slunci září bílou barvou. Ta však není způsobena skálami nebo pískem, ale guánem, trusem mořských ptáků, který ostrovy pokrývá.

Ostrovy se jmenují Islas Ballestas, přičemž ballesta znamená samostříl. Španělé tak ostrovy pojmenovali kvůli skalním obloukům, které na nich jsou. Kormidelník zpomaluje člun. První, co nás napadá, je otázka, kdo koho vlastně pozoruje. Na skalních římsách i na vrcholu ostrova totiž sedí nespočetné množství mořských ptáků — pelikáni, rybáci, rackové, terejové, kormoráni, a dokonce tučňáci Humboldtovi. Vidět tučňáky v tropické oblasti se může zdát poněkud zvláštní. Díky mimořádně studené vodě a množství ryb se však na těchto ostrovech tučňáci cítí jako doma. Vidíme také lachtany, kteří se vyhřívají na každé příhodné skalní plošině. Ostrovy jsou převážně skalnaté s velmi strmými břehy, a tak obdivujeme, jak se lachtani a tučňáci, kteří jsou na zemi tak nemotorní, dokážou na ně vyšplhat.

Průvodkyně nás zahrnuje fakty a čísly. „Lachtaní samec váží více než 300 kilogramů a má harém až 20 samic,“ vysvětluje. Zatímco samice mají ladná těla, obrovští samci vypadají jako neforemné pytle tuku. Dozvídáme se, že samci lachtanů jsou silná a zuřivá zvířata  a že mezi sebou bojují o samice a teritorium. Poražení samci si z boje často odnášejí smrtelná zranění a stávají se pak potravou pro kondory, kteří v těchto pobřežních oblastech také patří k potravnímu řetězci. Lachtani jsou velcí jedlíci — během jediné noci dokážou spořádat až deset kilogramů ryb. Vůči nám však agresivní nejsou, jsou jen velmi zvědaví.

Kormidelník pomalu řídí loď kolem každého ze tří ostrovů. Když proplouváme kolem skalních oblouků, cítíme silný zápach guána. „Pod oblouky žijí upíři, druh netopýra, který spícím lachtanům saje krev,“ vysvětluje průvodkyně. V dálce na největším ostrově vidíme něco, co vypadá jako velká tmavá skvrna. Je to hejno kormoránů neboli guanayes. Tito vodní ptáci jsou rádi pospolu. Když jsou na souši, sedávají jeden vedle druhého, odpočívají a produkují guáno. Terejové se střemhlav vrhají do moře a ostatní ptáci létají nízko kolem nás.

Nakonec připlouváme k „porodnici“, což je největší pláž na ostrovech. S nadšením pozorujeme skupinky tmavě zbarvených lachtaních mláďat skotačících kolem samic. Na pláži se ozývá hlasité dunivé mručení i vysoké kvičivé zvuky. Samice prý kojí mládě až šest měsíců a učí je plavat tak, že je ve vodě vozí na zádech.

Cestou nazpět do přístavu průvodkyně vysvětluje: „Šedesát procent lachtaních mláďat zahyne před dovršením jednoho roku. Některá jsou zalehnuta dospělými zvířaty, některá samci záměrně zabijí. Jiná se zase utopí. Také klimatický jev El Niño pro ně může znamenat katastrofu. Sardele se totiž kvůli tomu musí přesunout do chladnějších vod dále na jih, ale mladí lachtani ještě nemají sílu následovat své rodiče do nových lovišť.“

Největší hrozbou pro přežití divokých zvířat je však člověk. Velké množství lachtanů bylo pobito kvůli kožešině. Na jejich zabíjení se podílejí i rybáři, kteří považují lachtany za škodnou. Mořské želvy jsou loveny pro maso a kvůli krunýřům, které jsou oblíbeným suvenýrem. Ptačí kolonie jsou zase vyrušovány sběrači guána. Nadměrným rybolovem jsou ničeny zdroje potravy. Dozvídáme se ale, že ochrana přírody je zde nyní vyžadována zákonem. Taková opatření snad přispějí k tomu, že lidé budou na ochranu přírody myslet více.

Cesta do minulosti poloostrova

Když konečně máme pevnou půdu pod nohama, čeká nás druhá polovina naší cesty po poloostrově. Zavede nás do Muzea Julia C. Tella.

V roce 1925 peruánský archeolog Julio C. Tello a jeho společník udělali na poloostrově první objev. V oblasti, kterou nazvali Dlouhá hlava, objevili protažené lidské lebky, jež byly částečně pohřbené ve vyprahlé půdě. Byly to ostatky lidí z období paracaské kultury, která podle odhadu vědců existovala od roku 1000 př. n. l. do roku 200 př. n. l. Tito lidé neměli psaný jazyk. Je tedy známo, jak si prodlužovali lebky (používali podložky, dřevěné kolíky a provázky), ale nikdo neví proč. Ve stejné oblasti udělal Tello další objev — našel podzemní pohřební jeskyně vytesané do tvaru obrácených lahví. Těla mrtvých byla ve skrčené poloze zabalena do látek a uložena jedno vedle druhého, a byla tak připravena na „znovuzrození“ v dalším životě. V jeskyních byly nalezeny také hudební nástroje a obřadní předměty, ale i kukuřice, arašídy a sladké brambory.

O dva roky později Julio Tello se svou kolegyní objevil rozsáhlé pohřebiště, které nazvali Paracas Necropolis (paracaské město mrtvých). Bylo v něm 429 mumií uložených do pohřebních košů, z nichž některé byly vysoké více než jeden a půl metru. Mumie byly zabalené do nádherných látek zdobených mnohobarevnými výšivkami, které často znázorňují magické a náboženské motivy.

V Muzeu Julia C. Tella jsou vystaveny ukázky těchto pohřebních oděvů a také stovky dalších fascinujících předmětů z období paracaské kultury.

Doufáme, že vás cesta po Národní rezervaci Paracas zaujala a že jste zatoužili objevovat další peruánské poklady.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 17]

Tučňák Humboldtův

[Obrázek na straně 18]

Rybák inka

[Obrázek na straně 18]

Candelabra

[Obrázky na straně 18]

Předměty z období paracaské kultury: pohřební oděv, mumie a jedna z dlouhých hlav

[Podpisky obrázku na straně 16]

Pelikán: © Archivo de PromPerú; lachtani: © Michael Tweddle/PromPerú

[Podpisky obrázku na straně 17]

Pobřeží: © Carlos Sala/PromPerú; plameňáci: © Heinz Plenge/PromPerú; tučňák: © Arturo Bullard/PromPerú

[Podpisky obrázku na straně 18]

Moře vlevo nahoře a rybák: © Archivo de PromPerú; předměty: Museo Nacional de Arqueología, Antropología e Historia del Perú