Nemocní mají naději

V MINULOSTI se těm, kdo trpěli afektivními poruchami, lidé často vyhýbali. Mnozí z těchto nemocných pak žili na okraji společnosti. Někteří kvůli svému zdravotnímu stavu ztratili zaměstnání nebo nemohli žádné najít. Jiných se stranila i jejich vlastní rodina. To pochopitelně celý problém zhoršovalo, protože nemocní nedostávali potřebnou pomoc.

Za poslední desetiletí však bylo v tomto směru dosaženo velkého pokroku. Nyní je dobře známo, že klinická deprese i bipolární porucha jsou léčitelné. Avšak získat pomoc není vždy snadné. Proč?

Je důležité rozeznat příznaky

Diagnózu afektivní poruchy nelze stanovit na základě jednoduchého vyšetření krve nebo rentgenového snímku. Je potřeba určitou dobu sledovat chování, myšlení a soudnost daného člověka. Ke stanovení této diagnózy musí být přítomna celá řada příznaků. Problémem je někdy to, že členové rodiny a přátelé si neuvědomují, že se vlastně jedná o příznaky afektivní poruchy. „Lidé sice souhlasí s tím, že chování daného člověka se odlišuje od normálu, ale mají velmi odlišné názory na to, co je toho příčinou,“ píše dr. David J. Miklowitz.

I když je rodinným příslušníkům jasné, že situace je vážná, může být obtížné přesvědčit nemocného, aby se nechal vyšetřit. Pokud jste tím nemocným vy, možná o žádnou pomoc nestojíte. Doktor Mark S. Gold píše: „Třeba věříte tomu, co cítíte v době deprese — že jste špatný, takže je zbytečné vám pomáhat, protože člověk jako vy stejně žádnou šanci nemá. Snad byste si s někým o tom i rádi popovídali, ale domníváte se, že za depresi by se člověk měl stydět a že si za to můžete sami. . . . Možná ani nevíte, že vaše pocity jsou vlastně příznakem nemoci.“ Lidé trpící velkou depresí jednoznačně potřebují lékařskou péči.

 Je jasné, že každý z nás se občas cítí sklíčený, to však nutně neznamená, že trpí afektivní poruchou. Co ale v případě, že jsou tyto pocity daleko intenzivnější než nějaká mrzutá nálada? Co když přetrvávají neobvykle dlouhou dobu — možná dva týdny nebo i déle? A co když vám depresivní nálada brání normálně se zapojit v práci, ve škole nebo ve společnosti? V takovém případě by bylo rozumné poradit se s odborníkem, který má kvalifikaci na to, aby stanovil diagnózu depresivní poruchy a léčil ji.

V případě chemické nerovnováhy v mozku jsou podávány léky. V jiných případech bývá doporučován poradenský program, který trpícímu pomůže, aby se naučil svou situaci zvládat. Někdy přináší dobré výsledky kombinace obou přístupů. * Důležité je, aby pacient požádal o pomoc. „Nemocní jsou mnohdy vyděšeni a za svůj stav se stydí,“ říká Lenore, o které byla v předchozím článku zmínka, že trpí bipolární poruchou. „Skutečná ostuda je to, když člověk tuší, že není v pořádku, ale nevyhledá pomoc, kterou tak zoufale potřebuje.“

Lenore mluví z vlastní zkušenosti. „Celý rok jsem byla prakticky vyřazena z normálního života,“ říká. „Jednoho dne jsem měla více síly, tak jsem se rozhodla zavolat lékaři a domluvit si u něj návštěvu.“ Její zdravotní problémy lékař diagnostikoval jako bipolární poruchu a nasadil Lenore léky. To znamenalo zásadní obrat. Lenore říká: „Když beru léky, cítím se normálně. Musím si však stále připomínat, že když je přestanu brát, všechny příznaky se mi vrátí.“

Podobné je to u Brandona, který trpí depresí. „Kvůli nesnesitelným pocitům bezcennosti jsem jako dospívající často přemýšlel o tom, že spáchám sebevraždu. Poprvé jsem šel k odbornému lékaři až ve třiceti letech.“ Stejně jako Lenore, i Brandon bere na svou poruchu léky, ale dělá ještě něco více. „Abych se celkově cítil dobře, musím pečovat o svou mysl i tělo,“ říká Brandon. „Odpočívám a dávám pozor na to, co jím. Navíc plním svou mysl a srdce pozitivními myšlenkami z Bible.“

Brandon však zdůrazňuje, že klinická deprese je problém zdravotní, ne duchovní. Uvědomit si tuto  skutečnost je základním předpokladem k uzdravení. Brandon vypráví: „Jeden křesťan mi v dobrém úmyslu řekl, že když Galaťanům 5:22, 23 uvádí radost jako ovoce Božího svatého ducha, pak je moje deprese určitě způsobena tím, že vlivu tohoto ducha nějak bráním. Měl jsem pak ještě daleko větší pocit provinilosti a sklíčenosti. Jakmile jsem ale začal dostávat pomoc, černý mrak, který na mně ležel, se začal zvedat. Cítil jsem se mnohem lépe. Škoda, že jsem tuto pomoc nedostal dříve.“

Jak problémy překonat

I potom, co je stanovena diagnóza a začne se s léčbou, bude afektivní porucha pravděpodobně působit nemocnému potíže. Kelly, která se potýká s velkou depresí, je vděčná za odbornou pomoc zaměřenou na zdravotní stránku její nemoci. Kromě toho však zjistila, že nesmírně důležitá je i podpora dalších lidí. Zpočátku se Kelly zdráhala říct si o pomoc, protože nechtěla být pro druhé břemenem. „Musela jsem se naučit nejen o pomoc požádat, ale také ji umět přijmout,“ říká o tom. „Teprve když jsem začala o svých pocitech otevřeně mluvit, dokázala jsem narůstající depresi zastavit.“

Kelly je svědek Jehovův a se svými spoluvěřícími navštěvuje shromáždění v sále Království. Někdy jsou však i tyto radostné chvíle pro ni náročné. „Světla, spousta lidí a hluk, který tam je, mohou být nesnesitelné. Pak se začnu cítit provinile a sklíčenost se ještě prohlubuje, protože mě napadne, že to je určitě projev nedostatku duchovního smýšlení.“ Jak Kelly tuto situaci řeší? Říká: „Zjistila jsem, že deprese je choroba, se kterou je třeba bojovat. Nijak nesouvisí s hloubkou mé lásky k Bohu nebo ke spolukřesťanům. Není skutečným ukazatelem mého duchovního smýšlení.“

Lucia, o které byla zmínka v této sérii článků, je vděčná za to, že dostala vynikající lékařskou péči:  „Návštěvy u odborníka jsou v mém případě naprosto nezbytné k tomu, abych zjistila, jak si poradit s výkyvy nálady, jež jsou součástí mé nemoci.“ Zdůrazňuje také nutnost odpočinku. „Důležitým prostředkem ke zvládnutí mánie je spánek,“ vysvětluje Lucia. „Čím méně spím, tím jsou příznaky mánie silnější. Naučila jsem se, že i když nemohu usnout, musím zůstat ležet a odpočívat.“

Pro Sheilu, o které také již byla zmínka, je praktické denně si zapisovat své pocity. Může tak sledovat, že její náhled na věci se výrazně zlepšuje. Přesto se ale objevují určité překážky. „Stává se, že při únavě mou mysl zahlcují negativní myšlenky,“ říká Sheila. „Naučila jsem se je ale potlačovat nebo alespoň zmírňovat jejich intenzitu.“

Útěcha z Božího slova

Pro mnoho lidí, kteří trpí ‚zneklidňujícími myšlenkami‘, je posilující pomocí Bible. (Žalm 94:17–19, 22) Pro Cherie je například obzvláště povzbudivý Žalm 72:12, 13, kde o Králi, Ježíši Kristu, žalmista prohlašuje: „On . . . osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání.“ Cherie byla také povzbuzena slovy apoštola Pavla, která jsou zaznamenána v dopise Římanům 8:38, 39: „Jsem . . . přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vlády, ani věci nynější, ani věci budoucí, ani moci, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky.“

Pro Elaine, která trpí bipolární poruchou, je vztah k Bohu jakousi kotvou. Velmi dobře na ni působí tato žalmistova slova: „Srdcem zlomeným a zdrceným, Bože, nepohrdneš.“ (Žalm 51:17) „Je velkou útěchou vědět, že náš milující nebeský Otec, Jehova, nám rozumí,“ říká Elaine. „Posiluje mě, když se k němu mohu přimknout v modlitbě, a to obzvláště tehdy, když mám velkou úzkost a potíže.“

Je vidět, že afektivní porucha je pro pacienty mimořádně náročná. Cherie a Elaine však zjistily, že když s modlitbou spoléhají na Boha a zároveň podstupují vhodnou léčbu, jejich situace je daleko snesitelnější. Jak ale mohou pacientům s bipolární poruchou nebo depresí pomoci členové rodiny a přátelé?

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 10]

„Jakmile jsem . . . začal dostávat pomoc, černý mrak, který na mně ležel, se začal zvedat. Cítil jsem se mnohem lépe.“ BRANDON

[Rámeček na straně 9]

Postřehy partnera

„Předtím než Lucia onemocněla, mělo její hluboké porozumění pozitivní vliv na život mnoha lidí. Její vřelost působí na lidi i dnes, pokud ji navštíví v době, kdy je klidná. Většina z nich si vůbec neuvědomuje, že Lucia se pohybuje mezi dvěma extrémy — depresí a mánií. Je to způsobeno bipolární poruchou, kterou trpí poslední čtyři roky.

Během manické fáze bývá Lucia vzhůru do jedné, do dvou, nebo dokonce do tří hodin ráno a napadá ji spousta tvůrčích myšlenek. Srší z ní energie. Silně prožívá i malé věci a impulsivně utrácí peníze. Dostává se do nebezpečných situací, protože má pocit, že je nepřemožitelná a že se jí nic nemůže stát — po stránce morální, fyzické i jiné. S touto impulsivností souvisí i nebezpečí sebevraždy. Bezprostředně za mánií následuje deprese, jejíž intenzita je vždy úměrná předcházející mánii.

Náš život se zásadně změnil. Přestože Lucia bere léky, to, co dokážeme dělat dnes, může být jiné než to, co jsme mohli dělat včera a co budeme moci dělat zítra. Naše možnosti se každý den mění. Poznal jsem, že se dokážu přizpůsobit daleko víc, než jsem si kdy myslel.“ (Mario)

[Rámeček a obrázek na straně 11]

Užívání léků

Někteří pokládají užívání léků za známku slabosti. Zkuste se na to ale podívat takto — diabetik se musí podřídit programu léčby, k němuž patří také injekce inzulinu. Je to známkou selhání? To sotva. Je to zkrátka prostředek, jak seřídit metabolismus tak, aby pacient mohl zůstat zdravý.

Totéž platí o léčbě depresivní a bipolární poruchy. Poradenský program mnoha lidem pomohl, protože pochopili, jakou nemocí trpí. To však nestačí. Jestliže se totiž jedná o chemickou nerovnováhu v mozku, nelze se jí zbavit pouze tím, že člověk pochopí, v čem tkví problém. Steven, který má bipolární poruchu, vypráví: „Psychiatrička, která mě léčila, mi uvedla znázornění. Můžete člověku poskytnout všechny možné lekce v autoškole, ale pokud mu dáte auto bez volantu nebo bez brzd, je mu výuka k ničemu. Stejně tak, pokud dáte člověku trpícímu depresí pouze rady, pak se žádoucí výsledky asi nedostaví. Prvním důležitým krokem je dosáhnout chemické rovnováhy v mozku.“

[Obrázek na straně 10]

Pro mnohé lidi, které sužují negativní myšlenky, je posilující pomocí Bible