Kouzelné ohňostroje

AŤ už se jedná o zahájení veletrhu nebo olympijských her, k slavnostem dnes neoddělitelně patří ohňostroje. Oslňující výbuchy nejrůznějších barev jsou součástí oslav Dne nezávislosti ve Spojených státech, výročí pádu Bastily ve Francii a také ozařují oblohu téměř každého velkého města při oslavách Nového roku.

Kdy ale ohňostroje lidem učarovaly? A co je zapotřebí k vytvoření těchto prchavých okamžiků krásy?

Asijská tradice

Většina historiků se shoduje na tom, že ohňostroj vynalezli Číňané někdy kolem 10. století našeho letopočtu. Čínští učenci tehdy zjistili, že smícháním ledku, konkrétně dusičnanu draselného, se sírou a dřevěným uhlím vznikne výbušný prach. Cestovatelé ze Západu, jako byl například Marco Polo nebo i arabští obchodníci, přinesli tuto výbušnou směs do Evropy, takže již ve 14. století mohli Evropané obdivovat efektní ohňostroje.

Tento prach však ovlivnil nejen zábavu, ale i evropské dějiny. Vojenští stratégové jej začali používat k tomu, aby vystřeloval olověné kulky, vyhazoval do vzduchu hradní zdi a otřásal politickými mocnostmi. Stal se známým jako střelný prach. Encyclopædia Britannica uvádí: „Během evropského středověku ohňostroje doprovázely šíření vojenských výbušnin směrem na západ a v Evropě se od znalců vojenských výbušnin požadovalo, aby pořádali pyrotechnická představení k oslavám vítězství i míru.“

Mezitím v Číně nevěnovali ničivé síle střelného prachu příliš velkou pozornost. V 16. století italský jezuita a misionář Matteo Ricci napsal: „Číňané nejsou zběhlými v používání střelných zbraní a děl a v boji jich jen málo využívají. Ledku však marnotratné množství při ohňostrojích spotřebují k podívaným při hrách veřejných a dnech svátečních. Velké zalíbení v takových představeních Číňané mají . . . Dovednost jejich při výrobě ohňostrojů jest vskutku mimořádná.“

Tajemství ohňostrojů

První výrobci ohňostrojů bezpochyby potřebovali nejen dovednost, ale také odvahu, když vymýšleli nejrůznější druhy této efektní podívané. Zjistili, že velká zrnka střelného prachu hoří relativně pomalu, zatímco jemný prach prudce vybuchuje. Začali tedy vyrábět rakety, a to tak, že bambusovou nebo papírovou trubici na jednom konci zapečetili, její horní část vyplnili jemným střelným prachem a do dolní části dali velkozrnný prach. Když byl střelný prach v dolní části trubice zapálen, hořící plyny prudce unikaly otevřeným koncem a hnaly raketu nahoru. (Tento základní princip je používán i dnes při letech do vesmíru.) Když šlo vše podle plánu, jemný prach v horní části projektilu explodoval, jakmile raketa dosáhla nejvyššího bodu.

Během staletí se technologie ohňostrojů měnila jen málo. K určitým vylepšením ale přece jen docházelo. Číňané původně uměli dělat jen bíle nebo zlatě zbarvené ohňostroje. Italové však přišli na to, jak ohňostrojům dodat barvu. Počátkem 19. století zjistili, že když do střelného prachu přidají chlorid draselný, směs hoří tak vysokou teplotou, že mění kovy v plyny,  které pak plamen zabarvují. Dnes se používají sloučeniny stroncia, které způsobují, že plamen je červený. Zářivě bílý plamen vzniká díky titanu, hliníku a hořčíku. Sloučeniny mědi zabarvují plamen do modra, dusičnan barnatý dodává zelenou barvu a sloučeniny sodíku barvu žlutou.

Dnes tato nádherná podívaná získává další rozměr také díky počítačům. Technici nemusí odpalovat ohňostroje ručně, ale mohou vše dokonale načasovat. Naprogramují počítač, který potom odpaluje jednotlivé rachejtle elektricky, třeba v rytmu nějaké hudební skladby.

Spojitost s náboženstvím

Jak poznamenal jezuitský misionář Ricci, ohňostroje byly nedílnou součástí čínských náboženských slavností. Časopis Popular Mechanics vysvětluje, že ohňostroje „vynalezli Číňané a používali je k odhánění démonů při oslavách Nového roku a jiných slavnostních příležitostech“. Howard V. Harper ve své knize Days and Customs of All Faiths (Dny a zvyky ve všech náboženstvích) píše: „Od nejranějších pohanských dob lidé při velkých náboženských příležitostech nosili pochodně a zapalovali vatry. Nebylo nic přirozenějšího, než přidat k slavnostem nádherně zbarvená a létající světla ohňostrojů.“

Nedlouho po tom, co byly ohňostroje přijaty v zemích, které se hlásily ke křesťanství, výrobci ohňostrojů dostali svou svatou patronku. Dílo The Columbia Encyclopedia uvádí: „[Svatou Barboru] otec údajně zavřel do věže a pak popravil za to, že se stala křesťankou. Byl potom zasažen bleskem a na základě širší analogie se sv. Barbora stala patronkou výrobců a uživatelů palných zbraní a ohňostrojů.“

Nehledí na náklady

Ať se jedná o oslavy náboženské nebo světské, zdá se, že veřejnost má neukojitelnou touhu vidět stále větší a krásnější ohňostroje. V 16. století misionář Ricci o jednom ohňostroji v Číně napsal: „Když jsem pobýval v Nankinu, byl jsem svědkem ohňostroje při oslavě prvního měsíce roku, což jest tam veliký svátek, a spočítal jsem, že při této příležitosti tolik prachu spotřebovali, kolik by na nemalou válku po mnoho let vedenou postačovalo.“ O nákladech na tuto podívanou uvedl: „Pokud jde o náklady, zdá se, že v případě ohňostrojů na ně žádný zřetel neberou.“

Ve staletích, jež následovala, se v tomto ohledu nic nezměnilo. Při jedné slavnostní příležitosti v roce 2001 bylo při ohňostroji nad mostem Sydney Harbour Bridge odpáleno přes 20 tun rachejtlí. Z nábřeží kolem přístavu sledovalo ohňostroj více než milion diváků. V témže roce ve Spojených státech lidé zaplatili 625 milionů dolarů za 70 milionů kilogramů pyrotechnických výrobků. Je jisté, že v mnoha kulturách jsou lidé nadále fascinováni ohňostroji, a proto je možné i dnes říci: „Pokud jde o náklady, zdá se, že v případě ohňostrojů na ně žádný zřetel neberou.“

 [Celostránkový obrázek na straně 23]