PRO mnoho učenců a kritiků není Mojžíš nic víc než mytologická postava. Odmítají biblickou zprávu a uplatňují na ni taková měřítka, podle kterých by do mytologie musel patřit například i Platón a Sokrates.

Jak jsme si ale ukázali, neexistuje žádný oprávněný důvod odmítnout to, co Bible o Mojžíšovi říká. Pro lidi, kteří mají víru, naproti tomu existuje mnoho důkazů o tom, že celá Bible je „Boží slovo“. * (1. Tesaloničanům 2:13; Hebrejcům  11:1) Pro takové lidi není studium Mojžíšova života pouhým intelektuálním cvičením, ale je naopak prostředkem k budování víry.

Filmoví tvůrci často zdůrazňují Mojžíšovo hrdinství a odvahu, tedy vlastnosti, které jsou pro diváky přitažlivé. Mojžíš byl opravdu odvážným člověkem. (2. Mojžíšova 2:16–19) Především měl ale silnou víru v Boha. Bůh byl pro něj skutečný — tak skutečný, že apoštol Pavel později o Mojžíšovi řekl, že „zůstal stálý, jako by viděl Toho, kdo je neviditelný“. (Hebrejcům 11:24–28)

Od Mojžíše se učíme, že je zapotřebí, abychom si vytvářeli vztah k Bohu. I my se můžeme v každodenním životě chovat tak, jako bychom Boha viděli. V takovém případě se nikdy nedopustíme něčeho, co se Bohu nelíbí. Všimněme si také, že víra byla Mojžíšovi vštípena již v době, kdy byl malým dítětem. Měl ji tak hluboko v srdci, že zůstala živá, i když byl vystaven „veškeré moudrosti Egypťanů“. (Skutky 7:22) To je silné povzbuzení, aby rodiče vyučovali své děti o Bohu již od malička. (Přísloví 22:6; 2. Timoteovi 3:15)

Pozoruhodná je také Mojžíšova pokora. Byl „nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“. (4. Mojžíšova 12:3) Díky tomu dokázal přiznat své vlastní chyby. Mojžíš například napsal o tom, že nedal obřezat svého syna. (2. Mojžíšova 4:24–26) Otevřeně zaznamenal, jak při jedné příležitosti nevzdal slávu Bohu a jak byl za to Bohem potrestán. (4. Mojžíšova 20:2–12; 5. Mojžíšova 1:37) Mojžíš byl také ochoten přijmout od druhých radu. (2. Mojžíšova 18:13–24) Manželé, otcové a další muži, kterým byla svěřena nějaká odpovědnost, jistě jednají správně, když se snaží Mojžíše napodobit.

Je pravda, že někteří kritikové zpochybňují, zda byl Mojžíš skutečně mírný, a poukazují na násilné činy, které vykonal. (2. Mojžíšova 32:26–28) Například Jonathan Kirsch píše: „Biblický Mojžíš byl jen zřídka pokorný a nikdy nebyl mírný. Jeho jednání není možné vždy označit za spravedlivé. V určitých hrozivých okamžicích . . . se Mojžíš představuje jako arogantní, krvežíznivý a krutý.“ Taková kritika je známkou zaujatosti. Nebere v úvahu, že Mojžíšovy činy byly motivovány nikoli krutostí, ale hlubokou láskou ke spravedlnosti a neochotou přehlížet ničemnost. Dnes je v módě tolerovat nemravný způsob života, a proto Mojžíš vyniká jako připomínka toho, že je potřeba nekompromisně se držet pevných morálních měřítek. (Žalm 97:10)

Mojžíš po sobě zanechal úžasnou sbírku písemností. Patří k nim poezie (Job, 90. žalm), historická próza (1., 2. a 4. Mojžíšova), rodokmeny (1. Mojžíšova, kapitoly 5, 11, 19, 22 a 25) a mimořádný soubor zákonů označovaný jako Mojžíšův Zákon. (2. Mojžíšova, kapitoly 20–40; 3.–5. Mojžíšova) Tento Zákon byl inspirován Bohem a obsahoval pokyny, zákony a vládní zásady, které předběhly svou dobu o celá staletí.

V zemích, kde je hlava státu také hlavou církve, často panuje nesnášenlivost, náboženský útlak a dochází tam ke zneužívání moci. Mojžíšův Zákon však obsahoval zásadu odluky církve od státu. Králi nebylo dovoleno, aby zastával úřad kněze. (2. Paralipomenon 26:16–18)

Mojžíšův Zákon také obsahoval pokyny týkající se hygieny a prevence nemocí, například karanténu a odstraňování výkalů. Tyto zásady jsou v naprostém souladu s dnešními vědeckými poznatky. (3. Mojžíšova 13:1–59; 14:38, 46; 5. Mojžíšova 23:13) To je pozoruhodné mimo jiné i proto, že egyptské lékařství v době Mojžíše bylo z velké části nebezpečnou směsicí šarlatánství a pověrčivosti. V rozvojových zemích by dnes bylo možné uchránit miliony lidí před  nemocemi a smrtí, kdyby tam byly uplatňovány hygienické zásady, kterým vyučoval Mojžíš.

Od křesťanů se však nepožaduje, aby mojžíšský Zákon dodržovali. (Kolosanům 2:13, 14) Jeho studium je nicméně velmi užitečné. Od Izraelitů Zákon vyžadoval, aby byli oddáni výlučně Bohu a aby se vyhýbali modlářství. (2. Mojžíšova 20:4; 5. Mojžíšova 5:9) Dětem přikazoval, aby měli úctu k rodičům. (2. Mojžíšova 20:12) Zákon také zakazoval vraždy, cizoložství, krádeže, lhaní a chamtivost. (2. Mojžíšova 20:13–17) Těmito zásadami se dnes řídí i křesťané.

Žijeme v tísnivé době. Lidstvo rozhodně potřebuje takového vůdce, jako byl Mojžíš — někoho, kdo by měl nejen moc a autoritu, ale také byl věrný, odvážný, soucitný a měl hlubokou lásku ke spravedlnosti. Když Mojžíš zemřel, Izraelité jistě uvažovali o tom, zda někdy bude na zemi žít člověk, který bude jako on. Na tuto otázku poskytl odpověď sám Mojžíš.

 Jeho spisy vysvětlují, jak na lidstvo vlastně přišly nemoci a smrt a proč Bůh připouští ničemnost. (1. Mojžíšova 3:1–19; Job, kapitoly 1 a 2) V 1. Mojžíšově 3:15 je zaznamenáno první proroctví od Boha — slib, že zlo bude nakonec zničeno. Jak? Z proroctví vyplývá, že se narodí někdo, jehož prostřednictvím přijde záchrana. Tento slib vedl k naději, že přijde Mesiáš a vysvobodí lidstvo. Kdo ale tím Mesiášem bude? Díky Mojžíšovi to můžeme spolehlivě zjistit.

Na sklonku svého života Mojžíš řekl tato prorocká slova: „Proroka z tvého vlastního středu, z tvých bratrů, jako jsem já, pro tebe vzbudí Jehova, tvůj Bůh — jemu byste měli naslouchat.“ (5. Mojžíšova 18:15) Později apoštol Petr vztáhl tato slova přímo na Ježíše. (Skutky 3:20–26)

Většina židovských komentátorů však důrazně popírá jakoukoli spojitost mezi Mojžíšem a Ježíšem. Tvrdí, že slova z tohoto textu se vztahují na každého pravého proroka, který po Mojžíšovi přišel. Avšak podle překladu Tanakh—The Holy Scriptures, který vydala Jewish Publication Society, 5. Mojžíšova 34:10 uvádí: „Nikdy už nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš — kterého PÁN vyvolil, tváří v tvář.“

Po Mojžíšovi přišlo mnoho věrných proroků, jako byli například Izajáš a Jeremjáš. Žádný z nich však neměl tak jedinečný vztah s Bohem jako Mojžíš, který s ním mluvil „tváří v tvář“. Mojžíšův slib o prorokovi ‚jako on‘ se tedy musí vztahovat jen na jednu osobu — na Mesiáše. Stojí za zmínku, že před příchodem křesťanství a před náboženským pronásledováním ze strany falešných křesťanů, měli židovští učenci na tuto věc podobný názor. Je to patrné z židovských spisů, například z díla Midraš Rabba, kde se o Mojžíšovi mluví jako o předchůdci „pozdějšího Výplatce“ neboli Mesiáše.

To, že se Ježíš v mnoha ohledech podobal Mojžíšovi, nelze popřít. (Viz rámeček „ Ježíš — Prorok jako Mojžíš“.) Ježíš měl moc a autoritu. (Matouš 28:19) Byl „mírné povahy a ponížený v srdci“. (Matouš 11:29) Nenáviděl nezákonnost a nespravedlnost. (Hebrejcům 1:9) Může nám tedy poskytnout vedení, které tak zoufale potřebujeme. Právě Ježíš brzy odstraní ničemnost a nastolí na zemi rajské podmínky, o nichž Bible mluví. *