Proč líbají Blarney Stone?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V IRSKU

PRÝ to bylo takhle: Jistý muž stál před anglickou královnou Alžbětou I. a celý se chvěl strachy. Právě jí přinesl špatné zprávy od jednoho irského náčelníka a teď se obával jejího hněvu. Královna se však rozesmála a prohlásila: „To je zkrátka Blarney. Něco řekne, ale nikdy to tak nemyslí.“ Napětí se rázem uvolnilo.

Alžběta I., která vládla v letech 1558 až 1603, jistě nečekala, že její výrok přispěje ke vzniku zvláštní irské tradice — líbání kamene, kterému se říká Blarney Stone. Tisíce lidí přijíždějí každý rok do městečka Blarney, jež leží jen několik kilometrů na sever od města Cork, aby tam tento podivný rituál vykonali. Líbají kámen, protože tím mají údajně získat dar výřečnosti.

Jak tato legenda vznikla? A jak začala tradice líbání kamene? Abychom našli odpovědi na tyto otázky, musíme se vrátit asi deset století nazpět.

Hrad s dlouhou historií

Hrad Blarney byl postaven v desátém století n. l. Tehdy to bylo jen malé dřevěné opevnění. Časem však byl nahrazen trvalejší kamennou stavbou. V polovině 15. století rodina MacCarthyů rozšířila hrad do podoby malého opevněného města. Tehdy to byl nejlépe opevněný hrad v této části Irska. Mnohé z jeho kamenných zdí měly tloušťku 5,5 metru.

Náčelník tohoto rodinného klanu, Cormac MacCarthy, který žil v letech 1411 až 1494, chtěl po sobě zanechat trvalou památku. Vybral tedy velký vápencový blok a nechal na něj vytesat latinský nápis, který říkal: „Cormac MacCarthy Silný mě nechal postavit léta Páně 1446.“ Stavitelé umístili tento kámen na vrchol velké věže hradu Blarney. Kámen zpočátku sloužil jako pouhá pamětní deska. Spojitost s darem výřečnosti získal teprve o více než jedno století později.

Blarney a líbivá řeč

Legenda zmíněná v úvodu článku sice patří spíše do oblasti bájí než dějin, ale přesto zapadá do obrazu té doby. Královna Alžběta totiž chtěla, aby irští náčelníci odpřísáhli věrnost anglické koruně. Klan MacCarthyů již předtím zorganizoval tisíc vojáků, kteří měli pro královnu vybojovat alespoň jednu bitvu. Alžběta si tedy byla jistá, že Cormac McDermod MacCarthy, vládnoucí náčelník MacCarthyů, se nechá snadno přesvědčit, aby se bezvýhradně postavil na její stranu.

Jelikož královna Alžběta nemohla vést jednání osobně, pověřila tímto úkolem vyslance, jenž ji měl zastupovat. Ten poslal k MacCarthymu úředníky, kteří jej měli  přesvědčit, aby přísahal věrnost královně. Kniha The Blarney Stone uvádí, že úředníci byli přivítáni „dlouhými, přesvědčivými a lichotivými proslovy, které mnoho slibovaly, ale k ničemu nevedly“.

Za MacCarthym se nakonec údajně vypravil sám vyslanec královny Alžběty. Potom se vrátil do Anglie, aby osobně podal zprávu královně. Věděl však, že to, s čím přichází, se jí nebude líbit. MacCarthy totiž znovu „prosil o více času“, aby mohl záležitost projednat se svými rádci.

Královnina první reakce je popsána v úvodu tohoto článku. Potom prý prohlásila: „Toto slovo [blarney] bychom měli nabídnout mistru Shakespearovi. To by bylo něco pro něj.“ * Pokud je tato legenda pravdivá, královna Alžběta tak dala jménu „Blarney“ zcela nový význam. Tímto slovem se od té doby začala označovat líbivá, pochlebovačná či lichotivá řeč, nebo dokonce naprostá lež pronášená s nestoudnou drzostí.

Ať už se to odehrálo jakkoli, víme, že v roce 1789 bylo líbání kamene již zavedenou tradicí. Ne každý se však k tomu odhodlal. Kámen byl totiž v hradní zdi na takovém místě, že ten, kdo jej chtěl políbit, se vystavoval nebezpečí. Když byl hrad renovován, byl proto kámen přemístěn na lépe dostupné místo, kde je až dodnes. Pozdější majitelé hradu ale vyměnili MacCarthyův kámen za jiný, na kterém byl jejich vlastní nápis.

Návštěva hradu

Nedávno jsme se na hrad jeli podívat. Jeho dominantou je velká věž, v níž je umístěn slavný kámen. Vešli jsme do věže, po vyšlapaných kamenných stupních kruhového schodiště jsme se dostali až na vrchol a úzkými dveřmi jsme vyšli na cimbuří. Kámen je vsazen do protější zdi.

Přišli jsme k němu blíž a dívali jsme se, jak jej jedna žena zkouší políbit. Musela si lehnout na záda, přičemž hlavu a ramena měla nad otvorem dlouhým asi metr a širokým asi půl metru. „Nemusíte se vůbec bát,“ ujišťoval ji místní zaměstnanec, jehož úkolem bylo pomáhat těm, kdo chtěli kámen políbit. „Tou dírou spadnout nemůžete, je tam bezpečnostní mříž. A kromě toho vás držím.“

Žena zvedla ruce a pevně se chytila dvou železných tyčí upevněných ve zdi nad kamenem. Potom se zaklonila, až jí hlava zmizela v otvoru. Zakloněná se hlavou napřed pomalu spouštěla ještě níž, až byla těsně u kamene. Když jsme se podívali do otvoru, viděli jsme, že žena visí hlavou dolů ve výšce téměř 25 metrů nad zemí.

Rychle políbila proslulý kámen a už se zase soukala zpátky nahoru. Přidržovala se přitom železných tyčí a také jí pomáhal zaměstnanec hradu. Nakonec se už mohla posadit, a pak i vstát. Na řadu tak mohl přijít další odvážlivec.

Všimli jsme si, že kámen má zvláštní barvu. „Je to způsobeno tím,“ vysvětlil nám zaměstnanec, „že ho lidé pořád líbají. Ale žádný strach, udržujeme ho v čistotě. Myjeme ho čtyřikrát nebo pětkrát denně.“

U kamene se už tísnili další turisté, kteří jej chtěli políbit. My jsme to zkoušet nechtěli. Příliš to zavání pověrčivostí, nepravdou a možná i spiritismem. Stojí za zmínku, že podle jiné legendy tato tradice začala tak, že jistá stařena dala čarovný dar líbivé řeči jednomu králi, který ji zachránil před utopením. A tak místo líbání kamene jsme oslovili ženu, která tuto proceduru právě absolvovala, a zeptali jsme se jí, zda opravdu věří tomu, že nyní získala dar výřečnosti nebo lichotivé řeči.

„Ale vůbec ne,“ ujistila nás. Udělala to prý jen tak z legrace. Podle všeho ani moc neuvažovala o tom, co celý tento akt znamená. Podobně jako většině jiných návštěvníků tohoto historického místa, i jí šlo jen o to, aby se mohla přátelům pochlubit, že políbila Blarney Stone.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Věž hradu Blarney