„Klenot moří“

Rozsivky jsou mikroskopické řasy, které si vyrábějí nádherné křemičité schránky a v obrovských počtech žijí ve všech oceánech. Vědce fascinují po celá staletí, vlastně už od doby, kdy byl vynalezen mikroskop a kdy lidé mohli spatřit jejich krásu a nakreslit je. Rozsivky jsou právem označovány za klenot moří.

Alfred Nobel, který v 60. letech 19. století vynalezl dynamit, použil křemelinu z rozsivek ke stabilizaci nitroglycerinu, takže mohl výbušninu tvarovat do krátkých tyček, s nimiž se dalo snadno manipulovat. Fosilizované schránky rozsivek se dnes využívají k mnoha komerčním účelům. Například se přidávají do barev, jimiž se dělá značení na silnicích, používají se při čištění vína a při filtrování vody v bazénech.

Ještě důležitější však je, že tyto drobné rostliny zajišťují čtvrtinu fotosyntézy na této planetě. Výzkumníci Allen Milligan a Francois Morel z Princetonské univerzity v USA zjistili, že křemík, z něhož jsou schránky rozsivek utvořeny, způsobuje ve vodě uvnitř schránek chemické změny, díky kterým je tam ideální prostředí pro fotosyntézu. Důvodem, proč jsou schránky tak krásně utvářené, je podle vědců to, že voda je uvnitř členitých schránek v kontaktu s větší plochou, a tak je fotosyntéza účinnější. Jak se tyto nepatrné, ale krásné schránky vytvářejí z křemíku rozpuštěného v mořské vodě, je dosud tajemstvím. Vědci však vědí, že rozsivky absorbují oxid uhličitý a uvolňují kyslík, a tudíž hrají významnou roli v udržování života na zemi. Možná je jejich úloha ještě důležitější než v případě většiny suchozemských rostlin.

Francois Morel považuje rozsivky „za nejúspěšnější organismy na zemi“. Allen Milligan dodává, že bez jejich touhy po oxidu uhličitém „by skleníkový efekt mohl být mnohem závažnější“.

Když rozsivky uhynou, jejich uhlíkaté pozůstatky klesnou ke dnu, kde nakonec fosilizují. Někteří vědci se domnívají, že když se tyto vrstvy dostaly pod ohromný tlak, vznikla z nich ropa. Rozsivky tak možná přispěly k vytvoření světových zásob této suroviny. Rostou však obavy, že vinou globálního oteplování se zvyšuje i teplota mořské vody, což velmi svědčí bakteriím, které tak dokážou zkonzumovat pozůstatky rozsivek ještě před tím, než klesnou na dno. A tak se uhlík dostává zpět k hladině. Kvůli tomu by nyní mohl být ohrožen i náš „klenot moří“, který je součástí úžasně vytvořeného životodárného systému.

[Podpisek obrázku na straně 31]

© Dr. Stanley Flegler/Visuals Unlimited