Válečné útrapy mi pomohly vést úspěšný život

VYPRÁVÍ ERNST KRÖMER

„Tohle je váš pokoj.“ Těmito slovy jsme já a můj společník byli přivítáni v Gabonu v západní Africe. V pokoji bylo místo jen na jednu matraci. Bydleli jsme tam šest měsíců.

ŽIVOT na statku za druhé světové války mě připravil na to, abych dokázal žít v náročných podmínkách. Když v roce 1939 válka vypukla, nacistické Německo rychle obsadilo území Polska. Byly mi tehdy čtyři roky. Naši rodinu tvořili rodiče, dvě starší sestry a mladší bratr a sestra. Tatínek nás varoval, že pokud Německo válku prohraje, čekají nás těžké časy.

Žili jsme v malé německé vesnici Löwenstein v Dolním Slezsku, která dnes leží v Polsku. K našemu statku patřilo asi 25 hektarů půdy. Pěstovali jsme obilí a chovali jsme dobytek. Tatínek pracoval také jako správce pro ostatní statkáře v okolí. Když moc převzali nacisté, využili tatínka, aby mezi statkáři organizoval podporu válečného úsilí.

Za první světové války tatínek sloužil u jezdectva, ale před odvodem ho nyní zachránilo to, že byl státním úředníkem pro nacisty. Rodiče už dávno před válkou vystoupili z církve, protože byli znechuceni tím, co duchovenstvo dělalo za první světové války. Byl jsem tedy vychováván tak, že jsem neměl o náboženství žádný zájem.

Do školy jsem začal chodit v roce 1941, ale nelíbilo se mi tam. Říkal jsem si, že jsou zajímavější způsoby, jak trávit čas, než díváním na tabuli. Koncem roku 1944, pouhých šest měsíců před koncem války, Rusové oblehli Breslau (nyní Wrocław), hlavní město Dolního Slezska. Město bylo vzdálené téměř 50 kilometrů, ale jednoho sobotního večera jsme přesto viděli, jak bylo osvětlené minometnou palbou a bombami shazovanými z letadel. Krátce nato jsme museli utéci do hor. Když válka skončila, vrátili jsme se domů do Löwensteinu.

Po válce

Období po válce bylo strašné. Ženy byly znásilňovány a drancování bylo na denním pořádku. Většina našeho dobytka byla ukradena.

V červenci 1945 byl tatínek zatčen. Po sedmi nocích brutálního výslechu byl propuštěn. O tři měsíce později byl znovu zatčen a odveden. Pak už jsme ho nikdy neviděli. Statek nám sebrali dva Poláci, kteří řekli, že teď jsou jeho  majiteli oni. V dubnu 1946 bylo všem Němcům ve vesnici řečeno, aby odešli. Mohli jsme si vzít jen to, co jsme dokázali unést.

Maminka se však na něco takového už připravila, a proto u nás nevypukla žádná panika. Do velkého proutěného koše na kolečkách dala peřiny, a každý z nás dostal batoh naplněný vším, co jsme mohli potřebovat. Polské milice nás nahnaly do vagonů na převoz dobytka. V každém jelo asi 30 osob. Přibližně o dva týdny později jsme přijeli na místo určení v severozápadní části Německa blízko hranic s Nizozemskem.

Vláda přidělila naší rodině dva pokoje na statku asi osm kilometrů od Quakenbrücku. V těch dvou pokojích jsme bydleli i s příbuznými, takže nás tam celkem bylo devatenáct. Časem někteří vzdálenější příbuzní dostali ubytování u jiných statkářů, a tak jsme měli víc místa.

Maminka se pro nás děti hodně obětovala. Často ani nejedla, abychom se mohli najíst my. Během první zimy jsme neměli dost dřeva na topení. Zdi a stropy byly pokryté silnou vrstvou ledu, takže pokoje vypadaly jako ledové jeskyně. Naštěstí jsme měli teplé peřiny, takže jsme zimu přečkali.

Setkání se svědky

Okolo roku 1949 maminka dostala od jedné naší tety výtisk Strážné věže. Jeden článek jí připomněl, že za války slyšela v rádiu Hitlera, jak odsuzuje jakousi ‚lidskou havěť‘, která předpovídá pád Německa. Maminka tehdy přemýšlela, kdo to asi může být. Když se teď ve Strážné věži dočetla, že to byli svědkové Jehovovi, vzbudilo to v ní zájem a rozhodla se studovat s nimi Bibli.

S manželi, kteří s maminkou studovali, jsem se setkal jednoho dne v dubnu 1954. Právě probíhalo studium a po jeho skončení jsem od nich přijal předplatné na Strážnou věž a také brožuru Kannst du ewig in Glück auf Erden leben? (Můžeš žít navždy šťastně na zemi?). Když jsem si brožuru přečetl, byl jsem přesvědčen, že jsem našel pravdu. Dal jsem ji proto přečíst své zaměstnavatelce. Když jsem se jí pak zeptal, co si o tom myslí, řekla: „Jsou to moc pěkné myšlenky, ale je to příliš krásné na to, aby to byla pravda. Prostě tomu nemohu věřit.“

„Já jsem si ale jist, že je to pravda a budu se toho držet,“ odpověděl jsem jí. Zavrtěla hlavou a řekla: „To je poselství pro mírné lidi. Vy jste příliš prudký na to, abyste byl svědkem.“ Já jsem však začal dělat ve svém životě změny.

Protože tam, kde jsem žil, žádní svědkové nebyli, studoval jsem sám a každý týden jsem jezdil na kole asi deset kilometrů daleko, abych se mohl účastnit shromáždění. Později jsem byl na krajském sjezdu, kde se ke společnému uctívání sešlo několik sborů svědků Jehovových. Ještě s dalšími svědky jsem se tam poprvé podílel na veřejné kazatelské službě. Brzy jsem do služby chodil pravidelně. Dne 14. července 1954 jsme s maminkou byli oba pokřtěni. Ve věku 80 let se pak stala svědkem i její maminka.

Byl jsem tehdy zaměstnán na statku, ale protože to bylo časově náročné, našel jsem si práci v lesní oboře. Naše rodina se pak přestěhovala do Reutlingenu, městečka nedaleko Stuttgartu. V době, kdy jsme tam bydleli, se stala svědkem také moje mladší sestra Ingrid. Ostatní sourozenci pravdu nepřijali.

Celodobá kazatelská služba

V roce 1957 se mamince konečně podařilo, aby tatínek byl úředně prohlášen za mrtvého. Díky tomu začala dostávat penzi a už nepotřebovala, abych jí finančně pomáhal. Jelikož jsem tedy už neměl žádné rodinné závazky, našel jsem si práci na částečný úvazek a v dubnu 1957 jsem začal kázat celodobě jako průkopník. Potom jsem byl pozván, abych sloužil jako zvláštní průkopník. Když se o tom dozvěděl jeden spoluvěřící, pozval mě do své kanceláře a řekl: „Určitě se ti bude hodit nějaká pomoc.“ S těmito slovy mi podal 500 německých marek. Koupil jsem si všechno oblečení, které jsem potřeboval, a ještě mi 200 marek zbylo.

 V roce 1960 jsem se nabídl pro službu v Rakousku. Kázal jsem ve vesničce Scheibbs a krátce také v Linci. Služba v Rakousku se mi moc líbila. Později v témže roce jsem však měl vážnou nehodu na motocyklu, při které jsem si zlomil pravou nohu. Po několika operacích jsem se mohl do svého působiště vrátit. V roce 1962 jsem však musel odjet domů do Reutlingenu, abych dal do pořádku své záležitosti týkající se státního občanství. Při té příležitosti jsem podstoupil další operaci, při níž mi odstranili kovový prut, který jsem kvůli zlomenině měl v noze. Průkopnickou službu jsem musel na šest měsíců přerušit, abych si vydělal na pokrytí zdravotních výdajů.

Když cestující dozorce jednou navštívil sbor, kde jsem sloužil, navrhl mi, abych se přihlásil do služby v odbočce svědků Jehovových, která tehdy byla ve Wiesbadenu v Německu. Udělal jsem to a za dva týdny mi přišel telegram, abych přijel co nejdříve. O týden později, v květnu 1963, jsem už byl v německé odbočce, takzvaném betelu, a pracoval jsem u rotačky, na níž se tiskly časopisy.

Pilně se učím

Betel byl to nejlepší místo, na jakém jsem kdy žil. Tvrdé práci jsem se rychle přizpůsobil. V roce 1965 jsem navštívil Španělsko a tajně jsem tam přivezl biblickou literaturu. Kazatelské dílo ve Španělsku totiž bylo zakázáno. Tato návštěva mě podnítila k tomu, abych se začal učit nějaký cizí jazyk. Rozhodl jsem se pro angličtinu a učil jsem se při každé příležitosti. Přibližně v té době byla v Německu založena první anglická skupina a já jsem se k ní připojil. Když jsem si poprvé připravoval studijní článek v anglické Strážné věži, trvalo mi to sedm hodin. Podruhé mi to zabralo už jen pět hodin, a tak jsem poznal, že dělám pokroky.

V roce 1966 jsem byl pozván do 43. třídy Gileadu, školy ve Spojených státech, kde jsou svědkové Jehovovi školeni pro misionářskou službu. Po graduaci jsme já a Günther Reschke byli v dubnu 1967 přiděleni do Gabonu v západní Africe. Když jsme přijeli do Libreville, hlavního města Gabonu, byli jsme ubytováni v malinkém pokoji, o kterém jsem se zmínil v úvodu. Oblečení jsme si věšeli v jídelně. O šest měsíců později jsme se přestěhovali do jiného misionářského domova.

V Gabonu pro mě bylo největším problémem naučit se francouzsky. S velkým úsilím se mi nakonec podařilo tento jazyk více méně zvládnout. V roce 1970 pak byla naše kazatelská činnost v Gabonu nečekaně zakázána a my misionáři jsme museli během dvou týdnů zemi opustit.

Do Středoafrické republiky

Ještě s dalšími misionáři jsem byl přidělen do Středoafrické republiky. Oficiálním jazykem tam sice byla francouzština, ale  abychom mohli kázat většině lidí, museli jsme se naučit jazyk sanga. Byli jsme posláni do města Bambari ležícího asi 300 kilometrů od hlavního města Bangui, abychom tam otevřeli misionářský domov. V Bambari nebyla ani elektřina, ani vodovod, ale tamější dva sbory potřebovaly naši pomoc. Díku tomu, co jsem za války zažil v Evropě, bylo pro mě mnohem snadnější přizpůsobit se životním podmínkám v Bambari i na dalších místech, kam jsem se později dostal.

V Bambari jsem sloužil asi dva roky. Pak jsem byl pozván, abych navštěvoval sbory jako cestující dozorce. Ve Středoafrické republice tehdy bylo přibližně 40 sborů. V každém z nich jsem vždy strávil asi týden. Měl jsem malé auto, ale tam, kde byly silnice obzvlášť špatné, jsem používal veřejnou dopravu.

Jediným místem v celé zemi, kde bylo možné nechat si opravit auto, bylo Bangui. Jelikož jsem při službě hodně cestoval, koupil jsem si několik knih o opravách automobilů, sehnal jsem si nářadí a většinu oprav jsem si dělal sám. Jednou se stalo, že mi praskl kryt kloubu hnací hřídele a s autem se nedalo jet. Byl jsem asi 60 kilometrů od nejbližšího obydlí. V pralese jsem tedy uřízl kus tvrdého dřeva a upravil jsem ho tak, abych ho mohl použít jako kryt. Přidrátoval jsem dřevo k hřídeli, pořádně ho polil olejem a mohl jsem pokračovat v jízdě.

Služba v buši neboli na venkově byla obzvlášť náročná, protože jen málokdo tam uměl číst a psát. Pamatuji se na sbor, kde uměl číst jen jeden člověk a ten měl navíc vadu řeči. Studijní článek ve Strážné věži byl tehdy neobvykle těžký, ale bylo velmi povzbuzující vidět, jak se sbor snaží probíranou látku pochopit.

Zeptal jsem se potom přítomných, jaký užitek jim přináší látka, které plně nerozumějí. Dostal jsem nádhernou odpověď: „Navzájem se povzbuzujeme.“ (Hebrejcům 10:23–25)

I když mnozí moji křesťanští bratři byli negramotní, hodně jsem se od nich naučil. Pochopil jsem, jakou hodnotu má biblická rada „považovat ostatní za sobě nadřazené“. (Filipanům 2:3) Moji afričtí bratři mě mnoho naučili o lásce, laskavosti a pohostinnosti a také o tom, jak přežít v buši. Dnes pro mě mají daleko větší význam slova, která nám při graduaci řekl na rozloučenou bratr Nathan Knorr, tehdejší prezident školy Gilead: „Buďte pokorní a nikdy si nemyslete, že víme všechno. My to totiž nevíme. Ještě se máme hodně co učit.“

Život v africkém buši

Když jsem jezdil od sboru ke sboru, vždy jsem bydlel u místních bratrů. Týden, který jsem ve sboru trávil, byl pro všechny svátkem, hlavně pro děti. Důvodem bylo to, že členové hostitelského sboru nalovili zvěř a ryby a vynaložili zvláštní úsilí, aby byl pro každého dostatek jídla.

Když jsem bydlel s bratry v jejich chatrčích, jedl jsem všechno, co mi předložili — od termitů až po sloní maso. Často byly na jídelníčku opice. Zvláště velkou pochoutkou byla divoká prasata a dikobrazi. Samozřejmě, že hostina nebyla každý den. Mému tělu chvíli trvalo, než se přizpůsobilo místní stravě, ale pak si už můj žaludek poradil téměř se vším.  Naučil jsem se, že pro žaludek je prospěšné jíst papáju i se semeny.

V buši se může stát mnoho nečekaných věcí. Při jedné příležitosti jsem byl považován za mammy-water, což je podle pověr bílý duch utopence, který žije ve vodě. Lidé věří, že může stáhnout někoho do vody a utopit ho. Jednou jsem se koupal v říčce a když jsem vystupoval na břeh, uviděla mě dívka, která tam přišla pro vodu. S křikem utekla. Jeden svědek, který mě doprovázel, se snažil místním lidem vysvětlit, že nejsem duch, ale cestující kazatel. Nevěřili mu však. Říkali: „Žádný běloch by nepřijel až sem.“

Kvůli čerstvému vzduchu jsem často spával venku. Vždy jsem měl moskytiéru, protože mě chránila také před hady, štíry, krysami a jinými tvory. Několikrát jsem zažil invazi armády mravenců, a ochránila mě právě moskytiéra. Jednou v noci jsem si na ni posvítil baterkou a uviděl jsem, že je z venku úplně pokrytá mravenci. Rychle jsem vzal nohy na ramena, protože tito mravenci, ačkoli jsou malí, dokážou zabít i lva.

Když jsem sloužil v jižní části Středoafrické republiky blízko řeky Kongo, kázal jsem Pygmejům, kteří skutečně žijí jen z toho, co poskytuje prales. Jsou to vynikající lovci a vědí, co je k jídlu, a co ne. Někteří z nich mluví jazykem sanga, a tak mi s potěšením naslouchali. Souhlasili s opětovnou návštěvou, ale než jsme se k nim vrátili, přesunuli se jinam. Nikdo z nich se tehdy nestal svědkem, ale později jsem se dozvěděl, že někteří přijali pravdu v Konžské republice.

Jako krajský dozorce jsem ve Středoafrické republice sloužil pět let. Procestoval jsem ji celou a většinou jsem navštěvoval sbory v buši.

Služba v nigerijské odbočce

V květnu 1977 jsem byl pozván, abych sloužil v odbočce svědků Jehovových v Lagosu v Nigérii. V této nejlidnatější africké zemi tehdy bylo téměř 100 000 svědků a v odbočce sloužilo asi 80 osob. Mým úkolem bylo pracovat v garáži, což zahrnovalo i údržbu a opravy aut.

V roce 1979 jsem se vrátil k zemědělství, tedy k práci, kterou jsem dělal v Evropě. Farma, kde se pěstovaly plodiny pro personál odbočky, byla ve městě Ilaro asi 80 kilometrů od Lagosu. Tam jsem zjistil, že pěstování plodin v tropickém deštném lese je něco úplně jiného než v Evropě. Po třech a půl letech na farmě jsem se vrátil k práci v garáži v Lagosu.

V roce 1986 jsem byl poslán do Igiedumy, asi 360 kilometrů od Lagosu, kde se stavěla nová velká odbočka. Byla slavnostně otevřena v lednu 1990. Patří k ní tiskárna, malá farma a obytné budovy pro více než 500 lidí. Celý objekt stojí na pozemku o rozloze 60 hektarů a je obehnán skoro dva metry vysokou zdí. V současné době dohlížím na provoz farmy a na údržbu, kde pracuje celkem asi 35 lidí.

V Nigérii již žiji asi 27 let. Práce v naší odbočce se mi opravdu líbí. Mám také radost z toho, že moje maminka zůstala věrná Jehovovi a že moje mladší sestra Ingrid, která 14 let byla zvláštní průkopnicí, dále se svým manželem slouží Jehovovi.

Navzdory obtížím, s nimiž jsem se setkal, mi přináší velké potěšení to, že mohu sloužit Jehovovi i svým duchovním bratrům v západní Africe. Jsem vděčný za to, že až dosud mám dobré zdraví. Modlím se o to, aby mi vydrželo a mohl jsem dále sloužit našemu velkému Bohu Jehovovi.

[Mapa na straně 21]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Nigérie

Středoafrická republika

Gabon

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 18]

S mojí maminkou Gertrud a sestrou Ingrid v roce 1939

[Obrázek na straně 20]

Jako misionář v Gabonu

[Obrázek na straně 20]

Ve Středoafrické republice jsem bydlel ve vesnicích, jako je tato