Jedinečný most na krásný ostrov

Od našeho dopisovatele v Kanadě

V ZÁLIVU sv. Vavřince na kanadském pobřeží Atlantiku leží jako zelený půlměsíc Ostrov prince Eduarda, nejmenší kanadská provincie. Jacques Cartier, francouzský výzkumník ze 16. století, jej označil za „nejkrásnější zemi, jakou je možno spatřit“. Dnes zde žije asi 130 000 obyvatel, kteří svému domovu s láskou říkají jednoduše Ostrov. Tato provincie je proslulá pěstováním brambor, které rostou v úrodné červené půdě, lovem humrů v pobřežních vodách a také nedotčenými plážemi. Ke kanadskému dominiu se Ostrov prince Eduarda připojil v roce 1873 a o více než sto let později získal spojení s pevninou. Byl totiž postaven most Confederation Bridge. Jaký vliv má tento most na ostrov a jeho obyvatele?

Ostrov prince Eduarda dělí od pevniny poměrně úzký průliv, který je v nejužším a také nejmělčím místě široký jen 13 kilometrů. Průliv označovaný jako Northumberlandská úžina je dlouhý 300 kilometrů a zasloužil se o to, že obyvatelé ostrova se považují v tom dobrém slova smyslu za výjimečné a velmi si váží svých dějin, zemědělských tradic a pokojné atmosféry svého ostrova podobného zahradě.

Izolace ostrova skončila v listopadu 1996, kdy byl usazen poslední díl mostu. Oficiálně byl Confederation Bridge otevřen 31. května 1997. Od té doby obyvatelům i návštěvníkům ostrova trvá cesta přes úžinu asi dvanáct minut a ostrov je tak přístupný po celý rok.

 Co ale lidi k tomuto osamělému ostrovu přitahuje? Pro mnohé z nich je to kniha Anna ze Zeleného domu. Autorka tohoto slavného románu Lucy Maud Montgomeryová (1874–1942) pocházela z města Cavendish, kde dodnes stojí její dům. Každé léto sem zavítá přes 200 000 turistů.

Čím je most výjimečný?

Po celém světě stojí mnoho velkých mostů, které jsou architektonickými divy naší moderní doby. Čím je tedy Confederation Bridge výjimečný? Rozhodně to není nejdelší most na světě. Určitě se však může pochlubit tím, že v zimě je to „nejdelší most nad zamrzlými vodami“.

Během pěti zimních měsíců je Northumberlandská úžina sevřená ledem, a proto byl most zkonstruován tak, aby těmto drsným podmínkám odolal. Na pevnině most začíná v místě Jourimain Island v provincii New Brunswick, táhne se přes celou úžinu a končí u pískovcových útesů na jihozápadním pobřeží ostrova blízko vesničky Borden. Chtěli byste se po tomto mostě projet? Pěší a cyklisté na něj nesmějí, ale funguje zde pro ně kyvadlová doprava. Dvouproudová vozovka je široká jedenáct metrů a v nejvyšším místě se zvedá 60 metrů nad mořskou hladinu. To je přibližně výška dvacetipodlažní budovy. Proč je vozovka tak vysoko? Pod tímto místem, jež je asi uprostřed úžiny, je nejvyšší mostní oblouk, díky kterému zde mohou proplouvat zaoceánské lodě.

Stavba s ohledem na životní prostředí

Tak rozsáhlý projekt vyžaduje dobré pojištění, aby byla kryta možná rizika, a také dobré plánování, aby byly chráněny okolní ekosystémy. Jednou z velkých starostí bylo, jaký vliv bude most mít na pohyb ledu, k němuž na jaře v úžině dochází. Pokud by se led hromadil, mohl by nepříznivě ovlivnit pobřeží, moře i místní rybolov. Při stavbě mostu musely být z mořského dna vybagrovány usazeniny, které pak byly přemístěny na vybraná místa, aby se vytvořilo nové vhodné prostředí pro život humrů.

Velký význam mají měděné kuželovité protiledové štíty, které jsou na úrovni hladiny umístěny na každém mostním pilíři. (Viz nákres na straně 18.) Jak fungují? Když se plovoucí led tlačí na štít, zvedá se vzhůru, dokud se vlastní vahou nerozlomí. Po stěnách štítu pak spadne zpět do proudu. Mostní pilíře jsou od sebe vzdáleny asi 250 metrů, a tak pravděpodobnost, že se vytvoří ledová bariéra, je snížena na minimum.

 Náročná stavba mostu

Velikost jednotlivých dílů mostu je ohromná. Most má čtyři hlavní části. Jsou to: (1) základy pilířů, které jsou ukotveny v mořském dně v připraveném loži a sahají až k hladině, (2) těla pilířů, která stojí na základech, (3) hlavní nosníky, které jsou na vrcholech pilířů a (4) mostní pole, která spojují hlavní nosníky. (Viz nákres nahoře.) Na stavbě se podílelo 6 000 pracovníků. Přes 80 procent práce bylo uděláno na pobřeží na „ohromném staveništi o rozloze 60 hektarů“. Jednotlivé díly pak byly transportovány na moře, kde byly sestaveny.

Hotový nosník měří 192 metrů. Možná vás napadne, jak je možné něco tak obrovského přesunout. Dělá se to pomocí speciálního dopravníku. Pohled na takový dopravník vyvolá v člověku představu mravence, který nese předmět mnohokrát větší, než je on sám. Jeden nosník váží 7 500 tun, a to už je nějaká váha. Dopravník se po ocelových kolejích pohybuje hlemýždí rychlostí tři metry za minutu. Není tedy divu, že dva dopravníky, které se při stavbě používaly, byly pojmenovány Želva a Humr.

Tyto dva dopravníky však mohly pracovat pouze na souši, a tak bylo nutné navíc použít dvoutrupý plovoucí jeřáb vysoký 102 metry. Jeden reportér jej popsal jako „pěkně ošklivou věc s příliš dlouhým krkem a obludnýma nohama“, ale s „ladností labutě“. Jeřáb byl původně vyroben v roce 1990 pro práci na mostě spojujícím dánské ostrovy Funen a Zealand. Pak byl přestavěn a z přístavu Dunkerque ve Francii přivezen do Kanady. Je pozoruhodné, že tento těžký plovoucí jeřáb „dokáže zdvihnout váhu odpovídající 30 letadlům typu Boeing 737 a s chirurgickou přesností manévrovat po moři“. Jeřáb, který je řízen pomocí globálního navigačního systému, umístil hlavní nosníky i všechny další díly mostu s odchylkou menší než dva centimetry. (Viz obrázek nahoře.)

 Jak most ovlivňuje život na ostrově?

Nový most je symbolem pokroku. Pro některé lidi je však připomínkou nezodpovězených otázek týkajících se budoucnosti. Ani dnes, sedm let po jeho otevření, se ještě nedá říct, jaký vliv na okolí bude most mít, a to zejména pokud jde o životní prostředí. V roce 2002 jeden vědec zabývající se studiem humrů uvedl, že most podle všeho neměl nepříznivý dopad na místní populaci těchto korýšů. Řekl také: „Skalním krabům se během posledních pěti let dařilo lépe než kdy dříve.“ A jak most ovlivnil turistiku?

V nedávném období se příliv turistů zvýšil „o neuvěřitelných 61 procent,“ uvádí jedna zpráva. Většina turistů samozřejmě přijíždí v létě. Kromě toho se v období mezi lety 1996 a 2001 téměř zdvojnásobil export. Zvýšila se také zaměstnanost. Druhou stranou mince je to, že mnozí z těch, kdo byli dříve zaměstnáni na trajektech, mají dnes mnohem nižší příjem. Někteří lidé si zase stěžují na příliš vysoké mýtné, ale jiní se domnívají, že za pokrok se musí platit.

Zmizelo kvůli snadnému přístupu na pevninu kouzlo ostrova? Mikmakové, místní původní obyvatelé, říkali tomuto ostrovu Abegweit neboli „kolébka na vlnách“. Ti, kdo sem dnes přijíždějí, aby si užili poklidné atmosféry, možná přemýšlejí, zda jim neporušená krajina a písečné přesypy této „kolébky“ ještě poskytnou útočiště před hektickým životem na pevnině.

Ano, most Confederation Bridge je velmi působivou stavbou. Mohlo by se stát, že by při jízdě po něm řidiči usínali za volantem? Asi sotva. Most má podobu protaženého S, a to přispívá k tomu, že řidiči jsou pozorní, aby si jízdu mohli užít. Možná, že tento most bude dalším důvodem, proč byste měli navštívit „Zahradu zálivu“ a vyzkoušet si místní pokojný způsob života, ať už se vám román Anna ze Zeleného domu líbí, nebo ne.

[Rámeček a obrázek na straně 19]

Problémy zimního cestování

První evropští osadníci na Ostrově prince Eduarda brzy zjistili, že ledové kry je na pět měsíců v roce odříznou od pevniny. Přejít tento neustále se měnící proud ledu byl nesmírně náročný úkol, a to i proto, že prudký vítr často vytvářel z ker ledové bariéry. Rozhodně to nebylo nic pro bázlivé. Poprvé se osadníci pokusili přejít zamrzlou úžinu v roce 1775. Napodobili místní Mikmaky a použili k přechodu malé kanoe s dřevěnými sanicemi. Od té doby začala fungovat více méně pravidelná doprava lidí a pošty přes zamrzlou úžinu, i když, jak uvádí jedna publikace, „zde sotva kdy byl zástup dychtivých pasažérů, kteří chtěli zkoušet štěstí v člunech pro přepravu na ledě“. (Lifeline—The Story of the Atlantic Ferries and Coastal Boats) V jiné knize se píše: „Ženy byly přepravovány za dvojnásobný poplatek, protože se od nich neočekávalo, že budou vykonávat nějakou práci. Mužští pasažéři dostali kožené popruhy, které byly připevněné ke člunům a měly dvojí účel. Muži pomocí nich čluny táhli a popruhy také sloužily jako záchranná lana, kdyby někdo z nich náhodou spadl do vody. Čluny byly asi pět metrů dlouhé, jeden metr široké a měly zdviženou příď jako sáně. Zvenku byly pobity silným cínovým plechem.“ (F. H. MacArthur, Maritime Advocate and Busy East) Naposledy tyto čluny překonaly úžinu údajně 28. dubna 1917. Potom místní úřady získaly ledoborec, který se přes ledovou úžinu dostával stejně pravidelně jako dříve čluny, a navíc bezpečněji.

[Obrázek]

Čluny překonávaly zamrzlou úžinu až do roku 1917

[Podpisek]

Public Archives and Records Office of Prince Edward Island, Accession No. 2301–273

[Nákres na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

3 Hlavní nosníky 4 Mostní pole

 

2 Těla pilířů

 

Protiledový štít

 

1 Základy pilířů

[Mapa na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Ostrov prince Eduarda

[Obrázky na straně 17]

Ostrov prince Eduarda přitahuje každoročně stovky tisíc turistů

[Obrázek na straně 18]

Plovoucí jeřáb „HLV Svanen“ umísťuje na pilíř hlavní nosník

[Podpisek]

Foto s laskavým svolením Public Works & Government Services Canada and Boily Photo of Summerside

[Obrázky na straně 18 a 19]

Most je uprostřed vysoký asi 60 metrů, aby pod ním mohly projíždět lodě

[Podpisek obrázku na straně 17]

Tourism Prince Edward Island/John Sylvester