Svět hudby na dosah ruky

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

„TEN nejlepší ze všech hudebních nástrojů“ — tak někteří lidé smýšlejí o klavíru. Díky různorodému a expresivnímu zvuku má své místo ve světě vážné hudby, jazzu i popu. Koncertním pódiím dominuje jako velkolepý sólista, ale dokáže také poskytnout decentní doprovod nesmělému zpěvákovi. Může sloužit jako „jednočlenný orchestr“, ale dobře ladí prakticky s každým hudebním nástrojem. Klavír bývá označován za „hudební ekvivalent malířské palety“ a inspiroval k sepsání těch nejkrásnějších skladeb, jaké kdy byly vytvořeny. Kdo klavír vynalezl a proč je tento hudební nástroj tak oblíbený až dodnes? *

Předchůdci klavíru

K prvním strunným drnkacím nástrojům patřila lyra a harfa. (1. Mojžíšova 4:21) Později přišel cimbál, na který se hrálo dvěma paličkami. V Evropě byly ve středověku vytvořeny hudební nástroje s klaviaturou, kde struny byly rozeznívány drnkáním nebo údery. K nejoblíbenějším patřil klavichord a cembalo. Klavichord měl tvar obdélníkové krabice s víkem. Struny u něj byly rozeznívány kovovým jazýčkem zvaným tangenta, který do struny udeřil zespodu. Klavichord měl působivý, ale velmi jemný zvuk, takže jej jiné nástroje nebo i zpěvák snadno přehlušili. Větší cembalo už vypadalo podobně jako současné koncertní křídlo. Mělo dlouhé struny rozeznívané pomocí trsátek z ptačího brku. Cembalo vydávalo silný rezonující tón, ale nebylo u něj možné ovlivnit hlasitost.

Na přelomu 17. a 18. století byly komponovány velmi působivé skladby, a hudebníci toužili po klávesovém nástroji, který by hrál citlivě jako klavichord, ale se silou cembala.

Klavír se objevuje na scéně

Bartolomeo Cristofori, italský výrobce hudebních nástrojů, zkombinoval základní prvky cembala s kladívkovou mechanikou klavichordu. Struny byly rozeznívány úderem malých dřevěných kladívek potažených kůží. Cristofori nazval svůj nástroj gravicembalo col piano e forte (cembalo tiché a hlasité) neboli pianoforte, zkráceně piano. Tak se na scéně objevil nástroj vydávající plné bohaté tóny, na který bylo možné hrát tiše nebo hlasitě.

Cristofori se žel úspěchu svého nového nástroje nedožil. Jelikož o piano nebyl velký zájem, vrátil se k výrobě cembal. Téměř třicet let po tom, co Cristofori vyrobil první klavír, si německý výrobce varhan Gottfried Silbermann prostudoval konstrukci tohoto nástroje a začal vyrábět vlastní klavíry. Řemeslníci v Německu a Rakousku dále experimentovali  a soustředili se na výrobu obdélníkového stolního klavíru, který byl menší a lehčí.

V Anglii pracovala jiná skupina výrobců klavírů, kteří koncem 50. let 18. století přišli z Německa. Jeden z nich, Johannes Zumpe, zkonstruoval obdélníkový klavír, který se velmi dobře prodával. Sébastien Érard z Francie a další výrobci z Evropy a Ameriky klavír dále vylepšovali. John Broadwood, prozíravý skotský výrobce nábytku, dospěl k závěru, že klavír by byl ideálním hudebním nástrojem pro mladé dámy z nově zbohatlé střední třídy. Jeho společnost brzy vyráběla velké množství stolních klavírů i křídel.

Dalším úkolem bylo postavit klavír, který by nezabíral mnoho místa, ale přitom si uchoval vynikající zvuk křídla. Začaly se tedy vyrábět klavíry s ostruněním a ozvučnou deskou ve svislé poloze, a dělaly se čím dál vyšší. Struny jednoho modelu vyrobeného Johnem Broadwoodem se táhly do výše 2,7 metru. Takové klavíry však byly velmi vratké a bylo nebezpečné na ně hrát. Jiným vertikálním typem klavíru bylo žirafové piano. Šlo vlastně o křídlo postavené na hranu, takže se jeho užší konec tyčil do vzduchu. První zdařilý vertikální klavír postavil v roce 1800 Angličan John Isaac Hawkins, když dolní konec ostrunění umístil těsně nad podlahu. Obdélníkovým klavírům tak postupně odzvonilo.

Skladatelé objevují možnosti klavíru

Mezitím začali hudební skladatelé objevovat možnosti, které jim klavír skýtal. Když v roce 1777 mladý Wolfgang Amadeus Mozart navštívil bavorskou dílnu Johanna Steina, aby tento nový nástroj vyzkoušel, byl uchvácen. Brzy začal pro klavír psát hudbu a během pouhých čtyř let složil 15 klavírních koncertů. Možnosti klavíru však plně odhalil až o několik let později Ludwig van Beethoven. V jeho skladbách klavír přímo ožil a téměř zpíval. S nástrojem, na který celý svět tak dlouho čekal, přišel také nový proud romantické emotivní hudby. Frédéric François Chopin, „klavírní básník“, zjistil, že tento nástroj je dokonalým prostředkem k vyjádření myšlenek a pocitů. Franz Liszt nejen psal vzrušující originální skladby, při kterých klavír zněl jako celý orchestr, ale svou virtuózní hrou také vyvolával v posluchačích nadšení.

Klavíry však měly dřevěný rám a tenké struny, a tak těžko odolávaly energickému přednesu hlasitých a bouřlivých koncertních skladeb. Výrobci proto vylepšovali konstrukci klavírů železnými pruty a nakonec dospěli k litinovému rámu. Nyní bylo možné používat silnější struny a těžší kladívka, a tak zesílit zvuk. Aby klavír nezněl drsně, byla kladívka potahována plstěným materiálem. Dlouhé struny se začaly vést křížem přes struny  krátké, čímž se dále zlepšil zvuk a ušetřilo místo. Na scéně byl moderní klavír a s ním přišel bezpočet vynikajících pianistů, kteří zaplnili koncertní síně nadšenými posluchači toužícími vyslechnout si rostoucí repertoár klavírní hudby. Poptávka po klavírech byla obrovská, a tak evropští a američtí výrobci zásobovali trh, jak nejrychleji mohli.

Záplava klavírů

Na začátku 20. století tento nový symbol společenského postavení nesměl chybět v žádné domácnosti, ať už tam na něj někdo uměl hrát, nebo ne. Všude byl zájem o klavíristy, kteří by mohli hrát pro zákazníky a cestující, doprovázet hudbou němé filmy a učit rostoucí počet nadšených zájemců o hru na tento nástroj. Kolem klavíru se odehrávala rodinná setkání. Amatéři předváděli své vlastní skladby a neustále se objevovala nová klavírní hudba. Na svět přišly také různé způsoby hry — chytlavý synkopovaný ragtime, pomalé blues a neutuchající rytmus boogie-woogie.

Po první světové válce nastal propad. V roce 1910 se na celém světě vyrobil vrcholný počet 600 000 klavírů, ale pak začala produkce postupně klesat. Zábavu v domácnostech ovládl fonograf, rádio, gramofon a nakonec televize. Klavír však ještě neřekl poslední slovo. Technický pokrok po druhé světové válce znamenal pro klavír znovuzrození. Do roku 1980 se výroba opět zvedla, a to na více než 800 000. Dnešní lehké klavíry jsou vyrobeny z plastu a slitin a jejich bílé klávesy jsou ze syntetických materiálů a ne ze slonoviny. Jedním z největších světových výrobců je Japonsko. Klavír získal velkou oblibu také v Číně, kde mu říkají „královna všech hudebních nástrojů“.

Chtěli byste umět hrát na klavír?

V případě některých hudebních nástrojů by pro vás mohlo být obtížné vůbec z nich vyloudit nějaký zvuk. Když ale u klavíru stisknete několik kláves ve správném pořadí, už je z vás hudebník. Jen málokdo má ten dar, že umí hrát podle sluchu. Pro většinu lidí je však poměrně snadné naučit se z jednoduchých příruček hrát pravou rukou melodii a levou doprovod. A teď si představte ten pocit uspokojení, když podle not dokážete zahrát svou oblíbenou melodii. Vyberete si burcující pochod, jemný waltz či nějakou oblíbenou baladu? Nebo dáte přednost latinskoamerickým rytmům či jazzu? A co teprve zahrát si čtyřručně s přítelem? A pomyslete, jaká to musí být radost doprovázet na klavír skupinu přátel, kteří zpívají nebo hrají na jiné hudební nástroje. Inspirovalo vás to, abyste vstoupili do světa hudby, který máte na dosah ruky?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 21]

Pianola

Pro lidi, kteří neuměli hrát na klávesové nástroje, byla řešením pianola. Byla určitou kombinací hrací skříňky a klavíru. Klávesy se samy pohybují nahoru a dolů díky otvorům v otáčející se roli perforovaného papíru. První modely, které se objevily v 90. letech 19. století, měly před klaviaturou mechanismus, jenž mačkal klávesy dřevěnými prsty. Hráč pouze šlapal pedály. V pozdějších modelech byl tento mechanismus zabudován vevnitř. Pokročilejší „reprodukční klavír“ mohl zprostředkovat interpretaci skladeb hraných význačnými klavíristy. Perforované role papíru s jejich nahrávkami se prodávaly stejně jako dnešní kompaktní disky nebo audiokazety. V roce 1925 se už ve Spojených státech vyrábělo více klavírů reprodukčních než klasických. Příchod rozhlasu a gramofonu však způsobil, že do 30. let 20. století pianoly prakticky vymizely.

[Podpisek]

Culver Pictures

[Rámeček a nákres na straně 22 a 23]

Jak funguje koncertní křídlo

Více než 200 napnutých paralelních ocelových strun vydává 88 tónů. Krátké tenké struny, které vibrují rychle, vydávají vysoké tóny, zatímco dlouhé silné struny často omotané měděným drátem vydávají basové tóny. Všechny tóny s výjimkou nejnižších basových jsou vydávány dvěma nebo třemi stejně naladěnými strunami.

Když hráč stiskne klávesu (1), mechanika vymrští polstrované kladívko, které udeří do struny nebo strun, jež odpovídají tónu klávesy, a okamžitě se vrátí nazpět. Pokud hráč klávesu přidrží, struna dále vibruje a zvuk odeznívá pomalu. Když hráč klávesu uvolní okamžitě (2), dusítko se přitiskne na strunu a utlumí ji. Pokud se sešlápne pravý pedál, zvednou se dusítka strun, takže struny mohou volně souznít a doznívat.

Struny jsou vedeny přes takzvané můstky (3), jež jsou připojeny k dřevěné ozvučné desce (4), která při hře rezonuje a velmi zesiluje tón vydávaný vibrující strunou. Dřevěná skříň, v níž jsou všechny tyto části klavíru uloženy, funguje jako rezonanční skříň a zesiluje zvuk.

Struny jsou připevněny k litinovému rámu ocelovými nýty (5). Rám koncertního křídla musí být dostatečně pevný, aby vydržel napětí všech strun, což bývá až 30 tun.

 [Nákres]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Dusítko

Struna

Kladívko

Stisknutá klávesa

Uvolněná klávesa

[Obrázek]

Cristoforiho nejstarší dochovaný klavír, 1720

[Podpisek]

The Metropolitan Museum of Art, The Crosby Brown Collection of Musical Instruments, 1889. (89.4.1219) Photograph ©1983 The Metropolitan Museum of Art