Něco lepšího než světská sláva

VYPRÁVÍ CHARLES SINUTKO

V roce 1957 mi byla nabídnuta k podepsání 13týdenní smlouva, abych zpíval v Las Vegas v Nevadě. Vydělal bych si tisíc dolarů týdně a měl bych vyhlídku na prodloužení pracovního poměru na 50 týdnů, pokud by vystoupení měla úspěch. To by znamenalo 50 000 dolarů navíc, což v té době byly ohromné peníze. Dovolte, abych vám vysvětlil, co k této lukrativní nabídce vedlo a proč bylo tak těžké rozhodnout se, zda ji mám přijmout, nebo ne.

MŮJ otec se narodil na Ukrajině v roce 1910. Když mu byly tři roky jeho matka se s ním přestěhovala do Spojených států, kam přijela za svým manželem. V roce 1935 se otec oženil a já jsem se narodil o rok později v Ambridge v Pensylvánii. Asi v té době se dva otcovi starší bratři stali svědky Jehovovými.

Když jsme já a moji tři bratři byli malí, naše rodina bydlela blízko New Castlu v Pensylvánii a matka krátce studovala Bibli se svědky Jehovovými. V té době se ani matka, ani otec nestali svědky, ale otec uznával, že jeho bratři mají právo věřit, čemu chtějí. I když nás vedl k vlastenectví, vždy se zastával toho, že každý má právo uctívat podle svého přesvědčení.

Pěvecká kariéra

Rodiče viděli, že mám pěvecké nadání, proto dělali, co bylo v jejich silách, aby mě podporovali v pěvecké kariéře. Když mi bylo šest nebo sedm let, otec mě často bral do nočního baru, kde mě postavil na pult, a tam jsem měl zpívat a hrát na kytaru. Zpíval jsem píseň „Máma“. Text se skládal ze slov, která začínala písmeny anglického slova „máma“. Píseň líčí vlastnosti milující matky a končí dojemným crescendem. Muži u baru, kteří měli obvykle dost vypito, se vždycky rozplakali a dávali otci do klobouku peníze.

První program v rádiu jsem měl v New Castlu na rozhlasové stanici WKST v roce 1945 a zpíval jsem country. Později jsem svůj repertoár rozšířil o populární písně z hitparády, což byl každotýdenní rozhlasový program, ve kterém bylo vyhlašováno deset nejoblíbenějších písní týdne. Na televizní obrazovce jsem se poprvé objevil v roce 1950, a to v show Paula Whitemana. Jeho zpracování díla George Gershwina „Rapsodie v modrém“ je stále slavné. Krátce nato otec prodal náš dům v Pensylvánii a my jsme se přestěhovali do blízkosti Los Angeles v Kalifornii, abych se mohl věnovat kariéře.

Díky otcově vytrvalosti jsem měl brzy vlastní každotýdenní rozhlasový program v Pasadeně a půlhodinovou televizní show v Hollywoodu. Nahrával jsem se stočlenným orchestrem Teda Dalea u společnosti Capitol Records a také jsem zpíval v rozhlasové stanici CBS. V roce 1955 jsem zorganizoval hudební revue u jezera Tahoe na severu Kalifornie. Právě tam se žebříček mých životních hodnot dramaticky změnil.

 Získávám nové hodnoty

Krátce předtím než jsem odjel k jezeru Tahoe, mi strýc John — otcův starší bratr, který se už dříve odstěhoval z Pensylvánie do Kalifornie — dal knihu „Bůh budiž pravdivý“. * * Vzal jsem si ji s sebou. Po našem posledním vystoupení, které končilo po půlnoci, jsem se do knihy začetl, abych se před spaním trochu odreagoval. Našel jsem biblické odpovědi na otázky, které jsem si kladl již dlouho. Byl jsem z toho nadšený.

Zanedlouho jsem po práci sedával v nočním baru a se svými spolupracovníky, umělci, jsem často až do ranních hodin mluvil o takových námětech, jako je život po smrti, proč Bůh připouští špatnost a zda nakonec lidé zničí sami sebe i zemi. O několik měsíců později, 9. července 1955 jsem byl na oblastním sjezdu svědků Jehovových ve Wrigley Field v Los Angeles pokřtěn, čímž jsem symbolizoval své zasvěcení pro službu Jehovovi Bohu.

Ani ne za šest měsíců, o Vánocích roku 1955, mě Henry Russell, jeden svědek Jehovův, pozval, abych s ním šel navštívit Jacka McCoye, který pracoval v zábavním průmyslu. Henry byl hudebním režisérem v rozhlasové stanici NBC. Když jsme přišli, Jack, jeho tři děti a manželka se posadili a naslouchali nám, i když právě byli uprostřed rozbalování vánočních dárků. On i jeho rodina se brzy stali svědky Jehovovými.

Asi v té době jsem studoval se svou matkou. Biblická pravda ji skutečně nadchla. Nakonec se stala svědkyní Jehovovou a začala sloužit jako průkopnice neboli celodobá kazatelka. Časem byli pokřtěni také moji tři bratři a po určitou dobu byli v průkopnické službě. Já jsem se stal průkopníkem v září 1956, když mi bylo dvacet let.

Řeším otázku zaměstnání

Asi v té době se o mě začal zajímat George Murphy, přítel mého agenta, a chtěl mě proslavit. George hrál ve 30. a 40. letech dvacátého století v mnoha filmech. Díky Murphyho konexím jsem v prosinci 1956 vystupoval v show Jackieho Gleasona v New Yorku na CBS-TV. Pro moji kariéru to byl cenný přínos, protože show sledovalo asi 20 000 000 diváků. Když jsem byl v New Yorku, poprvé jsem navštívil světové ústředí svědků Jehovových v Brooklynu.

Po vystoupení v show Jackieho Gleasona jsem podepsal smlouvu na sedm let s filmovou společností MGM. Dostal jsem roli ve westernovém seriálu. Zakrátko mě však mé svědomí začalo obviňovat, protože bych musel hrát karbaníka a pistolníka — role, které z nemravnosti a jiného nekřesťanského chování dělají ctnost. Tak jsem od smlouvy odstoupil. Lidé ze zábavního průmyslu si mysleli, že jsem přišel o rozum.

Potom jsem dostal lukrativní nabídku, o které jsem se zmínil v úvodu. Měl jsem zpívat v Las Vegas a měl jsem začít zrovna v týdnu návštěvy cestujícího dozorce. Pokud bych práci nevzal tehdy, byla by příležitost tatam. Měl jsem smíšené pocity, protože otec se těšil, že budu vydělávat velké peníze. Cítil jsem, že si zaslouží, abych mu vrátil všechno, co do mě a do mé kariéry investoval.

Mluvil jsem proto s naším předsedajícím dozorcem Carlem Parkem, který byl sám hudebníkem a ve 20. letech dvacátého století také houslistou na newyorské rozhlasové stanici WBBR. Vysvětlil jsem mu, že pokud bych tu nabídku přijal, mohl bych celý život sloužit v průkopnické službě, aniž bych si musel dělat  starosti s finančním zajištěním. Odpověděl mi: „Nemohu ti říci, co máš udělat, ale mohu ti pomoci vyvodit závěr.“ Zeptal se mě: „Odjel bys, kdyby měl tento týden do našeho sboru přijet apoštol Pavel?“ A dodal: „Co myslíš, jaké rozhodnutí by se líbilo Ježíšovi?“

Najednou jsem jasně viděl, co mám udělat. Když jsem otci sdělil, že tu práci v Las Vegas nepřijmu, prohlásil, že jsem mu zničil život. Tu noc na mě čekal s pistolí ráže 38 milimetrů. Chtěl mě zabít, ale usnul — nejspíš proto, že toho příliš mnoho vypil. Potom se chtěl v garáži otrávit výfukovými plyny. Zavolal jsem záchrannou službu, a tak otec přežil.

Ve sboru se vědělo, že můj otec má výbušnou povahu, a tak se ho mnozí křesťané báli, ale náš krajský dozorce Roy Dowell ne. Když za ním Roy přišel na návštěvu, otec se zmínil o tom, že při mém narození hrozilo nebezpečí, že zemřu. Otec tehdy slíbil Bohu, že pokud budu žít, zasvětí můj život službě pro něho. Roy se otce zeptal, zda ho někdy napadlo, že Bůh očekává, že tento slib dodrží. To otce překvapilo. Roy mu dále položil otázku: „Když byla celodobá služba dost dobrá pro Božího Syna, proč by nebyla dostatečně dobrá pro vašeho syna?“ Zdálo se, že otec tedy začal moji volbu akceptovat.

V lednu 1957 přijela z Kanady za svými přáteli Shirley Largeová a její partnerka v průkopnické službě. Strávil jsem s nimi nějaký čas ve službě dům od domu a tak jsme se seznámili. Krátce nato se mnou Shirley šla do amfiteátru v Hollywood Bowl, kde jsem zpíval s Pearl Baileyovou.

Držím se svého rozhodnutí

V září 1957 jsem dostal nabídku, abych šel sloužit jako zvláštní průkopník do státu Iowa. Když jsem otci řekl, že jsem se rozhodl toto pověření přijmout, jen stěží zadržel slzy. Nechápal můj názor na to, co má skutečnou hodnotu. Jel jsem do Hollywoodu a zrušil všechny smlouvy. Mezi těmi, kdo byli zapojeni do smluv, byl také Fred Waring, slavný dirigent orchestru a sboru. Řekl mi, že pokud nedodržím smlouvu, už nikdy nebudu moci profesionálně zpívat. Vysvětlil jsem mu, že z pěvecké branže odcházím, protože chci více sloužit Jehovovi Bohu.

Pan Waring s úctou naslouchal, když jsem mu vše podrobně vysvětloval. Překvapilo mě, jak laskavě potom reagoval: „Chlapče, je mi líto, že se vzdáváte tak skvělé kariéry. Já jsem se však hudbě věnoval celý život a zjistil jsem, že v životě je i něco víc než hudba. Bůh vám žehnej.“ Dosud si pamatuji, jak jsem jel domů a v očích měl slzy radosti. Uvědomil jsem si, že nyní mohu strávit svůj život ve službě pro Jehovu.

„Kde je tvoje víra?“

Se svým společníkem v průkopnické službě Joem Triffem jsem sloužil ve městě Strawberry Point v Iowě, které mělo asi 1 200 obyvatel. Tehdy přijela na návštěvu Shirley. Mluvili jsme spolu o manželství. Ani jeden z nás však neměl žádné úspory, a ty peníze, které jsem si dříve vydělal, spravoval můj otec. Nakonec jsem jí řekl: „Chci se s tebou oženit, ale z čeho budeme žít? Vše, co mám, je příspěvek pro zvláštní průkopníky, to je 40 dolarů měsíčně.“ S obvyklým klidem, přímo a otevřeně odpověděla: „Ale Charlesi, kde je tvoje víra? Ježíš řekl, že pokud hledáme nejprve Království a Otcovu spravedlnost, bude nám přidáno všechno, co potřebujeme.“ (Matouš 6:33) Bylo rozhodnuto. Šestnáctého listopadu 1957 jsme se vzali.

Kousek od Strawberry Point jsem studoval Bibli s jedním farmářem, který měl v lese na svém pozemku srub o 13 čtverečních metrech. Nebyla tam elektřina, voda ani záchod. Ale mohli jsme tam zadarmo bydlet, pokud bychom chtěli. Takové bydlení sice bylo primitivní, ale usoudili jsme, že jsme celý den ve službě a potřebujeme se jen někde vyspat.

Pro vodu jsem chodil do nedaleké studánky. Ve srubu jsme v kamnech topili dřevem, četli u petrolejové lampy a Shirley vařila na petrolejovém vařiči. Koupali jsme se ve starých neckách. V noci jsme poslouchali vytí vlků a cítili jsme neobyčejné štěstí, že máme jeden druhého a že můžeme sloužit Jehovovi tam, kde je  více zapotřebí křesťanských služebníků. Asi sto kilometrů od nás, v Decorah v Iowě sloužili jako zvláštní průkopníci Bill Malenfant a jeho manželka Sandra, kteří nyní pracují ve světovém ústředí v Brooklynu. Čas od času nás navštívili a strávili s námi den v kazatelské službě. Později vznikl ve Strawberry Point malý sbor s asi 25 zvěstovateli.

Sloužím jako cestující dozorce

V květnu 1960 mi bylo nabídnuto, abych sloužil jako cestující dozorce v krajské službě, a manželka mě měla doprovázet. Náš první kraj byl v Severní Karolíně a patřila do něj města Raleigh, Greensboro a Durham a také mnoho venkovských městeček. Naše životní podmínky se zlepšily, protože jsme bydleli u mnoha různých rodin, které měly elektřinu, a někdy měly i záchod uvnitř. Jiní však měli záchod venku, a s tím byla spojena určitá komplikace. Varovali nás totiž, abychom si dávali pozor na chřestýše a na amerického jedovatého hada ploskolebce, kteří by nám mohli zkřížit cestu.

Na začátku roku 1963 jsme začali sloužit v jednom kraji na Floridě. Tam jsem prodělal těžký zánět osrdečníku a skoro jsem zemřel. Pravděpodobně bych nepřežil, kdyby mi nepomohli Bob a Ginny Mackeyovi z Tampy. * Vzali mě ke svému lékaři a dokonce zaplatili všechny léčebné výlohy.

Využívám svoji profesi

V létě 1963 jsem byl pozván do New Yorku, kde jsem měl pomáhat s přípravami na sjezd svědků Jehovových, který se tam měl konat. Doprovázel jsem Miltona Henschela, mluvčího svědků Jehovových, při rozhlasové talk show, kterou uváděl Larry King. Pan King je stále vynikajícím konferenciérem v televizních talk show. Byl velmi uctivý a po show se nás ještě asi hodinu ptal na naši činnost.

To léto navštívil světové ústředí Harold King, misionář, který byl právě propuštěn z vězení v komunistické Číně. Jednoho večera mluvil k asi 700 posluchačů. Vyprávěl některé zkušenosti a také to, jak byla během více než čtyř let v samovazbě posílena jeho víra. Když byl ve vězení, skládal písně, které se vztahovaly k biblickým námětům a ke křesťanské službě.

Ten pamětihodný večer jsem doprovázel Audrey Knorrovou, Karla Kleina a Freda Franze — dlouhodobého svědka, který měl školený tenor — při zpěvu písně „Dům od domu“, která byla později zařazena do zpěvníku svědků Jehovových. Nathan Knorr, jenž stál v čele díla svědků Jehovových, mě požádal, abych příští týden zazpíval na sjezdu s námětem „Věčné dobré poselství“, který se konal na Yankee Stadium. To jsem udělal.

Zážitky z krajské služby

Když jsme sloužili v Chicagu ve státě Illinois zažili jsme dvě nezapomenutelná setkání. Nejprve se Shirley na krajském sjezdu potkala s Verou Stewartovou, která v Kanadě v polovině 40. let dvacátého století vydala svědectví jí a její matce. Shirley tehdy bylo jedenáct let a Božími sliby z Bible byla nadšena. Zeptala se Very: „Myslíte, že bych v tom novém světě mohla žít?“ Vera odpověděla: „Shirley, nevím o ničem, co by tomu bránilo.“ Ani jedna z nich na tato slova nezapomněla. Už při tomto prvním náhodném setkání s Verou se Shirley rozhodla, že chce sloužit Jehovovi.

 Jindy se mě jeden svědek zeptal, zda si vzpomínám, jak jsem v zimě 1958 našel na verandě asi 20kilový pytel brambor. Jistěže jsem si to pamatoval. Našli jsme ho, když jsme konečně dorazili domů. Ten večer byla hrozná sněhová bouře. I když jsme nevěděli, kde se tam brambory vzaly, samozřejmě jsme za to děkovali Jehovovi. Pět dnů jsme zůstali zasněženi ve srubu, ale pochutnávali jsme si na bramborácích, pečených bramborách, hranolkách, bramborové kaši a bramborové polévce. Nic jiného jsme k jídlu neměli. Ten svědek nás neznal, ani nevěděl, kde bydlíme. Slyšel však, že nedaleko žijí nějací průkopníci, kteří jsou v těžké situaci. Řekl, že ho tehdy cosi pohánělo, aby se začal zajímat o to, kde tito mladí manželé bydlí. Farmáři vědí o svých sousedech všechno, takže brzo zjistil, kde je náš srub, a přinesl nám brambory, nehledě na sníh.

Nelituji svých rozhodnutí

V roce 1993, po 33 letech, kdy jsem sloužil jako cestující dozorce, se mé zdraví tak zhoršilo, že jsem tuto službu musel opustit. Spolu se Shirley jsme začali sloužit jako zvláštní průkopníci se zdravotním omezením, a pokračujeme dodnes. Je mi líto, že už nemám tolik síly, abych sloužil jako cestující dozorce, ale jsem rád, že dokud jsem ji měl, využil jsem ji pro tuto službu.

Moji tři bratři si vybrali něco jiného. Všichni se nakonec rozhodli usilovat o materiální bohatství, a dnes ani jeden neslouží Jehovovi. Otec byl pokřtěn v roce 1958. On i matka pomohli několika lidem, aby poznali Jehovu, zasvětili mu svůj život a dali se pokřtít. Rodiče zemřeli v roce 1999. Pravděpodobně díky tomu, že jsem se vzdal světské slávy a bohatství, získal naději na věčný život můj otec i mnoho dalších lidí, se kterými on i matka mluvili o biblických pravdách. Často jsem se ptal sám sebe: ‚Sloužil bych Jehovovi stále, kdybych se tehdy rozhodl jinak?‘

Asi pět let po tom, co jsem skončil s krajskou službou, se mé zdraví zlepšilo, a tak jsem svoji službu mohl rozšířit. Nyní sloužím jako předsedající dozorce ve sboru Desert Hot Springs v Kalifornii. Také mám výsadu zastupovat krajského dozorce, sloužit v různých výborech a občas vyučovat ve škole průkopnické služby.

Shirley je stále mou nejlepší přítelkyní. Neexistuje nikdo, komu bych dal přednost před její společností. Oba jsme nadšeni biblickými pravdami a pravidelně se povzbuzujeme tím, že si spolu povídáme o duchovních věcech. Stále s vděčností vzpomínám na to, jak se před 47 lety Shirley zeptala: „Ale Charlesi, kde je tvoje víra?“ Myslím si, že takovou radost a požehnání, jaké jsme zažili v celodobé službě my, by zažilo mnoho křesťanských dvojic, kdyby si tuto otázku položili.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Strýc John v roce 1935, kdy byl pokřtěn

[Obrázek na straně 22]

Náš srub

[Obrázek na straně 23]

Rodiče zůstali věrní až do smrti (fotografie z roku 1975)

[Obrázek na straně 23]

Shirley a já dnes