Přejít k článku

Přejít na obsah

Život pod šapitó

Život pod šapitó

Život pod šapitó

VYPRÁVÍ JOHN SMALLEY

„Dámy a pánové, děti všeho věku, vítejte na nejvelkolepějším představení pod sluncem!“ Pro mnoho lidí tato slova ředitele cirkusu znamenají začátek vzrušující podívané, ve které budou vystupovat zvířata, klauni a akrobati. Ale pro moji rodinu to byl začátek další pracovní směny pod šapitó cirkusu Ringling Brothers and Barnum & Bailey.

NARODIL jsem se roku 1951. Dalo by se říct, že jsem přišel na svět „s pilinami v botách“, čímž myslím piliny na zemi v cirkusové manéži. Od doby, co jsme se já a můj bratr naučili chodit, jsme byli nějakým způsobem zapojeni do cirkusáckého života.

Moji rodiče, Harry a Beatriz, cestovali s cirkusem Clyde Beatty ještě před tím, než jsem se narodil. Maminka vystupovala v tradičním mexickém kostýmu a zpívala španělské písně. Otec byl hudebníkem a během první světové války hrál s kapelníkem a skladatelem Johnem Philipem Sousou. Možná právě díky tomu, že dříve účinkoval v jeho kapele, mohl v 50. letech minulého století hrát na tubu ve slavné skupině Ringling Brothers Band.

Během let jsme vystupovali v různých cirkusech, a nakonec jsme skončili u cirkusu Al G. Kelly & Miller Brothers, který se ve Spojených státech velmi proslavil. Tento cirkus měl tři velké stany. V jednom z nich byli ustájeni lvi, tygři, sloni, hyeny a další exotická zvířata.

Ve druhém, menším stanu byl obvykle polykač mečů, takzvaná fousatá žena, trpaslíci, obři a další lidé s neobvyklými tělesnými rysy. Vyrůstat mezi lidmi, kteří se nějak odlišovali, bylo pro nás děti dobrým školením. Někteří tyto lidi považovali za pouhou pouťovou atrakci, ale pro nás byli jako rodina. Pracovali, jedli a žili jsme spolu po většinu roku.

Třetí stan byl hlavní šapitó. V něm byly tři manéže, ve kterých probíhala představení současně. Nejnebezpečnější nebo nejpoutavější představení obvykle probíhalo v prostřední manéži.

Cirkusácký život

Já a můj bratr jsme už od dětství byli akrobati. Vystupovali jsme i v čísle zvaném Divoký západ, ve kterém jsme hráli malé Indiány. V představení účinkovala také jedna rodina z indiánského kmene Čoktó, která nás naučila indiánské tance.

Náš den obvykle začínal asi v šest hodin ráno, a to přípravami na cestu do dalšího města. Při rozebírání, převozu a stavbě cirkusu pomáhali všichni účinkující. Například můj otec byl hudebníkem, ale kromě toho ještě řídil velké nákladní auto, ve kterém vozil sedm slonů. Někdy s ním jezdila i maminka, bratr a já.

Obvykle jsme se na nové místo stěhovali každý den a denně proběhla dvě představení. Výjimkou byla neděle, kdy jsme měli jen odpolední představení, a tak jsme večer mohli trávit společně jako rodina. Otec vždycky vymyslel něco mimořádného, například jsme si udělali výlet do města na mléčný koktejl nebo jsme večer šli do kina.

Postavení stanu vyžadovalo hodně práce. Pomáhali dokonce i sloni. Jak? Bylo potřeba vztyčit dlouhé tyče pro tři stany. Konec tyče se vsunul do stanového kruhu a slon potom táhnul tak dlouho, dokud se tyč nepostavila. Když už všechny tyče stály a byly připojeny elektrické generátory pro osvětlení, chystali jsme se na odpolední vystoupení.

Učím se novým kouskům

Mezi odpoledním a večerním představením jsme měli chvilku volno. Mnoho dětí z cirkusu tedy zkoušelo naučit se dělat salta, chodit po provaze, žonglovat a cvičit na hrazdě. Učili nás umělci, kteří byli už několikátou generací cirkusáků. Pamatuji si, jak mě jeden italský akrobat učil salta. Začal jsem asi ve čtyřech letech. Nejprve mi učitel dal jisticí lano, později byl vedle mě a podpíral mě jen rukama. Nakonec dal ruce pryč a já jsem udělal salto sám.

Jediná nehoda, kterou jsem kdy měl, se mi stala při slavnostní přehlídce pod šapitó. Já a můj bratr jsme šli za klaunem, který měl dvě opice, a za námi bylo několik slonů. Když jsem šel a mával rukama, pravděpodobně jsem jednu opici vystrašil, a ona mě popadla za ruku a pořádně mě do ní kousla. Naštěstí se do rány nedostala infekce. Doposud však mám na levé ruce jizvu, která je důraznou připomínkou toho, že když člověk pracuje s divokými zvířaty, vždycky musí dávat pozor, bez ohledu na to, jak roztomile a krotce zvířata vypadají.

Dostávám cenné školení

Cirkusácký život nebyl na překážku našemu rodinnému životu. Rodiče vždy věnovali čas tomu, aby nám vštěpovali dobré zásady a učili nás správnému chování. Stále si pamatuji, jak mě otec brával na klín a mluvil se mnou o tom, abych neměl předsudky vůči lidem, kteří jsou jiné rasy nebo pocházejí z jiného prostředí. To pro mě bylo velkým přínosem, protože jsem žil nejen mezi lidmi s tělesnými rozdíly, ale také mezi lidmi různé národnosti.

Také maminka nám poskytovala cenné rady. Někdy bylo šapitó úplně plné, ale jindy byly řady prořídlé. Maminka nám říkala: „Vystupujete proto, abyste pobavili diváky (a přitom zatleskala), ne pro peníze. Ať už jsou tedy v hledišti stovky lidí, nebo je jich jen několik, vždy dělejte, co můžete.“ Tuto myšlenku jsem nikdy nezapomněl. Maminka nás tak vybízela, abychom vystupovali jakoby pro jednotlivce, bez ohledu na to, zda těch, kdo do cirkusu přijdou, bude hodně nebo málo.

Kromě toho, že jsem se s bratrem podílel na představení, naší povinností bylo také pomáhat při úklidu po představení a sbírat odpadky z šapitó. To bylo pro nás dobré školení.

Od dubna do září jsme byli s cirkusem na cestách, takže jsme nemohli chodit do školy. Na zimu jsme se vždycky přesunuli do města Hugo v Oklahomě. V těchto obdobích jsme asi pět měsíců chodili do školy. Zimu zde trávily také jiné cirkusy, takže tu bylo hodně dětí s podobnými okolnostmi. V místní škole brali naši neobvyklou situaci v úvahu a učinili zvláštní opatření.

Den, který změnil náš život

Šestnáctého září 1960 můj otec vstal v pět hodin ráno a začal nás připravovat na cestu. To ráno se maminka rozhodla, že nepojedeme s otcem v nákladním autě, ve kterém se převáželi sloni. Místo toho jsme měli použít běžnou dopravu, kterou zajišťoval cirkus.

Když jsme dorazili na místo, kde měl cirkus stát, začal jsem se svým bratrem zkoumat nové okolí. Potom jsme slyšeli, jak někdo volal: „Stala se hrozná nehoda. Smalley a ředitel to nepřežili.“ Moje první reakce přirozeně byla: ‚To nemůže být pravda. To musí být omyl.‘ Pak jsem zjistil, že maminka už odjela na místo nehody. Otec jel po horské silnici nedaleko města Placerville v Kalifornii a podle všeho mu selhaly brzdy. Návěs nákladního auta se zřejmě pod tíhou slonů zlomil. Velká palivová nádrž se stlačila, explodovala, a můj otec i ředitel, který jel s ním, byli okamžitě mrtví. Ten den jsem byl na dně. Měli jsme s otcem k sobě hodně blízko. Byli jsme opravdoví přátelé.

Otce jsme pohřbili v jeho domovském městě Rich Hill v Missouri a potom jsme zamířili do města Hugo v Oklahomě. Cirkus zatím zůstal na cestách a dokončil sezónu. Mezitím jsme s bratrem chodili do školy jako ostatní školáci. To byla pro nás nová zkušenost. Stále jsme však toužebně očekávali další sezónu, kdy jsme se měli znovu připojit k cirkusu Kelly Miller. V našem životě však nastal významný obrat.

Do našeho života vstupuje Bible

Když jsem se jednou vrátil domů ze školy, maminka mě představila ženě, která s námi měla studovat Bibli. Jmenovala se Jimmie Brownová a patřila ke svědkům Jehovovým. Studovat Bibli bylo to poslední, co jsem chtěl dělat. Léta jsem snil o tom, že se vrátím k cirkusu a naučím se cvičit na hrazdě. S bratrem jsme si dokonce udělali provizorní hrazdu mezi dvěma stromy, a tak jsme mohli trénovat. S maminkou jsme však začali studovat Bibli a chodit na shromáždění ve městě Hugo, kde se scházela odloučená skupina pouze osmi svědků. Za nějaký čas se maminka rozhodla odejít od cirkusu a pokračovat ve studiu Bible. Její rozhodnutí jsem přijímal se slzami v očích. Stát za tímto rozhodnutím bylo těžké zvláště tehdy, když nás navštěvovali členové naší cirkusové rodiny a zajímalo je, proč se k nim nechceme připojit.

Do té doby jsem znal jen život v cirkusu. Jednou jsem měl pocit, jako bychom se obraceli zády k otcově památce. Na druhou stranu však byla jeho smrt také důvodem pro to, že jsem Bibli studoval. Jednou z nejsilnějších motivací pro mě totiž byla naděje na vzkříšení. Tato naděje je ve mně stále živá. Chci být mezi prvními, kdo otce přivítá, až bude vzkříšen do slíbeného pozemského ráje. (Zjevení 20:12–14)

Reederovi, jedni manželé, kteří patřili ke svědkům Jehovovým, nám pomohli uvědomit si, že Jehovova organizace je také velkou rodinou. A skutečně se ukázalo, že je to pravda. Z malé skupiny svědků Jehovových se stal sbor, ve kterém Jehovu uctívalo společně několik rodin. Musím se zmínit také o Robertovi a Carol Engelhardtových. Tito manželé mě adoptovali jako své duchovní dítě. Laskavě, ale pevně mi dávali rady a usměrňovali mě v době dospívání.

Láska, kterou projevovali zralí křesťané, zaplnila velkou prázdnotu v našem životě. Během svého křesťanského života jsem zažíval různé projevy této lásky. Po několik let jsem žil v Oklahomě i v Texasu, a v každém sboru jsem se setkal s mnoha laskavými křesťanskými bratry a sestrami. Někteří starší bratři mi dávali otcovské rady a povzbuzení. V duchovním smyslu se skutečně stali mými otci.

Znovu cestuji

Před několika lety moje matka zemřela. Až do své smrti zůstala horlivou badatelkou Bible a věrnou křesťankou. Vím, že se bude radovat, až Bůh vyvede z hrobů své věrně oddané. Zatímco očekávám ten den, nacházím útěchu v Jehovově organizaci, díky níž jsem získal rodinu, a to hned v několika ohledech.

Požehnání jsem cítil obzvláště tehdy, když jsem mezi Božím lidem našel svou manželku Ednu. Po svatbě jsme si uspořádali své záležitosti tak, abychom se mohli celodobě podílet na biblickém vzdělávacím díle. Abychom měli z čeho žít, začal jsem pracovat jako televizní reportér. S touto prací jsem neměl žádné zkušenosti a neměl jsem ani potřebné vzdělání, ale díky školení, jak vyučovat z Bible, které jsem dostal ve sboru svědků Jehovových, jsem byl schopen tu práci dělat. Nakonec jsem se stal redaktorem rozhlasové stanice. Mým cílem však nikdy nebylo získat význačné postavení v médiích. S Ednou jsme totiž chtěli učit o biblických pravdách lidi tam, kde to bylo zapotřebí.

V roce 1987 mi bylo nabídnuto, abych se stal krajským dozorcem, to znamená, že jsem měl navštěvovat sbory svědků Jehovových. Každý týden jezdím do jiného sboru a své duchovní bratry a sestry povzbuzuji a školím v našem biblickém vzdělávacím díle. Nyní je moje duchovní rodina ještě větší. I když s Ednou nemáme vlastní děti, v Jehovově organizaci jsme získali mnoho duchovních synů a dcer.

Dnes se občas pousměji nad tím, že z určitého pohledu po tolika letech stále cestuji od města k městu. Jezdil jsem s cirkusem, a teď navštěvuji křesťanské sbory. Někdy mě napadne, zda bych byl úspěšným akrobatem a zda by se uskutečnily mé dětské sny o tom, že se stanu mistrem v trojitém saltu. Takové myšlenky se však vždycky rychle rozplynou, když přemýšlím o Božím slibu ráje zde na zemi. (Zjevení 21:4)

Přišel jsem na svět s „pilinami v botách“. Nyní však mám na paměti to, co říká Bible: „Jak půvabné jsou nohy těch, kdo oznamují dobrou zprávu o dobrých věcech!“ (Římanům 10:15) Výsada, že mohu pomáhat lidem, aby poznali Boha, je krásnější než cokoli, čeho bych mohl dosáhnout, kdybych vystupoval v cirkuse. Díky Jehovovu požehnání jsem v životě získal uspokojení.

[Obrázky na straně 19]

Někteří členové naší cirkusové „rodiny“ a můj otec s tubou

[Obrázek na straně 21]

S manželkou Ednou dnes