„Našel jsi mě, Jehovo!“

Vypráví Nelly Lenzová

„Jste svědkové Jehovovi?“ zeptala jsem se dvou mužů, kteří přišli k našemu domu. „Ano,“ odpověděli. „Já také,“ vyhrkla jsem. Bylo mi tehdy jen 13 let a nechodila jsem na shromáždění do sálu Království. Moji rodiče nebyli svědky Jehovovými. Proč jsem tedy o sobě tvrdila, že jsem svědek?

NEBÝT svědků Jehovových, vůbec bych se nenarodila. Moje matka žila v Montrealu v kanadském Québeku. Když se mnou přišla do jiného stavu, bylo jí pouhých sedmnáct let. Její rodina na ni silně naléhala, aby šla na potrat, a ona s tím nakonec souhlasila.

V práci kvůli tomu požádala o den volna. Její nadřízená, která byla svědkem Jehovovým, zjevně pochopila, kvůli čemu si chce vzít volno. Krátce s ní mluvila o tom, jak cenným darem je život. (Žalm 139:13–16) Cestou do nemocnice mamka přemýšlela o tom, co slyšela. Rozhodla se, že na potrat nepůjde. Když jsem se v roce 1964 narodila, dala mě do kojeneckého ústavu.

První kontakt s biblickou pravdou

Když mi byly asi dva roky, maminka se vdala, a vzala si mě k sobě. Bydleli jsme ve městě Sainte-Marguerite-du-Lac-Masson. Mamka i můj nevlastní otec tehdy začali studovat Bibli se svědky Jehovovými a chodili do sálu Království. Zanedlouho jsme se ale přestěhovali do Boisbriandu a rodiče se studiem přestali.

O několik let později začali studovat znovu. Poslouchala jsem, o čem při studiu mluví, a tak jsem věděla, co Bible říká o naději na rajskou zemi. (Lukáš 23:43) Velmi jsem si Jehovu zamilovala.

Jednoho dne mi však mamka řekla, že přestali se svědky studovat a že již nebudeme chodit do sálu Království. Zpočátku jsem byla docela ráda. Jako osmiletému dítěti mi shromáždění někdy připadala moc dlouhá. Když jsem se však ten večer chtěla pomodlit, měla jsem obavy, že mi Jehova nebude naslouchat.

Následující neděli odpoledne jsem viděla, jak naši sousedé, kteří byli svědky Jehovovými, odcházejí na shromáždění do sálu Království. Dala jsem se do pláče a ptala jsem se Boha: „Jak to, že jejich děti mohou jít na shromáždění, a já ne?“ Slova Žalmu 33:18 se nicméně prokázala jako pravdivá: „Pohleď, Jehovovo oko je upřeno na ty, kdo se ho bojí, na ty, kdo čekají na jeho milující laskavost.“

Znovu v sále Království

Po třech týdnech jsem zašla za sousedy. Mamince těch dětí, která se jmenovala Lilianne, jsem řekla, že chci chodit na shromáždění. Ona mi však vysvětlila, že to nejde, protože moje matka nechce mít se svědky Jehovovými nic společného. Já jsem však trvala na svém. Odvedla mě tedy domů a zeptala se mamky, zda bych mohla chodit s nimi. K mému  překvapení souhlasila. Řekla, že na shromážděních se naučím dobrým zásadám. A tak jsem každou neděli chodila na shromáždění.

To trvalo asi tři roky. Když mi bylo 11 let, rodiče se rozvedli a s mamkou jsme se odstěhovaly. Opět jsem kontakt se svědky Jehovovými ztratila.

Nečekané setkání

Jednoho dne, když jsem seděla na schodech našeho domu, přišli dva svědkové Jehovovi, Eddie Besson a Don Fisher, a zeptali se, zda mám doma rodiče. Když jsem řekla, že ne, obrátili se k odchodu. Já jsem je však odejít nenechala, a tak proběhl rozhovor uvedený na začátku.

Ty muže to pochopitelně překvapilo. Vysvětlila jsem jim svoji situaci a poprosila je, aby večer přišli znovu. Když jsem pak mamce řekla, že se u nás zastaví svědkové, hrozně se rozčílila a prohlásila, že nesmí překročit náš práh. Měla v úmyslu odejít dříve než přijdou. S pláčem jsem ji prosila, aby na ně počkala. Ve chvíli, kdy se chystala odejít, se však ozval zvonek a venku stál Eddie Besson. Jistě si umíte představit, jakou jsem měla radost, když mamka souhlasila s biblickým studiem!

Konečně jsem mohla zase chodit na sborová shromáždění. Avšak za necelý rok matka opět se studiem skončila. Tentokrát mi zakázala jakýkoli kontakt se svědky a zničila veškerou literaturu, kterou našla. Podařilo se mi ukrýt Bibli, zpěvník, dva vázané ročníky Strážné věže, dvě Ročenky svědků Jehovových a knihu Pravda, která vede k věčnému životu. * Při mém posledním studiu jsem se Eddieho Bessona zeptala, co za daných okolností mohu dělat. Jehovu jsem totiž velmi milovala. Eddie mě povzbudil, abych si studovala a často se modlila. Ujistil mě, že Jehova se o mě postará. Bylo mi tehdy 14 let.

Pořádám si vlastní „shromáždění“

Od té doby jsem se každou neděli zavřela do svého pokoje a hrála jsem si na shromáždění. Na začátku i na konci jsem zazpívala píseň „Upírej zrak na cenu!“, což byla jediná z písní Království, kterou jsem si pamatovala. Ještě dnes se při zpěvu té písně rozpláču. Potom jsem si prostudovala článek z vázaného ročníku Strážné věže, který jsem měla. Na závěr svého „shromáždění“ jsem se pomodlila. I když jsem se tedy se svědky nestýkala, cítila jsem, že Jehova je mi nablízku.

Když mi bylo 17 let, odstěhovaly jsme se s mamkou do Montrealu. Byla to obtížná léta, protože doma jsem necítila absolutně žádnou lásku.

Našel mě!

Jednoho dne si mamka vzala od svědků Jehovových knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Když jsem přišla domů a uviděla tu knihu na stole, okamžitě jsem ji začala číst. Jakmile jsem v ní zahlédla Boží jméno Jehova, rozbrečela jsem se a tiše se modlila: „Našel jsi mě, Jehovo!“

Potřebovala jsem vyhledat křesťanské bratry a sestry. Ale jak? Mamka mi řekla, že možná jeden náš soused je svědek Jehovův. Cestou do práce jsem se zastavila u jeho domu a zazvonila. Otevřel mi rozespalý muž. Byl velmi překvapen, když jsem mu řekla, že jsem svědek Jehovův a že se chci nechat pokřtít. Zařídil, aby se mnou studovala jedna křesťanka jménem Josée Mironová. Mamka se ale opět postavila proti tomu. Řekla mi, že svědkem se mohu stát teprve tehdy, až mi bude osmnáct let.

Dám přednost rodinnému životu?

Můj zaměstnavatel si všiml, že situace u nás doma se zhoršuje. Často mě zval, abych s ním a s jeho manželkou trávila víkendy. Měla jsem ráda koně, a tak jsme na nich spolu často jezdívali. Byli pro mě jako mí rodiče.

Jednoho dne mi zaměstnavatel řekl, že mě s manželkou mají rádi a že by chtěli, abych se k nim nastěhovala a žila s nimi. Nabízel mi něco, po čem jsem vždycky toužila, totiž milující  rodinu. Měl však jednu podmínku — přestanu se stýkat se svědky Jehovovými. Dali mi týden na rozmyšlenou, ale já k tomu nepotřebovala ani jediný den. Odpověděla jsem mu ihned. Jehova mě nikdy neopustil, a tak ani já ho nikdy neopustím.

Sloužím Bohu

Kvůli problémům, které byly doma, jsem se přestěhovala k nevlastnímu otci. Povzbuzoval mě, abych v biblickém studiu pokračovala, a tak jsem 17. prosince 1983, ve věku 19 let, byla pokřtěna. Měla jsem velkou radost, že při mém křtu byl také Eddie Besson. Teď už určitě nepochyboval, že jsem svědek Jehovův.

Po mém křtu se však chování nevlastního otce změnilo. Když viděl, že se modlím, mluvil velmi hlasitě, a dokonce po mě házel věci. Také trval na tom, abych pokračovala ve studiích, a to v oboru, který by mě zaměstnal natolik, že bych nemohla dosáhnout svého cíle, totiž stát se průkopnicí neboli celodobou kazatelkou. Nakonec mě požádal, abych z jeho domu odešla. Dal mi šek na 100 dolarů a řekl, že pokud si tuto hotovost vyzvednu, bude to znamenat, že Jehova se o mě nepostaral.

Průkopnickou službu jsem začala 1. září 1986 a ten šek — neproplacený — mám dodnes. Neměla jsem auto, a proto byla průkopnická služba na venkově někdy náročná. Avšak členové místního sboru mi nesmírně pomáhali.

Časem jsem potkala velmi milého křesťana, který se jmenoval Ruben Lenz. V roce 1989 jsme se vzali. Ruben nyní slouží jako starší ve sboru Milton v Ontariu, kde bydlíme od roku 2002. Naše manželství je jedním z největších požehnání, jaké jsem od Jehovy dostala. V celodobé službě jsem pokračovala až do roku 1993, kdy se nám narodila Erika. Přibližně o tři roky později se nám narodil syn Mika. Po mnoha letech osamělosti mi Jehova nesmírně požehnal tím, že mi dal rodinu, která ho miluje stejně vroucně jako já.

Když jsem vyrůstala, bývala jsem čas od času oddělena od Jehovova lidu. Nikdy jsem ale nepřestala vkládat důvěru v Boha a neztratila jsem naději na věčný život v ráji. (Jan 3:36) Jsem Jehovovi velmi vděčná, že mě „našel“.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

Při jízdě na koni mého zaměstnavatele

[Obrázek na straně 15]

Nelly Lenzová s manželem Rubenem a s dětmi Erikou a Mikou