Od dětství mě učili lásce k Bohu

VYPRÁVÍ ANATOLIJ MELNIK

Mnozí mi láskyplně říkají dědečku. Toto oslovení mě hřeje u srdce, protože to ve mně vyvolává vzpomínky na mého dědečka, kterého jsem nesmírně miloval a kterému jsem za mnoho vděčný. Rád bych vám vyprávěl o něm a o tom, jak hluboce on i babička ovlivnili život členů naší rodiny a také mnoha dalších lidí.

NARODIL jsem se ve vesnici Hlina, na severu dnešního Moldavska. * Ve 20. letech minulého století přišli z Rumunska do naší krásné hornaté oblasti cestující služebníci, kterým se říkalo poutníci. Kázali na základě Bible, a na tuto dobrou zprávu rodiče mé matky okamžitě zareagovali. V roce 1927 se prarodiče stali badateli Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Když pak v roce 1939 vypukla druhá světová válka, byl už v naší malé vesnici sbor svědků Jehovových.

Narodil jsem se v roce 1936. V té době byli všichni moji příbuzní svědky Jehovovými. Všichni kromě mého otce, který stále patřil k pravoslavné církvi. Během druhé světové války začal uvažovat o smyslu života. Časem se i on zasvětil našemu Stvořiteli, Jehovovi Bohu, a symbolizoval to křtem ve vodě. K duchovnímu růstu rodiny výrazně přispěl dědeček. Velmi miloval Bibli a znal nazpaměť stovky biblických textů. Jakýkoli rozhovor dokázal převést na biblické téma.

Často jsem dědovi sedával na klíně a poslouchal biblické příběhy, které vyprávěl. Vštípil mi lásku k Bohu. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Když mi bylo osm let, šel jsem s ním poprvé do kazatelské služby. Na základě Bible jsme obyvatelům naší vesnice vysvětlovali, kdo je Jehova a jak ho mohou poznat.

Komunistický útlak

Pod vlivem komunistické ideologie a pravoslavné církve začaly v roce 1947 státní orgány  pronásledovat svědky Jehovovy v Moldavsku. Stávalo se, že do našeho domu přišli agenti tajné policie, která později byla známa jako KGB, a také místní policie. Vyptávali se nás, kdo vede kazatelské dílo, odkud dostáváme literaturu a kde se scházíme k uctívání. Řekli nám, že činnost svědků Jehovových bude zastavena, protože podle nich svědkové „podvracejí rozvoj komunismu v naší zemi“.

Můj otec byl vzdělaný muž. V té době už i on hluboce miloval biblickou pravdu. S dědečkem dokázali na otázky vyšetřovatelů odpovídat tak, že neprozradili křesťanské bratry a sestry. Oba byli stateční a milovali lidi, a proto měli na srdci dobro svých spoluvěřících. Stejně jako oni, i moje maminka vždy zůstala klidná a vyrovnaná.

V roce 1948 otce zatkli a odvezli. Nikdy jsme se nedozvěděli, z čeho byl obviněn. Rozsudek zněl sedm let ve věznici s nejpřísnější ostrahou a pak další dva roky ve vyhnanství. Nakonec byl poslán do Magadanské oblasti, která leží daleko na severovýchodě Ruska, více než 7 000 kilometrů od domova. Neviděl jsem ho devět let. Bez otce to bylo těžké, ale dědeček byl pro mě skutečnou pomocí.

Posláni do vyhnanství

Šestého června 1949 uprostřed noci vtrhli do našeho domu dva vojáci a důstojník. Oznámili nám, že do dvou hodin musíme opustit dům a nastoupit do jejich auta. Nic nám nevysvětlovali, řekli jen, že jsme posláni do vyhnanství a nikdy se nesmíme vrátit. A tak jsme byli s maminkou, dědečkem, babičkou a dalšími spoluvěřícími posláni na Sibiř. Bylo mi tehdy 13 let. Po několika týdnech jsme dorazili do bažinaté tajgy obklopené neproniknutelnými lesy. Bylo to tak odlišné od místa, kde jsem vyrůstal a které jsem tolik miloval! Někdy jsme si kvůli tomu i poplakali. Byli jsme však přesvědčeni, že Jehova nás nikdy neopustí.

Malá vesnička, kam nás dovezli, se skládala z deseti srubů. Také další svědkové byli vysídleni do různých vesniček v tajze. Státní úředníci se snažili místní obyvatele postrašit a chtěli, aby proti nám měli předsudky, a proto o svědcích šířili, že jsou kanibalové. Lidé však brzy přišli na to, že to je lež a že se nás nemusí bát.

První dva měsíce po našem příjezdu jsme bydleli ve staré chatrči. Bylo však nutné postavit vhodnější obydlí, a to dříve než nastane krutá zima. Dědeček s babičkou nám pomohli vybudovat jednoduché přístřeší, které bylo napůl pod zemí. Bydleli jsme tam přes tři roky. Vesnici jsme nesměli opustit bez povolení, a to jsme nikdy nedostali.

Časem mi bylo dovoleno chodit do školy. Protože jsem měl odlišné náboženské názory, učitelé i spolužáci mi často kladli nejrůznější otázky. Dědečkovi zářily oči, když jsem přišel domů a vyprávěl mu, jak jsem svou víru dokázal obhájit.

Více svobody

Když v roce 1953 zemřel diktátor Stalin, naše situace se trochu zlepšila. Dostali jsme povolení vycházet z vesnice. Díky tomu jsme se mohli setkávat se spoluvěřícími a navštěvovat shromáždění ve vesnicích, kam byli svědkové vysídleni. Nechtěli jsme vzbuzovat pozornost, a proto jsme se setkávali v malých skupinách. Abychom se na shromáždění dostali, museli jsme ujít až 30 kilometrů — někdy bylo sněhu po kolena a teplota 40 stupňů pod nulou. Druhý den jsme šli stejnou trasu domů. Cestou jsme měli k jídlu kyselé okurky a několik kostek cukru. Avšak stejně jako kdysi David, i my jsme byli šťastní. (Žalm 122:1)

Já jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizoval křtem v roce 1955.  Krátce předtím jsem se na shromáždění v sousední vesnici setkal se skromnou tmavovlasou dívkou Lidijou. Stejně jako já, i ona pocházela z rodiny svědků, kteří byli vypovězeni z Moldavska. Měla nádherný zvonivý hlas a znala nazpaměť skoro všech 337 písní ze zpěvníku, který jsme tehdy používali. Udělalo to na mě velký dojem, protože jsem měl moc rád naše písně i hudbu. V roce 1956 jsme se rozhodli uzavřít manželství.

Dozvěděli jsme se, že otec byl poslán do Magadanu, tak jsem mu napsal a se svatbou jsme počkali, až nám k tomu dá souhlas. Brzy nato byl propuštěn a mohl přijet za námi. Vyprávěl nám, jak s Boží pomocí on i ostatní spolukřesťané přežili hrozné podmínky v pracovních táborech. Takové příběhy posilovaly naši víru.

Krátce potom, co se otec vrátil, se stalo něco hrozného. Maminka připravovala olej na nátěry, ale velký hrnec horkého oleje se převrhl a vylil se na ni. V nemocnici zemřela. Byli jsme zdrceni zármutkem. Časem se otcův zármutek zmírnil a on se po nějaké době oženil s Tatjanou, která byla také svědkem Jehovovým a žila v sousední vesnici.

Rozšiřujeme svou službu

S Lidijí jsme bydleli ve vesnici Kizak, ale v roce 1958 jsme se přestěhovali do větší vesnice vzdálené asi 100 kilometrů, která se jmenovala Lebjaje. Jelikož jsme se dočetli, že křesťané v jiných zemích kážou dveře ode dveří, zkusili jsme to v tomto novém místě také. Časopisy Strážná věž a Probuďte se! byly sice zakázány, ale dostávali jsme je z jiných míst, kam byly propašovány. Dostali jsme informaci, že nyní budeme mít časopisy pouze v ruštině. Až do té doby jsme dostávali také výtisky v moldavštině. Začali jsme se tedy intenzivně zdokonalovat v ruštině. Dodnes si pamatuji nejen názvy některých článků, ale také myšlenky z nich.

Vydělávali jsme si tím, že Lidija pracovala u pásu s obilím a já jsem vykládal dříví z vagonů. Práce to byla únavná a výdělky malé. Ačkoli byli svědkové pokládáni za svědomité pracovníky, nedostávali prémie ani žádnou formu finanční podpory. Úředníci otevřeně říkali: „Pro svědky Jehovovy není v komunistické společnosti místo.“ Radovali jsme se, protože i v našem případě se prokázalo jako pravdivé to, co Ježíš řekl o svých následovnících: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16)

Nové úkoly

V roce 1959 se nám narodila dcera Valentina. Krátce nato začala nová vlna pronásledování. V díle Encyclopædia Britannica je uvedeno: „V letech 1959 až 1964 zahájil předseda vlády Nikita Chruščov nové protináboženské tažení.“ Příslušníci státní policie nám řekli, že cílem sovětské vlády je vymýtit všechna náboženství, zvláště pak svědky Jehovovy.

Valentině ještě nebyl ani rok a já byl povolán do armády. Protože jsem nenastoupil, byl jsem za svůj neutrální postoj odsouzen k pěti letům vězení. Když za mnou jednou přišla Lidija na návštěvu, plukovník KGB jí řekl: „Z Kremlu přišlo sdělení, že do dvou let nebude v Sovětském svaze ani jeden svědek Jehovův.“ Potom ji varoval: „Musíte se vzdát své víry, jinak půjdete do vězení i vy.“ Plukovník se domníval, že těmito hrozbami ženy umlčí, a proto o nich prohlásil, že „to je jen hrstka chudinek“.

Zakrátko se většina mužů, kteří byli svědky Jehovovými, ocitla ve věznicích nebo v pracovních táborech. Křesťanské ženy však odvážně pokračovaly v kazatelském díle. Ačkoli jim  hrozilo velké nebezpečí, tajně svým křesťanským bratrům dodávaly literaturu. Také Lidija prošla mnoha podobnými zkouškami. A často jí nadbíhali muži, kteří chtěli využít toho, že jsem ve vězení. Navíc jí bylo řečeno, že mě na svobodu nikdy nepropustí. Ale propustili!

Svoboda a stěhování do Kazachstánu

Můj případ byl znovu přezkoumán v roce 1963 a po třech letech věznění jsem byl propuštěn. Nikde nám nechtěli dát povolení k trvalému pobytu, a tudíž jsem nemohl najít práci. Státní zákon zněl: „Bez trvalého pobytu nelze nikoho zaměstnat.“ Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi o pomoc. Potom jsme se rozhodli přestěhovat do Petropavlovska v severní části Kazachstánu. Místní úřady však již dostaly upozornění, a proto nás tam nenechali žít ani pracovat. Stejné těžkosti mělo dalších asi padesát svědků, kteří byli ve městě.

S jednou manželskou dvojicí jsme se přestěhovali na jih do městečka Ščučinsk. Nebyli zde žádní svědkové a úřady nevěděly o naší kazatelské činnosti vůbec nic. Asi týden jsme s Ivanem hledali práci, zatímco naše manželky pobývaly na nádraží, kde jsme také v noci přespávali. Nakonec jsme našli práci ve sklárně. Pronajali jsme si dohromady malou místnost, kam se vešly jen dvě postele a pár kusů nábytku, ale byli jsme spokojeni.

Já a Ivan jsme pracovali s nadšením, a to se zaměstnavatelům líbilo. Když jsem byl opět povolán do armády, řekl jsem provoznímu řediteli sklárny, že moje biblicky školené svědomí mi nedovoluje nastoupit vojenský výcvik. K mému překvapení se ihned spojil s vojenským velitelem a řekl mu, že já a také Ivan jsme velmi zruční skláři a že bez nás by se práce v továrně zastavila. Bylo nám tedy povoleno zůstat.

Výchova dětí a služba druhým

V roce 1966 se narodila naše druhá dcera Lilja. Následující rok jsme se přestěhovali do města Belyje Vody na jihu Kazachstánu nedaleko hranic s Uzbekistánem. Byla zde malá skupina svědků. Brzy vznikl sbor a já jsem byl jmenován předsedajícím dozorcem. V roce 1969 se nám narodil syn Oleg a o dva roky později přišla na svět Nataša, naše nejmladší dítě. Lidija i já jsme stále měli na mysli, že děti jsou dědictvím od Boha. (Žalm 127:3) Společně jsme se radili o tom, jak budeme postupovat, abychom jim vštípili lásku k Jehovovi.

V 70. letech byla většina svědků stále ještě v pracovních táborech. Mnohé sbory potřebovaly dohled a vedení zralých mužů. Zatímco Lidija zastávala úlohu matky i otce, já sloužil jako cestující dozorce. Navštěvoval jsem sbory v Kazachstánu, ale i v sousedních sovětských republikách, například v Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Současně jsem pracoval, abych uživil rodinu, a Lidija s dětmi mi ochotně pomáhaly.

Ačkoliv jsem někdy býval pryč celé týdny, snažil jsem se projevovat dětem otcovskou lásku a podporovat jejich duchovní vývoj. S Lidijí jsme se k Jehovovi často úpěnlivě modlili, aby našim dětem pomáhal. Mluvili jsme s nimi o tom, jak překonat strach z lidí a jak si vytvořit blízký vztah k Bohu. Bez nesobecké podpory mé manželky bych nemohl sloužit jako cestující dozorce. Lidija a další naše duchovní sestry rozhodně nebyly nějaká „hrstka chudinek“, jak to kdysi prohlásil vojenský důstojník. Byly duchovně velmi silné, opravdoví giganti. (Filipanům 4:13)

V roce 1988, když už všechny naše děti byly dospělé, jsem byl jmenován řádným cestujícím dozorcem. Do mého kraje patřila většina zemí střední Asie. Poté, co v roce 1991 bylo kazatelské dílo svědků Jehovových v Sovětském svazu zákonně zaregistrováno, začali sloužit v asijských republikách bývalého Sovětského svazu další způsobilí a zralí muži. Ve zmíněných zemích dnes slouží 14 cestujících dozorců a Slavnosti na památku Kristovy  smrti se minulý rok účastnilo více než 50 000 lidí.

Nečekané pozvání

Začátkem roku 1998 mi nečekaně zatelefonoval odpovědný bratr z odbočky svědků Jehovových v Rusku a položil mi otázku: „Anatoliji, uvažovali jste s Lydijí o celodobé službě?“ Pochopitelně jsme o tom uvažovali, ale v souvislosti s našimi dětmi. Náš syn Oleg totiž v té době sloužil v ruské odbočce už pět let.

Když jsem Lidiji řekl, jaké pozvání jsme dostali, zeptala se: „Ale co bude s naším domem, zahradou a s tím ostatním?“ Obrátili jsme se k Jehovovi v modlitbě, a po společném rozhovoru jsme se s Lidijí rozhodli, že se dáme k dispozici. Byli jsme pozváni, abychom sloužili v náboženském ústředí svědků Jehovových ve městě Issyk v Kazachstánu, nedaleko města Alma-Ata. Zde se naše biblická literatura překládá do místních jazyků.

Naše rodina dnes

Jsme Bohu velmi vděční za to, že nám pomáhal vštěpovat biblickou pravdu do srdce našich dětí. Nejstarší dcera Valentina je vdaná a v roce 1993 se s manželem přestěhovali do města Ingelheim v Německu. Mají tři děti, které jsou pokřtěnými svědky Jehovy Boha.

Také Lilja, naše druhá dcera, je vdaná. Její manžel slouží jako starší ve sboru Belyje Vody, a své dvě děti vedou k tomu, aby milovaly Boha. Oleg se oženil s Natašou, jednou křesťankou z Moskvy, a společně slouží v ruské odbočce nedaleko Sankt Petěrburgu. A v roce 1995 se vdala i naše nejmladší dcera Nataša a společně se svým manželem slouží v ruském sboru v Německu.

Čas od času se naše velká rodina sejde. Naše děti vyprávějí svým dětem, jak „mama“ a „papa“ naslouchali Jehovovi a jak je vedli k tomu, aby pravého Boha Jehovu milovali a sloužili mu. Vidím, že tyto rozhovory vnoučatům pomáhají k duchovnímu růstu. Nejmladší vnuk je mi velmi podobný. Někdy si mi sedne na klín a chce, abych mu vyprávěl biblické příběhy. Slzy se mi derou do očí, když si vzpomenu, jak jsem já sedával dědovi na klíně a jak mi pomáhal, abych si našeho Vznešeného Stvořitele zamiloval a sloužil mu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 11]

Spolu s rodiči před naším domem v Moldavsku, krátce předtím než byl otec uvězněn

[Obrázek na straně 12]

S Lidijí ve vyhnanství v roce 1959

[Obrázek na straně 13]

Lidija a Valentina v době, kdy jsem byl ve vězení

[Obrázek na straně 15]

S Lidijí dnes

[Obrázek na straně 15]

Sloužíme Jehovovi společně se svými dětmi a vnoučaty