Byl jsem duchovním vůdcem kmene Kikapu

VYPRÁVÍ BOB LEE WHITE, ST.

Narodil jsem se ve vikiapu, což je malá indiánská chýše pokrytá rohožemi z kůry a orobince. Bylo to ve městě McLoud v Oklahomě a psal se rok 1935. Moje kikapujské * jméno je Pej-Mí-Ton-Va neboli „Voda, která plyne“. Už od dětství jsem byl zasvěcován do indiánského náboženského života. Rád bych vám teď vyprávěl, proč tomu tak bylo.

MŮJ dědeček z matčiny strany, podobně jako jeho otec, byl po mnoho let duchovním vůdcem Vodního klanu indiánského kmene Kikapu v Oklahomě. Dědeček zemřel, aniž by po sobě zanechal syna, a proto dvanáct stařešinů, vůdců klanu, rozhodlo, že na jeho místo nastoupí nejstarší syn nejstarší dcery zesnulého duchovního vůdce. Tím synem jsem byl já.

Stávám se duchovním vůdcem

Duchovní vůdce se obvykle ujal své odpovědnosti až po dovršení 30 let. Navíc se měl předtím nějakou dobu postit. Předpokládalo se totiž, že dostane vidění nebo bude jiným způsobem osvícen, aby dokázal správně plnit svou úlohu. Já jsem byl už odmalička poučován o tradičním náboženství Kikapuů. Po dědečkovi jsem zdědil obřadní oděvy a také míšon, medicínový vak. Tento posvátný artefakt je vlastně sbírkou náboženských předmětů zabalených do zvířecí kůže. Měří asi 60 centimetrů a tvarem trochu připomíná ragbyový míč. Mnoho času jsem trávil v posvátném stanu, kde jsem naslouchal kmenovým náčelníkům, kteří líčili svá vidění. A tak jsem se ještě jako mladík stal novým duchovním vůdcem kmene Kikapu.

Všechny tyto zážitky na mou mladou mysl silně zapůsobily. Žádná kmenová tajemství nebyla zaznamenána písemně, takže veškeré náboženské tradice mnoha generací byly teď svěřeny mně. Pokud bych chtěl vyhovět přání náčelníků, zůstal bych až dodnes se svým kmenem a plnil své náboženské povinnosti.

Já jsem se však rozhodl, že odejdu a začnu chodit do školy v Kansasu. Kmenoví stařešinové z toho velkou radost neměli. Báli se, že se jim „ve světě bílého muže“ ztratím. Po ukončení školy jsem se přestěhoval do Los Angeles  v Kalifornii, kde jsem se znovu setkal s Dianou, svou láskou z dětských let. Diane patřila k Medvědímu klanu a její indiánské jméno bylo Tu-No-Ta-Kva neboli „Otáčející se medvědice“. Naše matky a dědečkové se spolu dlouhá léta přátelili. V září 1956 jsme se s Dianou vzali. I ona vyrostla v náboženském prostředí. Její dědeček totiž v kmeni Kikapu zavedl takzvaný peyotlový kult. (Viz rámeček na straně 22.)

Peyotlový kult

Tento kult má své stoupence v mnoha indiánských kmenech. „Velký podíl na rozvoji a šíření peyotlového kultu v Indiánském teritoriu“ měl Quanah Parker (asi 1845–1911), duchovní vůdce a náčelník kwahadské skupiny Komančů. (The Encyclopedia of Native American Religions) Svým nadšeným vyprávěním o halucinogenních účincích a údajné léčivé síle kaktusu peyotl získal řadu stoupenců z mnoha severoamerických indiánských kmenů. V kmeni Kikapu, stejně jako v jiných kmenech, tedy existovalo jak tradiční náboženství, tak i peyotlový kult.

Volání Hollywoodu

V době svého pobytu v Los Angeles jsem se aktivně podílel na činnosti nejrůznějších indiánských klubů a společností. Byl jsem například prezidentem klubu Drum and Feather, Indiánské bowlingové asociace a Národní indiánské atletické asociace. Zároveň jsem byl jedním z ředitelů Indiánského centra v Los Angeles.

Nakonec jsem se seznámil i s několika lidmi z Hollywoodu. Jedním z nich byl například Iron Eyes Cody, který se do povědomí lidí dostal svým televizním ekologickým zpravodajstvím, a také Jay Silverheels, představitel Indiána jménem Tonto v televizním seriálu The Lone Ranger (Osamělý jezdec). Z filmů, v nichž jsem hrál já, stojí za zmínku snímek Westward Ho, the Wagons! (Vozy, vzhůru na západ!) v hlavní roli s Fessem Parkerem, a film Pardners (Kámoši) s Deanem Martinem a Jerrym Lewisem.

Já i Diane jsme také nějakou dobu pracovali v Disneylandu. Vždy jednou za hodinu jsem hrál v desetiminutovém skeči. A Diane s úsměvem vypráví: „Celá moje práce spočívala v tom, že jsem se oblékla do tradičního oděvu, celý den chodila mezi lidmi a ‚hrála‘ Indiánku.“

Odlišný náhled na duchovní věci

V roce 1962 se Diane setkala s jistou ženou, která patřila ke svědkům Jehovovým, a dostala od ní útlou brožuru. Ta žena k nám potom chodila opakovaně, ale Diane se stále na něco vymlouvala. Když se jí svědkyně jednou zeptala, zda za ní má přestat chodit, Diane si v duchu řekla: ‚Ano, přesně tak!‘ Chtěla však být zdvořilá, a tak odpověděla: „Ale ne, vůbec ne.“ Návštěvy tedy pokračovaly. Diane mi vždycky vyprávěla, co se dozvěděla. Když na to někdy zapomněla, ptával jsem se jí: „Přišla dneska ta paní od svědků? Co říkala?“

 Jednou se ta paní mé ženě zmínila o přednášce, která měla být součástí shromáždění svědků Jehovových, jež se konalo na stadionu v Los Angeles. Nabídla se, že by nám pohlídala všechny čtyři děti, abychom si tu přednášku mohli jít poslechnout. Diane měla pocit, že bych stejně nikam nešel, takže mi o tom ani neřekla. Zmínila se mi o tom až poté, co jí to ta paní několikrát připomněla. K Dianinu překvapení jsem řekl: „A ona by opravdu zůstala tady, hlídala nám děti a dala jim najíst? Ta běloška?“

A tak jsme v roce 1969 poprvé šli na shromáždění. Některým věcem, které zazněly z podia, jsem nerozuměl, ale velmi na mě zapůsobila skvělá organizace. Sledoval jsem, jak se 20 000 lidí během krátké chvíle naobědvalo v samoobslužné restauraci, jejíž personál tvořili dobrovolníci. Také jsem si všiml, že se mezi přítomnými neprojevují žádné rasové předsudky — ať už to byli černoši nebo běloši, všichni se oslovovali bratře a sestro.

V srpnu 1969 se mnou svědkové začali studovat knihu Pravda, která vede k věčnému životu. * Přiznávám, že když jsem přijal nabídku studia, neměl jsem úplně nezištné pohnutky. Stále jsem totiž figuroval v řadě indiánských organizací a lákala mě politická kariéra. Říkal jsem si, že bych se měl s Biblí seznámit, protože jsem měl pocit, že politici ji znají a občas z ní citují. Později jsem ale zjistil, jak málo toho o Božím slově vlastně věděli.

Životní změna

Jakmile jsem začal studovat Bibli, získaly události rychlý spád. Vystoupil jsem ze všech klubů a společností, do nichž jsem patřil, a uvědomil si, že zároveň musím přerušit svazky s tradičním indiánským náboženstvím, které jsem v minulosti vyznával. Vzpomínám si na ten den, kdy jsem se rozhodl napsat dopis, v němž jsem chtěl vysvětlit, že své náboženství opouštím. Na začátek stránky jsem napsal datum  a dumal nad tím, komu ten dopis adresovat. Za normálních okolností by totiž takový dopis měl dostat duchovní vůdce — což jsem byl já! Nakonec jsem napsal „Drahá maminko“. Potom jsem mamince sdělil, že už nebudu stoupencem tradičního náboženství a nebudu sloužit jako duchovní vůdce.

S manželkou jsme byli 3. ledna 1970 pokřtěni jako svědkové Jehovovi. V roce 1973 jsem byl jmenován sborovým starším. Já, bývalý duchovní vůdce Kikapuů, jsem teď byl jedním z těch, kdo vedli členy místního sboru k uctívání Svrchovaného Panovníka Jehovy. V červenci 1974 jsme se vrátili zpět do Oklahomy, do města McLoud, protože jsme chtěli tamějším Indiánům pomáhat, aby i oni poznali skutečnou naději pro celé lidstvo, o níž mluví Boží slovo, Bible.

Podobně jako ostatní kmeny, i Kikapuové používají při uctívání tabák. Kupodivu ho ale nekouří. Špetku tabáku vždy hodí do ohně jako kadidlo, protože věří, že společně s kouřem budou stoupat k nebi i jejich modlitby. Nejstarší vůdci Kikapuů byli přesvědčeni o tom, že kouřit tabák je hanebnost a že používat ke kouření dýmku je svatokrádež, se kterou přišli Evropané.

Občas se mě někdo zeptá, zda nemám nějakou fotografii, na které bych byl ve svém obřadním oděvu. Žádná taková fotografie nikdy pořízena nebyla, a ani se to nesmělo. Panovaly totiž obavy, aby tyto snímky nezneužili čarodějové. Dokonce když jsem se nechal ostříhat, byly mé vlasy zakopány a nikdo jiný se jich nesměl ani dotknout, aby nemohly být použity při magických obřadech. Čarodějnictví totiž Indiáni považují za něco velmi nebezpečného.

Poté, co jsem přestal být stoupencem kikapujského náboženství, převzali mé duchovní povinnosti kmenoví náčelníci. Když těch původních dvanáct zemřelo, byli zvoleni noví. Ti postupně zavedli určité náboženské reformy. Poslední žijící náčelník je dnes už poměrně v letech a já nebudu předávat druhým to, co jsem se jako chlapec učil.

Snažím se teď s lidmi z mnoha různých národů a kmenů mluvit o Božím slově. Sloužím jako průkopník, což znamená, že kázání věnuji velkou část ze svého volného času. Velmi si vážím toho, že se mohu podílet na biblickém vyučování v mnoha indiánských rezervacích po celých Spojených státech. Ke kmenům, mezi nimiž působím, patří Osedžové v Oklahomě a Mohavové, Hopiové a Navahové v Arizoně. Rád s ostatními Indiány mluvím o tom, že „věčná loviště“, která si většina z nich spojuje s životem po smrti, budou ve skutečnosti tady na zemi. Mnozí z nich tuto naději přijímají a očekávají pozemský ráj, nikoli život v nebi. Těším se na dobu, kdy bude mnoho Indiánů z minulých generací vzkříšeno a já budu mít možnost učit je, jak žít v Božím novém světě. (Jan 5:28, 29; 2. Petra 3:13)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 22]

Co je to peyotlový kult?

Peyotlový kult je dnes znám také jako Domorodá americká církev. Peyotl je malý netrnitý kaktus (viz obrázek vpravo), který roste především v údolí řeky Rio Grande v Mexiku a Texasu. Mezi severoamerickými kmeny má peyotlový kult více než 200 000 členů. „Peytlový kult vznikl v dávné minulosti v Mexiku. V současnosti jsou v něm určité prvky křesťanství, ale zároveň zůstává tradičním indiánským náboženstvím.“ (A Native American Encyclopedia—History, Culture, and Peoples) Dva nejdůležitější obřady se nazývají Půlměsíc a Úplněk. V obou se mísí „prvky indiánské kultury s křesťanstvím“. Peyotlový obřad trvá celou noc a obvykle začíná v sobotu. Skupina mužů se sejde v týpí a rozsadí se do kruhu. Snědí množství hořkých pupenů kaktusu peyotl, které způsobují halucinace. Muži potom zpívají posvátné písně za zvuku bubnů a chřestítek z vydlabaných tykví.

[Podpisek]

S laskavým svolením TAMU Cactus Photo Gallery

[Obrázek na straně 21]

V oděvu kikapujského válečníka

[Obrázek na straně 23]

Se svou manželkou Dianou