Je psáno, že se s ním setkám

Vypráví Rosalía Phillipsová

„Budeš mít velký úspěch! Máš talent,“ volal na mě od klavíru vedoucí naší skupiny několik vteřin před tím, než se zvedla opona. Také ostatní čtyři členové našeho souboru mi gesty dávali najevo, že mě podporují, protože jsem byla v této skupině nová. Měla jsem na sobě červené šaty pošité flitry. Začala jsem být nervózní, bylo to moje první vystoupení v nejvýznamnějším divadle hlavního města Mexika. Tím začala moje kariéra v showbyznysu. Byl březen 1976 a za měsíc mi mělo být osmnáct let.

TEHDY to byly tři roky, co mi zemřel otec, ale vzpomínky na něj zůstávaly v mé mysli stále živé. Také publikum si jej dobře pamatovalo. Byl v naší zemi oblíbeným a známým komikem. Během takzvané zlaté éry mexické kinematografie hrál ve více než 120 filmech. Jeho jméno Germán Valdés neboli „Tin-Tán“ zdobilo markýzy mnoha divadel v celé Střední a Jižní Americe a ve španělsky mluvících částech Spojených států i Evropy. Dodnes, více než 30 let po jeho smrti, televize uvádí jeho filmy.

Už v době mého dětství se v našem domě scházely celebrity. Maminka a její sestry měly pěvecké trio, které si říkalo Las Hermanitas Julián (Juliánovy sestry). Maminčin bratr Julio Julián byl v Evropě známým operním tenorem a jeho manželka Conchita Domínguezová původem ze Španělska byla sopranistka. Navíc otcovi bratři Manuel „Loco“ (ztřeštěný) Valdés a také Ramón Valdés známý spíše jako Don Ramón byli slavní televizní komici.

Filmová i nahrávací studia a revuální divadla byla pro mě a mého bratra Carlose důvěrně známým prostředím. Otec nás často brával s sebou do práce a na turné, protože chtěl, abychom jako rodina byli pohromadě. Jak propastný rozdíl byl mezi plytkým prostředím showbyznysu a naší rodinou, ve které vládl skutečný soulad! Pamatuji si, že otec byl velmi laskavý a neobyčejně vitální člověk, který miloval život. Byl také mimořádně štědrý, někdy až nerozumně. Učil mě, že štěstí  nezávisí na tom, co člověk vlastní, ale na tom, co dává.

Zdrcující změna

Koncem roku 1971 maminka mně a bratrovi řekla, že tatínek má nevyléčitelnou nemoc. Asi rok a půl jsem sledovala, jak pomocí silných léků s touto nemocí zápasí.

Dodnes si pamatuji na ten den, kdy přijela sanitka, aby ho odvezla do nemocnice. Věděla jsem, že se už nevrátí. Nedokážu ani popsat bolest, kterou jsem cítila. Rozhodla jsem se, že když trpí on, budu trpět i já. Cigaretou jsem si spálila dlaň a hrozně jsem plakala. Otec zemřel 29. června 1973. Začala jsem si klást otázky: ‚Proč nás musel opustit tak hodný člověk, který rozdával tolik radosti? Kde je teď? Uslyší mě, když k němu budu mluvit? Má bez něj můj život nějaký smysl?‘

Hledám životní dráhu

Když jsem se s tím po nějaké době částečně vyrovnala, začala jsem studovat bytovou architekturu. Tehdy jsem však často jednala vzpurně, a tak se stalo, že jsem ze školy odešla. S maminkou jsme se rozhodly, že se budeme více věnovat společenskému životu. Navštěvovaly jsme večírky pořádané elitou ze světa zábavního průmyslu. Často se stávalo, že mě hostitel poprosil: „Rosalíe, zazpívej nám některou ze svých písní.“ Líbil se jim můj hlas a také procítěný zpěv. Říkali mi, že jsem zdědila talent po rodičích.

Na jedné takové party mě slyšel zpívat skladatel a vedoucí skupiny, která se jmenovala Arturo Castro a jeho Castros 76. Nabídl mi, abych zpívala s jeho skupinou. Zpočátku mě to moc nelákalo. Hudbu jsem sice měla ráda a již od čtrnácti let jsem hrála na kytaru a skládala hudbu, ale nechtěla jsem se stát profesionální umělkyní. Maminka však na mě naléhala a naše rodina navíc potřebovala finanční pomoc, takže jsem nabídku nakonec přijala. Následovalo moje první veřejné vystoupení, jež bylo popsáno v úvodu.

Od začátku své umělecké dráhy jsem měla zajištěnou práci. Náš soubor dělal turné po Mexiku a každý večer jsme měli dvě představení. Účinkovali jsme také v Guatemale, Venezuele, New Yorku a Las Vegas. S touto skupinou jsem vystupovala dva roky. Potom jsem dostala nabídku hrát ve filmu. Byly to dvě vedlejší role a jedna hlavní role. Obdržela jsem za to dvě význačná ocenění.

Jednoho dne mi zavolali z nejvýznamnější mexické televizní společnosti. Nabídli mi exkluzivní smlouvu, jakou dostávají hvězdy, a hlavní roli v seriálu, který měl být pojmenován podle mě. Tím bych se zařadila mezi přední umělce. Dostávala bych vynikající plat, a to i kdybych nepracovala pravidelně. Měla jsem pocit, že si to nezasloužím, a bála jsem se, že ztratím svobodu, proto jsem smlouvu odmítla. S natáčením seriálu jsem souhlasila, ale pouze za předpokladu, že mi to nebude bránit ve studiu herectví na univerzitě. Přesto jsem ale nebyla šťastná. Vadilo mi, že herci musí usilovat celá léta o to, aby dostali hlavní roli, kdežto já ji dostanu hned — především proto, že jsem Tin-Tánova dcera.

Potom začalo nahrávání. Nejdříve se jednalo o průvodní hudbu k seriálům, přičemž text i melodii jsem skládala sama. Později jsem nahrávala i ve slavném londýnském studiu. V nahrávání a v natáčení filmů i seriálů jsem pokračovala dál. V kulturních rubrikách novin se pravidelně objevovaly články o mně. V podstatě jsem byla vrcholně úspěšná. Přesto jsem ale něco postrádala. Viděla jsem, jak jsou umělci domýšliví, soupeřiví, neupřímní a velmi nemorální. Ztratila jsem důvěru k lidem.

Na podzim roku 1980 jsem se na rodinné sešlosti viděla se svým strýčkem Juliem. Rozhodl se, že z opery odejde. Slyšela jsem, jak mluví o ráji, který slíbil Bůh, a o tom, že ze země zmizí nespravedlnost i zármutek a zavládne láska. Řekl také, že jméno pravého Boha je  Jehova. Nejvíc mě ale zaujalo to, že do tohoto ráje budou vzkříšeni naši blízcí. Vyhlídka, že znovu uvidím svého tatínka, mě velmi potěšila. Stále mi chyběl a toužila jsem po jeho povzbuzení a lásce. Bylo by nádherné být zase s ním. Ale připadalo mi to nemožné. Strýc Julio mi dal Bibli a pozval mě a mou matku na sjezd svědků Jehovových, který se měl konat za několik týdnů. Řekly jsme, že možná přijdeme.

Chci změnit svůj život

Jednou večer jsem ležela v posteli, kouřila cigarety a četla Bibli, kterou jsem dostala od strýčka. Při čtení knihy Přísloví jsem dospěla k závěru, že světlo, pochopení a život pocházejí od Boha, kdežto temnota, zmatek a smrt z opačného zdroje. Tu noc jsem dokouřila svou poslední cigaretu a čekala na maminku. S pláčem jsem ji pak prosila, aby mě podpořila v několika velkých rozhodnutích. Potom jsem šla do divadla, kde jsem nacvičovala roli Cordelie v Shakespearově hře Král Lear. Vzdala jsem se této role a ukončila vztah se svým přítelem, který hrál jednu z hlavních rolí.

V té době jsem však ještě nevěděla, jak Bohu sloužit, a tak jsem se neměla o co opřít. Dostala jsem se do hluboké deprese. Modlila jsem se k Bohu, aby mi pomohl být skutečně sama sebou, bez ohledu na zděděný talent a známé jméno. Přerušila jsem všechny kontakty a aktivity.

Cesta ke skutečnému úspěchu

Uprostřed toho zmatku jsem si vzpomněla, že mě strýček pozval na sjezd. Zavolala jsem mu, aby mě odvezl na stadion. To, co jsem tam viděla, na mě silně zapůsobilo. Byli tam spořádaní lidé, kteří nemluvili vulgárně, nekouřili ani se nesnažili udělat na druhé dojem. Myšlenky z Bible, které jsem tam slyšela, mi připomněly knížku Je Bible skutečně Boží slovo? *, kterou jsem našla doma krátce po otcově smrti.

Přibližně v tu dobu jsem dostala nabídku hlavní role v dalším seriálu. Ta postava se mi líbila a zdálo se mi, že jedná v souladu s Božími měřítky, o kterých jsem slyšela na sjezdu. Proto jsem tu roli přijala, ale na mysl mi často přicházela tato myšlenka z Bible: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Vždyť . . . jaké podílnictví má světlo s tmou?“ (2. Korinťanům 6:14)

Rostla ve mně touha líbit se Bohu. Chtěla jsem se strýcem a tetou navštívit shromáždění v sále Království. Jejich sbor byl vzdálen asi hodinu jízdy od místa, kde jsem bydlela, ale přesto jsem tam po tři následující neděle přijela. Strýc se rozhodl vzít mě na shromáždění sboru v místě mého bydliště. Přišli jsme tam, když shromáždění právě končilo. A tady jsem se seznámila s Isabel, mladou ženu mého věku. Byla skromná a laskavá. Když jí strýc při představování řekl, že jsem Rosalía Valdésová, vůbec na mé jméno nereagovala. To mě moc potěšilo. Nabídla mi, že můžeme studovat Bibli u mě doma.

Začaly jsme s knihou Pravda, která vede k věčnému životu. * Isabel byla ochotna se přizpůsobit mému časovému programu. Někdy musela čekat, než se pozdě večer vrátím z natáčení seriálu. Byla jsem moc vděčná, že se někdo o mě zajímá kvůli tomu, že chci poznat biblickou pravdu. Isabel byla upřímná, čestná a kultivovaná — to byly vlastnosti, o nichž jsem si dříve myslela, že  se dají získat pouze studiem filozofie a umění. Studium trvalo několik hodin, a to i víckrát týdně.

Zpočátku pro mě bylo těžké zbavit se nesprávných názorů, ale postupně jsem biblickou pravdu přijala. Vzpomínám si, jakým povzbuzením byl pro mě slib: „Ještě chvilku, a ničemný již nebude; a jistě budeš věnovat pozornost jeho místu, a on nebude. Ale mírní, ti budu vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:10, 11) A tehdy pro mě začala být skutečnou i naděje, že v ráji opět uvidím svého otce. Často myslím na Ježíšova slova: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života.“ (Jan 5:28, 29)

Skončila jsem práci na seriálu a ihned jsem dostala další nabídky. Tyto projekty by mě určitě proslavily, ale kdybych v nich hrála, mohlo by to vypadat, že schvaluji nemorálnost, modlářství a jiné nesprávné názory. Pochopila jsem, že Satan je skutečný a že nechce, abychom sloužili Jehovovi. A tak jsem pracovní nabídky odmítla a začala chodit na všechna shromáždění. Maminka a bratr pochopitelně nechápali, proč se vzdávám tolika příležitostí a peněz. Současně ale mohli pozorovat, že jsem se změnila. Z utrápené, sklíčené osoby se stal člověk, který má jiskru a je šťastný. Konečně jsem získala smysl života!

Přála jsem si mluvit s dalšími lidmi o tom, co jsem se učila, a tak jsem se brzy stala zvěstovatelkou nádherného poselství o Božím Království. V kazatelské službě bylo pro mě někdy těžké upoutat pozornost osloveného k obsahu toho, co jsem mu říkala, protože mě mnozí znali z televize. Několikrát se stalo, že jsem se svou společnicí přišla ke dveřím a lidé právě sledovali televizní seriál, ve kterém jsem vystupovala. Nemohli pak uvěřit svým očím, když mě viděli stát ve dveřích.

Na důkaz svého zasvěcení Jehovovi jsem se 11. září 1982 dala pokřtít. Můj život měl nyní skutečný smysl a přede mnou byla úplně jiná dráha. Motivací pro mě byla Isabelina horlivost ve službě. Sloužila jako pravidelná průkopnice, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým kazatelům. Brzy jsem s ní chodila na biblická studia. Isabel se stala mou nejlepší přítelkyní.

S herectvím jsem prakticky skončila, takže maminka se musela spokojit s nižší životní úrovní. Mezitím jsem skládala hudbu pro své čtvrté album písní, které mělo obsahovat i skladby pojednávající o mých nových hodnotách a víře. Jedna píseň byla o mé pevné naději, že se setkám s otcem. Pojmenovala jsem ji „Je psáno, že se s ním setkám“. Když jsem ji poprvé zazpívala mamince, byla velmi dojata. Vycítila z ní mé upřímné přesvědčení. Byla jsem nadšena, když řekla, že chce studovat Bibli. O dva roky později se i ona stala pokřtěným Jehovovým služebníkem. Ve službě je aktivní až dosud.

Bylo pro mě čím dal snazší odmítat pracovní nabídky. A kdykoli jsem se ocitla ve zkoušce nebo v pokušení, představila jsem si, jak je tatínek s námi v nádherném ráji, a to mou důvěru a rozhodnutí sloužit Jehovovi dále posilovalo.

Jednou jsem byla požádána, abych se podílela na španělské verzi dětského televizního programu Sesame Street. Měla jsem pocit, že to nemohu dělat, a tak jsem producentovi řekla, že mi moje biblické zásady nedovolují podporovat takové věci, jako jsou svátky a narozeniny. Odpověděl mi, že pokud tu práci přijmu, bude respektovat moje názory a můžeme podepsat smlouvu, kde budou moje požadavky přesně vymezeny. Nabídku jsem přijala a natočili jsme 200 pokračování. To bylo naposledy, co jsem hrála.

Měla jsem ještě smlouvu s jedním hudebním nakladatelstvím. Nahrála jsem pro něj deset svých skladeb včetně písně, kterou jsem  složila o svém a otci a vzkříšení. Měla jsem možnost zpívat ji v televizi a na koncertech. Při těchto příležitostech jsem se vždy zmínila o své víře. Hudební vydavatelství však na mě začalo tlačit, abych působila víc sexy. Spolupráci s nimi jsem tedy ukončila.

Požehnání ve službě Bohu

V prosinci roku 1983 jsme s Isabel jely do New Yorku, abychom si v Brooklynu prohlédly ústředí svědků Jehovových. Zde jsem se setkala s Russellem Phillipsem. Téměř dva roky jsme si dopisovali a potom jsme se vzali. Na ten den, kdy jsem začala s pravidelnou průkopnickou službou, si dobře pamatuji — Russell mi tehdy z New Yorku poslal růže.

Rok jsem sloužila s Isabel jako průkopnice. Ona potom dostala pozvání, aby sloužila v odbočce svědků Jehovových v Mexiku. Když jsme si o jejím novém přidělení povídaly, i já jsem zatoužila rozšířit svou službu, a pokud by to byla Jehovova vůle, také sloužit v betelu.

Russell je dalším požehnáním, které jsem v životě dostala. Jeho láska k Jehovovi a k Boží organizaci mi pomohla vážit si celodobé služby. Russell tehdy v betelu sloužil tři roky a byl tam moc rád. Po svatbě jsme začali sloužit jako pravidelní průkopníci v Coloradu v USA. Později jsme byli pozváni, abychom se jako mezinárodní stavební pracovníci podíleli na stavbě odboček v mnoha zemích. Jaké to bylo překvapení, když jsme zjistili, že jsme posláni do Mexika! V dubnu 1990 jsme dostali výsadu stát se členy rodiny betel v Mexiku. Russellův příklad mi velmi pomáhal. Obdivovala jsem jeho obětavost, která jej podnítila opustit svou zemi i rodinu, aby mohl podporovat zájmy Království zde, v Mexiku.

Byli jsme s Russellem moc rádi, že můžeme sloužit v mexické odbočce. Náš život se ale náhle změnil, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo to pro nás překvapením. Vzhledem k tomu, že jsme vždy obdivovali rodiče, kteří vychovávali své děti v pravdě, vděčně jsme přijali i toto nové pověření. V říjnu 1993 se narodil Evan a o dva a půl roku později přišla na svět Gianna. Výchova dětí sice vyžaduje trvalé úsilí, ale vždy je pro nás odměnou, když našeho jedenáctiletého syna a osmiletou dceru slyšíme, jak ve službě mluví o své víře.

Russell nyní slouží v regionálním stavebním výboru a nedávno se stal pravidelným průkopníkem. Během těch dvaceti let jsme dvanácti členům rodiny a osmi dalším lidem pomohli, aby poznali biblickou pravdu a sloužili Jehovovi.

Když se mě děti ptají: „Mami, bylo těžké opustit umělecký život?“, cituji slova apoštola Pavla: „Všechno opravdu . . . považuji za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše, svého Pána. Kvůli němu jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista.“ (Filipanům 3:8) Jsem Jehovovi velmi vděčná, že mi pomohl vymanit se z prázdného života bez hlubšího smyslu a dovolil mi stát se součástí jeho nádherného lidu. Nikdy nepřestanu Jehovovi děkovat za ta mnohá požehnání, jež nám poskytl skrze svého Syna, Ježíše Krista. Často si radostně zpívám píseň o svém otci. Jsem přesvědčena, že se s ním opět setkám.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

S rodiči a bratrem, když mi byl jeden rok

[Obrázek na straně 12 a 13]

Zpívám se skupinou Arturo Castro a jeho Castros 76

[Podpisek]

Angel Otero

[Obrázek na straně 14]

Se svou rodinou dnes

[Podpisek obrázku na straně 10]

Activa, 1979