V sertãu pomáhají farmářům přežít

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

POLOPOUŠTNÍ oblast sertão * na severovýchodě Brazílie má rozlohu asi 1 100 000 kilometrů čtverečních. Léto zde trvá devět měsíců. V tu dobu je obloha bez mráčku, panuje nesnesitelné vedro a země je tvrdá jako kámen. Řeky vysychají, stromy shazují listí a fouká horký suchý vítr. Hospodářská zvířata bloudí volně po kraji a hledají aspoň trochu vegetace, kterou by mohla spást. Žije zde také asi deset milionů koz.

Zdá se, že brazilským kozám suché podnebí nevadí. V době největšího sucha počet skotu a ovcí klesá, ale koz přibývá. Čím to je, že se jim v tom horku poměrně dobře daří?

Přizpůsobeny pro přežití

Lidé, kteří v sertãu žijí, říkají, že kozy sežerou prakticky cokoli, včetně bot, sedel a oblečení. Profesor João Ambrósio, pracovník Národního centra pro výzkum koz, které sídlí ve městě Sobral na severovýchodě Brazílie, to potvrzuje. Říká, že kozy dokáží přežít právě proto, že se jejich jídelníček skládá ze zdánlivě nestravitelných kořenů, suchého listí a kůry z asi 60 druhů rostlin. Naproti tomu jiná hospodářská zvířata, jako například skot, jsou závislá především na trávě.

To, že kozy nejsou vybíravé, je pro ně určitě přínosem, ale jejich největší výhodou je jejich tlama. Profesor Ambrósio vysvětluje, že skot si při pastvě pomáhá jazykem, a proto nedokáže uchopit jednotlivý list nebo kus kůry. Naproti tomu kozy mají malou tlamu, pružné rty a ostré zuby, takže si dokážou vybrat a ukousnout tu nejvýživnější část rostliny. Díky této schopnosti najít potravu, i když jí roste málo, získaly kozy pověst ničitelů vegetace. Profesor Ambrósio však říká: „Vinu nesou lidé, kteří nutí kozy k životu v takových podmínkách. Kozy se jen snaží přežít.“

Proč právě kozy?

Není překvapením, že místní kozy hrají díky své houževnatosti klíčovou roli v zemědělství této oblasti. Pro mnoho rodin jsou důležitým zdrojem bílkovin. Jelikož hovězí maso může být drahé, běžným jídlem bývá pečené nebo vařené kozí maso a buchada (kozí žaludek nadívaný dršťkami a rýží). Dodatečným zdrojem  příjmů mohou pro rodinu být kozí kůže, které vykupuje kožedělný průmysl. V případě potřeby je tedy možné kozy rychle zpeněžit, a koupit nezbytné věci, jako například léky.

Další výhodou je to, že o kozy prakticky není potřeba se starat. Během dne se malá stáda společně pasou v neoplocených trnitých lesích zvaných caatinga. Večer kozy jdou za hlasem svého majitele a každé stádo se poslušně vrátí do své ohrady. Do života koz farmáři obvykle zasahují jen v období, kdy se rodí kůzlata. Farmář v té době rozhoduje, které kozy půjdou na porážku, ošetřuje nemocné kusy a značkuje kůzlata. Chov koz je tak nenáročný, že i obyvatelé měst často mají na zahrádce za domem několik koz. Někteří lidé dokonce své kozy nechávají volně běhat po městě, přestože to je zákonem zakázáno. Není nic výjimečného vidět kozy, jak se pasou na náměstí.

Zkušenosti získané během staletí ukázaly, že chov koz je výhodný zejména pro drobné zemědělce. Pro chov osmi koz je zapotřebí asi tolik práce a půdy jako pro chov jedné krávy. Navíc, kdyby farmář měl pět krav a jedna mu uhynula, je to ztráta 20 procent. Místo pěti krav by však mohl chovat 40 koz. Vynaložená práce bude zhruba stejná a na toto množství koz mu bude navíc stačit stejná rozloha půdy. Kdyby mu jedna z koz uhynula, bude tato ztráta představovat pouze 2,5 procenta z celého stáda. A tak přibližně milion brazilských rodin považuje kozy za jakousi pojistku pro případ sucha a neúrody.

Důvody pro tvrdou práci

Stát Bahia je domovem největších kozích stád, kterých jsou zde tisíce. Asi 800 kilometrů od hlavního města leží městečko Uauá. Říká se, že koz tu žije pětkrát víc než lidí. Živobytí celé této komunity přímo či nepřímo závisí na chovu koz. Místní lidé žertem často říkají: „V Uauá se kozy starají o lidi, ne lidé o kozy.“

Po pětiměsíční březosti se v květnu začínají rodit kůzlata. Pilní pastevci koz pracují v tomto období od čtyř hodin od rána do sedmi hodin do večera. Hledají, napájejí a zachraňují ztracená a ohrožená kůzlata. Pastevci zručně zacházejí s lasem a každý den chytají a dojí stovky koz, aby kůzlata nevypila mléka tolik, že by jim to uškodilo. Je také potřeba ošetřovat různá zranění a rány způsobené střečky, po kterých zůstávají v kůži drobné otvory, což potom snižuje její výkupní cenu.

 Pastevci se o stáda starají s láskou, ale plynou jim z toho i hmotné výhody. Pilní pastevci jsou v Uauá i v jiných venkovských oblastech tradičně odměňováni na základě quarteaçãa neboli čtvrtinového systému. Jako odměnu dostávají každé čtvrté kůzle, které se narodí. Někteří štědří majitelé dávají pastevcům dokonce každé třetí kůzle. Všechna mladá kůzlata jsou označena čísly, a každý pastevec pak na základě losu dostane odpovídající počet kůzlat. Jelikož los může padnout na kůzle nemocné či zdravé, hubené nebo tlusté, pastevci se o stádo starají tak, jako by bylo jejich vlastní.

Jak co nejlépe místní kozy využít

Brazilské kozy jsou potomky plemen, která počátkem 16. století přivezli evropští osadníci. Místní kozy jsou však menší a dávají podstatně méně mléka než jejich evropští předkové.

Například brazilské plemeno canindé nedává ani litr mléka denně, zatímco jeho genetický protějšek v Evropě, britská horská koza, dává téměř čtyři litry. Po celá desetiletí je snem farmářů i výzkumníků zkombinovat odolnost brazilských koz s produktivitou evropských předků. Pokud by se to podařilo, „kráva chudáků“, jak mnozí označují kozu, by pro farmáře v sertãu měla cenu zlata.

Ukázalo se, že křížení místních koz se zahraničními plemeny je rychlou cestou k tomu, aby kozy byly větší a dávaly více mléka. Výzkumný tým ve státě Paraíba na severovýchodě Brazílie úspěšně zkřížil místní kozy s italskými, německými a anglickými plemeny. Kříženci jsou větší, ale přesto se dokážou dobře vypořádat se suchými podmínkami a dávají více mléka. Plemena, která dříve nadojila necelý litr, dnes produkují mezi dvěma až čtyřmi litry denně.

Ve výzkumném středisku v Sobralu udělali ještě jiný významný objev, jehož zavedení do praxe bude levnější než šlechtitelské metody. Odborníci si všimli, že kozy dávaly přednost listí z určitého druhu stromu. K listí se však dostaly až tehdy, když stromy opadaly. Aby se zvýšilo množství této potravy, výzkumníci na některých stromech od určité výšky ořezali všechny větve. Stromy díky tomu vyrašily níže a kozy tak dosáhly na čerstvé listí. Výsledkem byly čtyřnásobné váhové přírůstky u těch koz, které se pásly na místech, kde byly takto upravené stromy.

Navzdory takovému pokroku však drobní zemědělci čelí problému, který je sotva možné vyřešit vědeckým výzkumem. O co se jedná? Jeden farmář vysvětluje: „Kozy si zvyknou na lidi, kteří se o ně starají, a vlastně se z nich stanou domácí mazlíčci. Je pak problém takovou kozu zabít.“ Ano, majitelé se zkrátka nedokážou se svým mazlíčkem rozloučit. Mohl by to být další důvod, proč je na tomto území tolik koz?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 27]

Pravda o kozím mléku

Mnozí říkají, že je těžko stravitelné, jiní tvrdí, že je cítit. Takovým informacím o kozím mléku však nevěřte. Pokud je pro vás kravské mléko těžko stravitelné, je docela dobře možné, že vám lékař nebo dietetik doporučí produkty z kozího mléka. Je bohatší na proteiny a tuk, ale tukové kuličky v kozím mléku jsou menší a snáze stravitelné. A jak je to se zápachem?

Kozí mléko ve skutečnosti není cítit vůbec. V případě, že však opravdu silně páchne, pravděpodobně bylo nadojeno v nehygienických podmínkách nebo se dostalo do kontaktu s kozlem. Pachové žlázy, které mají kozli umístěné za rohy, produkují hormon, který kozy přitahuje. Současně však tento hormon kontaminuje všechno, čeho se kozel dotkne.

[Podpisek]

CNPC–Centro Nacional de Pesquisa de Caprinos (Sobral, CE, Brasil)

[Mapa na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

sertão

[Obrázek na straně 26]

Díky své tlamě koza dokáže ukousnout tu nejlepší část rostliny

[Podpisek]

Dr. João Ambrósio–EMBRAPA (CNPC)

[Podpisky obrázku na straně 25]

Mapa: Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.; kozy: CNPC–Centro Nacional de Pesquisa de Caprinos (Sobral, CE, Brasil)