Přírodních zdrojů ubývá

„V přírodě všechno souvisí se vším a teď jsme voláni k odpovědnosti za své předchozí omyly.“ Časopis African Wildlife

NĚKTEŘÍ odborníci tomu říkají ekologická stopa. Je to ukazatel spotřeby přírodních zdrojů ve srovnání s obnovovací schopností planety. Podle Světového fondu pro ochranu přírody je z tohoto kritéria patrné, že od 80. let dvacátého století lidé spotřebovávají přírodní zdroje rychleji, než se dokáží obnovovat. * To je však jen jeden z indikátorů, které ukazují, že na životní prostředí naší planety je vyvíjen ohromný tlak.

Jiným měřítkem je stav světových ekosystémů. Pojem „ekosystém“ se vztahuje na soustavu živých i neživých složek určitého životního prostředí, které se navzájem ovlivňují. To, jaký je celkový stav jednotlivých ekosystémů, je patrné z počtu lesních, sladkovodních a mořských druhů, které v těchto ekosystémech žijí. Tento stav je hodnocen ukazatelem, který Světový fond pro ochranu přírody označuje jako Index živé planety. V letech 1970 až 2000 tento index prudce klesl asi o 37 procent.

Je dost pro každého?

Pokud žijete v západním světě, kde jsou plné obchody a člověk může nakupovat 24 hodin denně, možná nepřemýšlíte nad tím, že by lidstvu mohl hrozit nedostatek přírodních zdrojů. Skutečností však je, že z hojnosti se těší jen malá část světové populace. Většina lidí na světě vede každodenní boj o přežití. Odhaduje se například, že více než dvě miliardy lidí musí vystačit nanejvýš se třemi dolary denně a že dvě miliardy nemají přístup k elektřině.

Chudoba rozvojových zemí je podle názoru některých lidí způsobena obchodními praktikami bohatých národů. Zpráva nazvaná Vital Signs 2003 uvádí: „Světová ekonomika funguje tak, že různými způsoby poškozuje zájmy chudých.“ Více a více lidí se musí zoufale snažit, aby získali alespoň část z ubývajících a stále nákladnějších přírodních zdrojů. Ti, kdo jsou ekonomicky znevýhodněni, však nemají  na to, aby získali, co potřebují. Následkem toho zbývá více přírodních zdrojů pro ty, kdo na ně mají, totiž pro bohaté.

Mizící lesy

Odhaduje se, že asi 80 procent obyvatel Afriky používá při vaření oheň ze dřeva. Afrika má navíc světové prvenství v ‚růstu populace obecně a také v růstu městské populace‘, uvedl jihoafrický časopis Getaway. V okolí některých měst v Sahelu, polopouštním pásu na jižním okraji Sahary, byly následkem toho vykáceny všechny stromy až do vzdálenosti 100 kilometrů. Obyvatelé těch měst to neudělali z rozmaru. ‚Drtivá většina obyvatel Afriky ničí své životní prostředí proto, aby přežili,‘ říká profesor Samuel Nana-Sinkam.

V Jižní Americe je však situace úplně jiná. Například v Brazílii je registrováno více než 7 600 společností, které mají oprávnění těžit dřevo v deštném pralese. Mnohé z nich jsou majetkem bohatých mezinárodních firem. Mahagonový strom má pro dřevařskou společnost hodnotu asi 25 euro. Avšak když se k tomu připočítá zisk, který mají zprostředkovatelé, obchodníci a výrobci, hodnota stromu se rázem vyšplhá až na 110 000 euro, a to ještě než se v podobě nábytku prodá v obchodě. Není divu, že se mahagonu říká zelené zlato.

O ničení brazilského deštného pralesa se toho napsalo již mnoho. Satelitní snímky ukazují, že v letech 1995 až 2000 bylo každý rok zničeno více než 20 000 čtverečních kilometrů pralesa. Brazilský časopis Veja informoval: „Toto děsivé tempo znamená, že každých osm vteřin zmizela plocha pralesa o velikosti fotbalového hřiště.“ Je zajímavé, že 70 procent mahagonového dřeva vytěženého v Brazílii  bylo v roce 2000 údajně dovezeno do Spojených států.

Odlesňování v jiných částech světa probíhá podle podobného scénáře. Například v Mexiku zmizela polovina lesů a džunglí během posledních padesáti let. Na Filipínách je situace ještě vážnější. Tato země každý rok přichází o 100 000 hektarů pralesa. V roce 1999 se předpokládalo, že pokud bude odlesňování pokračovat stejnou rychlostí, během deseti let Filipíny přijdou téměř o dvě třetiny všech pralesů.

Než listnatý strom vyroste do plné velikosti, trvá to 60 až 100 let. Poražen však může být během několika minut. Není tedy divu, že stromy nestačí tempu spotřeby, a lesů ubývá.

Mizící půda

Je-li půda zbavena vegetace, její obnažená vrchní vrstva vyschne a odnese ji vítr nebo voda. Tomuto procesu se říká eroze.

Eroze je přirozený jev a obecně nepředstavuje závažný problém, pokud ovšem člověk tento proces neurychlí špatným hospodařením. Například časopis China Today uvádí, že písečné bouře a další faktory, jako je odlesnění a nadměrná pastva, „výrazně zrychlily rozšiřování“ pouštních oblastí v Číně. V důsledku neobvykle suchého počasí během posledních několika let byly západní a severozápadní čínské provincie vystaveny studeným vichrům ze Sibiře. Vítr odnesl miliony tun žlutého písku a prachu. Část se dostala dokonce až do Koreje a Japonska. Pouště dnes tvoří asi 25 procent území Číny.

Úbytek půdy v Africe má podobné příčiny. Časopis Africa Geographic říká: „Zemědělci nenávratně destabilizovali tenkou vrstvu půdy tím, že vymýtili lesy, aby mohli pěstovat obilniny.“ Když své políčko zbaví původní vegetace, odhaduje se, že během tří let se jeho úrodnost sníží až o 50 procent. Časopis proto dodává: „Miliony hektarů jsou už nenávratně ztraceny a další miliony to čeká, protože výnosy plodin se v některých oblastech rok od roku snižují.“

V Brazílii každý rok kvůli erozi údajně zmizí 500 milionů tun úrodné půdy. Mexické ministerstvo životního prostředí a přírodních zdrojů uvádí, že erozí půdy trpí 53 procent křovinatých oblastí, 59 procent džunglí a 72 procent lesů. Rozvojový program OSN to shrnul takto: „Je možné, že celosvětově má eroze dopad až na dvě třetiny obdělávané půdy. Následkem toho výnosy prudce klesají, ale počet lidí, které je potřeba nasytit, stále stoupá.“

Voda — Zadarmo, a přece k nezaplacení

Člověk dokáže bez jídla přežít asi měsíc, ale bez vody zemře za týden. Odborníci proto říkají, že ztenčující se zásoby sladké vody se v nadcházejících letech stanou zdrojem rostoucího mezinárodního napětí. V jednom článku, který v roce 2002 vyšel v časopise Time, bylo uvedeno, že více než miliarda lidí na celém světě nemá snadný přístup k pitné vodě.

Nedostatek vody může mít řadu příčin. Ve Francii v tom hraje roli znečištění, což je pro mnoho lidí znepokojující. List Le Figaro napsal: „Francouzské řeky jsou ve velmi špatném zdravotním stavu.“ Vědci zjistili, že důvodem jsou dusíkaté látky, které pocházejí především z hnojiv používaných v zemědělství. List dodává: „V roce 1999 francouzské řeky přinesly do  Atlantiku 375 000 tun dusíkatých látek, což je téměř dvojnásobek ve srovnání s rokem 1985.“

Podobná situace je i v Japonsku. Aby zemědělci zajistili stálý přísun potravin a „vyhověli požadavkům společnosti, nezbývá jim nic jiného, než spoléhat na umělá hnojiva a pesticidy,“ říká Jutaka Une, předseda neziskové organizace, která se věnuje otázkám bezpečnosti zemědělské výroby. Důsledkem tohoto přístupu je znečištění spodních vod, což je, jak uvedl tokijský list IHT Asahi Shimbun, „velký problém v celém Japonsku“.

V Mexiku je 35 procent všech onemocnění „zapříčiněno faktory, jež souvisejí s životním prostředím“. Studie provedená na pokyn ministra zdravotnictví navíc ukázala, že „každý čtvrtý obyvatel nemá k dispozici kanalizaci, více než osm milionů lidí získává vodu ze studní, řek, jezer nebo potoků a více než milion lidí je závislých na vodě z pojízdných cisteren“. Není divu, že 90 procent průjmových onemocnění v Mexiku je připisováno na vrub znečištěné vodě.

Brazilský časopis Veja uvedl: „Pláže v Riu nabízejí víc než jen horké slunce, bílý písek a modré moře. Jsou také domovem velkého množství fekálních bakterií a v moři je možné občas narazit na olejovou skvrnu.“ Příčinou je to, že v Brazílii více než 50 procent odpadních vod odtéká přímo do řek, jezer a oceánu, aniž by prošlo čističkami. Výsledkem je chronický nedostatek čisté vody. Řeky v okolí největšího brazilského města São Paulo jsou tak silně znečištěné, že pitnou vodu je nutné přivádět ze vzdálenosti kolem 100 kilometrů.

V Austrálii, tedy na druhé straně zeměkoule, je nedostatek vody z velké části způsoben salinizací neboli zasolením. Po celá desetiletí byli majitelé půdy vybízeni k tomu, aby mýtili lesy a na takto získaných plochách pěstovali zemědělské plodiny. Jelikož kvůli tomu výrazně ubylo stromů a keřů, jež by odčerpávaly spodní vodu, začala její hladina stoupat a voda s sebou nesla i tisíce tun soli, která byla uložena hluboko v horninách. „Salinitou je již postiženo asi 2,5 milionu hektarů. . . . Většinou se jedná o nejúrodnější zemědělskou půdu v této zemi,“ uvádí australská Svazová organizace pro vědecký a průmyslový výzkum (CSIRO).

Někteří lidé jsou toho názoru, že kdyby australští zákonodárci měli na zřeteli spíše veřejné zájmy, a ne hmotný zisk, dalo se tomuto problému předejít. Hugo Bekle z Univerzity Edith Cowanové v australském Perthu říká: „Úřady se již v roce 1917 dozvěděly, že zvláště půda v oblasti Wheatbelt je náchylná k zasolení.  Informace o tom, jaký dopad na salinitu menších vodních toků bude mít odlesnění, byly zveřejněny už ve 20. letech dvacátého století. To, že odlesnění bude mít vliv na zvýšení hladiny spodní vody, ministerstvo zemědělství uznalo ve 30. letech. V roce 1950 Svazová organizace pro vědecký a průmyslový výzkum připravila pro [australskou] vládu rozsáhlou zprávu, . . . ale úřady tato varování vytrvale ignorovaly a odborníky označovaly za zaujaté.“

Ohrožujeme sami sebe

Není pochyb o tom, že mnohé z toho, co lidé udělali, bylo původně dobře míněné. Ale často se ukázalo, že o životním prostředí toho zkrátka nevíme tolik, abychom dokázali přesně odhadnout, jaké následky bude mít to, co uděláme. A výsledek je katastrofální. „Rovnováhu života jsme zde narušili do té míry, že ohrožujeme zemi, která nás udržuje při životě, a tak vlastně ohrožujeme sami sebe,“ říká Tim Flannery, ředitel Muzea Jižní Austrálie.

Existuje nějaké řešení? Naučí se někdy lidstvo žít v souladu s přírodou? Jinými slovy, je možné zachránit naši planetu?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

Každá kapka se počítá

Několik jednoduchých kroků ušetří mnoho litrů vody.

● Opravte kapající kohoutky.

● Nesprchujte se příliš dlouho.

● Při čištění zubů nebo při holení zastavte vodu.

● Než dáte vyprat osušky, použijte je alespoň dvakrát nebo třikrát.

● V pračce perte až tehdy, když využijete plně její kapacitu. (Stejnou zásadu používejte i u myčky na nádobí.)

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Kdo šetří, má za tři

● Austrálie je nejsušším kontinentem, a přesto 90 procent vody používané k zavlažování je „k plodinám přiváděno pomocí zavodňovacích příkopů,“ uvádí list The Canberra Times. Je to „technologie používaná v době, kdy si faraónové nechávali stavět pyramidy“.

● Celosvětová průměrná spotřeba vody na jednoho obyvatele je asi 550 000 litrů za rok. Obyvatel Severní Ameriky však v průměru spotřebuje téměř 1 600 000 litrů ročně. Největší průměrná spotřeba vody je však v jisté zemi bývalého Sovětského svazu. Na jednoho obyvatele tam připadá 5,3 milionu litrů za rok.

● Časopis Africa Geographic spočítal, kolik půdy by bylo potřeba, aby se vyprodukovalo tolik plodin, kolik se v dané zemi spotřebuje. V časopise bylo napsáno, že „každý obyvatel Jižní Afriky potřebuje v průměru 4 globální hektary ročně, ale Jižní Afrika si na jednoho obyvatele může dovolit jen 2,4 globálního hektaru ročně“.

[Obrázek na straně 5]

Burkina Faso: Odlesněná krajina Sahelu, která ještě před 15 lety byla hustě porostlá stromy

[Podpisek]

© Jeremy Hartley/Panos Pictures

 [Obrázek na straně 8]

Kamerun: Získávání zemědělské půdy metodou kácení a vypalování vede k ničení deštných pralesů

[Podpisek]

© Fred Hoogervorst/Panos Pictures

[Obrázek na straně 8]

Spojené státy: Znečištění způsobené motorovými vozidly je stále velkým problémem

[Obrázek na straně 8 a 9]

Brazílie: V letech 1995 až 2000 bylo každý rok zničeno 20 000 čtverečních kilometrů pralesa

[Podpisek]

© Ricardo Funari/SocialPhotos.com

[Obrázek na straně 9]

Více než dvě miliardy lidí musí vystačit nanejvýš se třemi dolary na den

[Podpisek]

© Giacomo Pirozzi/Panos Pictures

[Obrázek na straně 9]

Indie: Spodní voda zásobující tuto vesnickou studnu je znečištěna odpadem z místních krevetích farem

[Podpisek]

© Caroline Penn/Panos Pictures