Lékaři ve stresu

„Do mé ordinace přišli mladí manželé, kteří pevně věřili, že pomohu jejich novorozenému dítěti. Když jsem jej vyšetřoval, zmocnila se mě úzkost. Porucha, kterou děťátko mělo, se totiž léčit nedala. Umíte si představit, s jakými pocity jsem těmto novopečeným rodičům říkal, že jejich syn nikdy nebude vidět? Když odešli, byl jsem zdrcen. Avšak za malou chvilku se v ordinaci objevil další pacient a očekával ode mě vstřícný úsměv. Tyto situace jsou pro mě velmi stresující.“ Oční lékař v Jižní Americe.

PACIENTI obvykle nepřicházejí k lékaři proto, aby se zabývali jeho problémy. Mají plnou hlavu vlastních těžkostí. A tak si jen málo lidí uvědomí, kolik stresu lékař denně zažívá.

Je pravda, že s určitou mírou stresu se musí potýkat každý z nás a že lékařská profese není jediným náročným zaměstnáním. Ale vzhledem k tomu, že všichni se z nějakých důvodů dostáváme do kontaktu s lékaři, může být užitečné vědět, jaké stresy prožívají a jaký vliv to na ně má.

Lékaři se musí vyrovnávat se stresem již velmi záhy — když dělají přijímací zkoušky na lékařskou fakultu. A začátek výuky obvykle představuje nezapomenutelný emocionální otřes. To je však jen počátek procesu, který může změnit studentovy emoce, a dokonce i jeho povahu.

Studium medicíny je šokující zážitek

K traumatizující první návštěvě pitevny může dojít již v prvním týdnu studia. Mnozí studenti nikdy předtím neviděli mrtvolu. Pohled na nahá těla se svraštělou kůží, jež jsou v různých etapách pitvání, aby byla vidět stavba lidského těla, může být značně odpudivý. Studenti musí najít způsob, jak se s takovými  emocemi vypořádat. Často vtipkují, například dávají každé mrtvole nějaké legrační jméno. Nezasvěcenému pozorovateli to může připadat otřesně bezcitné a neuctivé. Avšak studentům, kteří se snaží nepřemýšlet nad tím, že před nimi vlastně leží člověk, to pomáhá vyrovnat se s tím.

Později nastoupí na praxi do nemocnice, kde jsou konfrontováni s nevyléčitelnými nemocemi a se smrtí. O krátkosti života začne většina lidí uvažovat až ve středních letech, avšak studenti medicíny jsou nuceni tuto otázku řešit už v relativně mladém věku. Jeden medik popsal svůj první zážitek v nemocnici jako „krajně odpudivý“. Studenti v bohatých i chudých zemích mohou být značně šokováni, když si poprvé uvědomí, že důvodem, proč pacienti často nedostanou potřebnou léčbu, je nedostatek peněz.

Jak stres zvládají čerstvě promovaní lékaři? Zdravotníci si často od pacientů uchovávají určitý citový odstup tím, že se o nich vyjadřují neosobně. Místo aby řekli, že byl přijat nějaký pacient, řeknou pouze: „Doktore, na dvojce je zlomená noha.“ Když nechápete, proč mluví takovým způsobem, může vám to znít komicky.

Únava ze soucitu

Lékaři jsou vyškoleni po odborné stránce, ale značná část jejich práce spočívá v tom, že si s pacienty povídají. Někteří lékaři však mají dojem, že na citovou zátěž vyplývající z jejich vztahu k pacientovi nejsou vnitřně připraveni. Jak bylo uvedeno na začátku, nejobtížnější situace pro lékaře nastane, když má oznámit špatnou zprávu. A někteří to musí dělat denně. Lidé prožívající krizi často potřebují dát průchod své úzkosti a očekávají, že lékař jim bude naslouchat. Jednat se znepokojenými, vyděšenými lidmi může být velmi vysilující. Proto někteří lékaři trpí určitým druhem naprosté vyčerpanosti, které se začalo říkat únava ze soucitu.

Jeden rodinný lékař v Kanadě o svých začátcích napsal: „Práce mě úplně pohltila. Lidé potřebující pomoc chtěli, abych se jim věnoval; rozrušení lidé toužili vypovídat se; nemocní potřebovali, abych jednal, a vypočítaví lidé se domáhali svých cílů. Někteří chodili za mnou, jiní naléhali, abych přišel já za nimi. Pacienti mi telefonovali i domů, a dokonce v noci. Lidé, lidé, lidé. Chtěl jsem jim pomáhat, ale tohle bylo šílenství.“ (A Doctor’s Dilemma, Dilema lékaře od Johna W. Hollanda)

Zmírní se tento stres postupem času? S vyšším služebním věkem je obvykle spojeno více odpovědnosti. Rozhodnutí, na kterých závisí život pacienta, je nutné udělat okamžitě a možná na základě nedostatečných informací. „Za mlada jsem si s tím nelámal hlavu,“ říká jeden britský lékař, „podobně jako si mladí lidé nelámou hlavu s tím, že jezdí riskantně. S postupujícím věkem si však člověk stále více  váží života. A tak při rozhodování o léčbě prožívá větší úzkost.“

Jak stres lékaře ovlivňuje? Zvyk citově se distancovat od pacientů se může přenášet i do vztahů v rodině. A překonat tento sklon nemusí být snadné. Někteří lékaři jsou mimořádně empatičtí, když pacientům pomáhají vyrovnat se s emocemi. Kolik toho však lékař unese, aniž se u něj objeví únava ze soucitu? Právě v tom spočívá dilema lékaře.

Ke stresu přispívají problematičtí pacienti

Když lékaři dostanou otázku, co v jejich povolání vyvolává stres, často mluví o problematických pacientech. Možná i vy sami znáte některý z následujících typů.

Především jsou to pacienti, kteří připravují lékaře o čas tím, že o svých problémech mluví zeširoka, ale v podstatě neřeknou, co je trápí. Dále jsou to pacienti, kteří volají lékaři v noci nebo o víkendech, ačkoli se nejedná o naléhavé záležitosti, anebo vyžadují léčbu, kterou by lékař raději nedoporučil. Existují také pacienti, kteří jsou nedůvěřiví. Někdy je sice užitečné, když si lidé najdou například na internetu informace týkající se jejich zdravotních problémů. Ale může to mít za následek, že nemají důvěru k odborníkovi, kterého  navštívili. Lékař možná nemá čas, aby s nimi prodiskutoval to, co při svém zkoumání objevili, a jaké pro a proti to s sebou nese. Pro lékaře je frustrující, když mu pacient nedůvěřuje a neřídí se jeho pokyny. A nakonec existují pacienti, kteří jsou velmi netrpěliví. Přestanou s doporučenou léčbou dříve, než se mohou objevit nějaké výsledky, a možná hledají radu někde jinde.

V některých částech světa však lékaře stresuje spíše právník než pacient.

Obranná taktika lékařů

V mnoha zemích přibývá případů, kdy pacient žaluje lékaře pro zanedbání péče. Někteří právníci se snaží na základě neopodstatněných obvinění vysoudit spoustu peněz. „Lékaři si platí stále vyšší pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání,“ uvádí prezident Americké lékařské asociace. „Tyto soudní případy pochopitelně působí další úzkost. Neoprávněná žaloba může lékaři způsobit velkou újmu — ostudu, ztrátu času . . . stres a úzkost.“ Některé lékaře to dokonce dohnalo k sebevraždě.

V důsledku toho jsou lékaři nuceni používat takzvanou „obrannou taktiku“, to znamená, že svá rozhodnutí dělají s ohledem na to, aby je obhájili u soudu, a ne s ohledem na to, co je nejlepší pro pacienta. „Dnes je zvykem léčit tak, aby měl člověk krytá záda,“ uvedl Physician’s News Digest.

Tlak na lékaře stále roste a mnozí si říkají, co asi přinese budoucnost. Stejnou otázku si kladou i pacienti, protože vidí, že navzdory pokrokům v medicíně nemoci způsobují stále více utrpení. V následujícím článku najdou jak lékaři, tak pacienti realistický pohled do budoucnosti.

[Rámeček a obrázek na straně 6]

JAK SPOLUPRACOVAT S LÉKAŘEM

1. Před návštěvou lékaře si promyslete, jak své problémy zevrubně a přitom výstižně popíšete. Začněte tím, co vás trápí nejvíce

2. Pokud se nejedná o naléhavou situaci, nevolejte lékaři mimo ordinační hodiny

3. Buďte trpěliví. Správná diagnóza a léčba vyžadují čas

[Rámeček a obrázky na straně 7]

‚USPOKOJENÍ PŘINÁŠEJÍ I BĚŽNÉ PŘÍPADY‘

„Propast mezi lékařskou praxí v tomto městě a v rozvinutějších oblastech je obrovská. Zde se na získání vysokoškolského titulu pohlíží jako na možnost uniknout chudobě, a tak je studium medicíny velmi populární. To má za následek, že je zde mnoho lékařů a málo pracovních míst. Lékaři jsou tudíž špatně placeni. Jen málo lidí si může dovolit soukromého lékaře. Pracuji v zastaralé nemocnici, která má děravou střechu a pouze základní vybavení. Personál tvoří dva lékaři a pět sester. Staráme se o 14 000 lidí.

Někdy má pacient pocit, že se mu dostatečně nevěnujeme, ale když máte dalších 25 lidí v čekárně, není čas na dlouhé konzultace. Přesto mi ale péče o pacienty přináší uspokojení, a to i když se jedná o běžné případy. Například matka přinese dítě, které má kalné oči a úzkost ve tváři. Je podvyživené a dehydratované, protože trpí průjmem. Stačí, když matce řeknu, jak používat rehydratační solný roztok, léky proti parazitům a antibiotika. Jakmile to zabere, dítě začne opět jíst. Za týden už vypadá úplně jinak — oči mu září, směje se a hraje si. Právě touha zažívat takové situace vedla k tomu, že jsem se chtěl stát lékařem.

Už jako dítě jsem snil o tom, že budu pomáhat nemocným lidem. Studium medicíny mě však ovlivnilo způsobem, jaký jsem nečekal. Viděl jsem, jak lidé umírají kvůli tomu, že nemají ani nepatrnou sumu peněz potřebnou na léky, které by jim zachránily život. Aby mě nepohltil smutek, musel jsem se stát citově otupělým. Až když mi byla v Bibli ukázána příčina utrpení, pochopil jsem, že Bůh má s lidmi soucit. Byl jsem opět schopen soucítit s druhými. Zase jsem dokázal plakat.“

[Obrázky]

Dr. Marco Villegas pracuje v odlehlém bolivijském městečku v povodí Amazonky