Ráda půjdu kus cesty navíc

VYPRÁVÍ CLAIRE VAVYOVÁ

OSTROV Madagaskar leží asi 400 kilometrů od východoafrické země Mozambik. Je hornatý a jsou zde husté deštné pralesy. Narodila jsem se ve vesničce Betoko II, která leží na východní straně ostrova. V roce 1987, to mi bylo 15 let, jsem se kvůli škole přestěhovala do pobřežního města Mahanoro.

V Mahanoru jsem bydlela se svým starším bratrem Celestinem, který začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. O dva roky později jsem se svědkem stala i já. Rozhodla jsem se, že budu sloužit Jehovovi co nejvíc.

Usiluji o dosažení svých cílů

Jedním z mých prvních cílů, o který jsem se pravidelně modlila k Jehovovi, bylo pomoci své rodině ve vesnici Betoko II. Vracela jsem se tam však jen o školních prázdninách. Byla to obtížná cesta dlouhá 100 kilometrů. Prvních 40 kilometrů jsem mohla jet nějakým motorovým vozidlem, ale zbylých 60 kilometrů bylo třeba jít pěšky po úzké horské stezce.

Musela jsem stoupat po mnoha příkrých kopcích, kde místy byla pěšina jen na šířku chodidla. Když jsem se vydala na cestu brzy ráno a pokračovala až do soumraku, obvykle jsem ušla asi 40 kilometrů. Většinou jsem nesla více než patnáct kilogramů — něco na hlavě, něco na zádech a zbytek v ruce. Převážnou část toho tvořila biblická literatura pro mé příbuzné a další zájemce. Lidé na této cestě mi začali říkat „ta, která nosí velký náklad“.

Členové rodiny zpočátku moje nadšení nesdíleli a nechtěli o mé nové víře nic slyšet. Zanedlouho se však jejich postoj změnil a začali mít spoustu otázek, takže jsme někdy šli spát až ve dvě ráno.

Nezapomenutelná návštěva

Dvacátého čtvrtého prosince 1990 jsem dorazila domů na prázdniny. Naši byli moc rádi, že tam jsem, a mysleli si,  že jsem přijela oslavit s nimi vánoční svátky. Když jsem jim ale vysvětlila, proč se na slavení Vánoc podílet nemohu, byli velmi zklamaní. Navíc jim bylo trapné vysvětlovat to ostatním ve vesnici, jelikož lidé tam mají k sobě velmi blízko. Uvědomila jsem si, že se musím chopit iniciativy a udělat to sama. Ale jak?

Necítila jsem se na to, především kvůli tomu, že jsem byla velmi mladá. Říkala jsem si, že bych možná lidem z naší vesnice mohla své názory vysvětlit, když se následující den sejdou v kostele. Dlouho a úpěnlivě jsem se modlila k Jehovovi o vedení. Potom jsem se zeptala svého staršího bratra Paula, který tam učil náboženství: „Myslíš si, že by se hodilo, abych těm, kdo zítra přijdou do kostela, vysvětlila, proč neslavím Vánoce?“ Řekl to ostatním, a ti s návrhem souhlasili.

Když následující den bohoslužba skončila, poslali pro mě. Opět jsem se pomodlila k Jehovovi a vzala s sebou spoustu biblické literatury. Po krátkém úvodu jsem všem poděkovala za to, že díky nim jsem získala hlubokou úctu k Bibli. Zmínila jsem se o tom, že po přestěhování do města jsem ve studiu Bible pokračovala. Řekla jsem, že jsem objevila mnoho biblických pravd, které nás nikdo předtím neučil.

Využila jsem této příležitosti, abych jim vysvětlila, že Bible mluví o naději na věčný život v pozemském ráji (Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4), že někteří věrní lidé budou ze země vzati do nebe (Jan 14:2, 3; Zjevení 5:9, 10; 14:1, 3) a že podle Bible mrtví lidé nic nevědí a jsou ve stavu podobném spánku, takže nemohou trpět (Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–14, 38–44). Objasnila jsem jim také, že první křesťané Vánoce neslavili a že se jedná o svátek pohanského původu.

Když jsem domluvila, viděla jsem, že mnozí se mnou souhlasí. Dokonce měli řadu otázek. Potom jsem jim ukázala publikace, které jsem přinesla, a vysvětlila jim, že to jsou biblické studijní pomůcky, které vydali svědkové Jehovovi. Řekla jsem, že ráda pomohu každému, kdo by chtěl studovat Bibli. Mnozí si tuto literaturu vzali.

Překvapivé zjištění

Tehdy ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi: „Moje sestra, která žije v jiné vesnici, má stejné náboženství jako ty.“ „A kde bydlí?“ zeptala jsem se překvapeně.

„V Andranomafaně,“ odpověděla. Byla to vesnice vzdálená asi 30 kilometrů.

Řekla jsem jí, že její sestra zřejmě patří k jinému náboženství, protože svědkové v této oblasti se navzájem dobře znají. Ona však trvala na tom, že sestra ji učila stejné věci, o kterých jsem před chvílí mluvila já. Požádala jsem ji o jméno a adresu její sestry a chtěla jsem se tam ihned vydat. Maminka na mě však naléhala, abych ještě nějaký den počkala, protože ta pěší cesta bude velmi namáhavá. Do Andranomafany jsem šla se svým bratrem Charlesem za dva dny.

Jakmile jsme dorazili do vesnice, zeptali jsme se místních obyvatel: „Jsou zde nějací svědkové Jehovovi?“ Odpověděli mi: „Tady je jenom církev katolická, letniční a nezávislé církve.“ Byla jsem zklamaná.

 Potom ale jedna žena řekla: „Pokud hledáte svědky Jehovovy, pak by se mohlo jednat o Marcelinu a její rodinu.“ Přesně to jméno jsem hledala.

Někdo šel Marcelinu zavolat. Přišla hned, ale vypadalo to, jako by se trochu bála. Kolem nás se shromáždila celá vesnice, protože místní lidé si mysleli, že jsme nějací úředníci a přišli jsme Marcelinu vyslýchat. Později jsem zjistila, že ona i členové její rodiny byli ve vesnici pronásledováni kvůli tomu, že mají ‚netradiční náboženství‘.

Marceline nás odvedla kousek stranou, kde jsme si mohli popovídat. Když jsem se jí zeptala, zda je svědek Jehovův, potvrdila mi to. Nato přinesla knihu Pravda, která vede k věčnému životu, kterou svědkové Jehovovi dříve používali jako pomůcku při biblickém studiu. Měla také několik starších výtisků časopisu Strážná věž. Všechny publikace byly značně opotřebované. „Jaký časopis jste rozebírali minulou neděli?“ zeptala jsem se jí.

„To je všechno, co máme, a studujeme to pořád dokola,“ odpověděla Marceline. Teprve potom jsem jí pověděla, že i já jsem svědek. Byla velmi šťastná. Když jsem řekla, že bych chtěla poznat muže, který vede jejich shromáždění, vysvětlila mi, že ten žije v oblasti, která je od nich ještě kus dál.

Další příjemné zjištění

Následující den jsme se s Marcelinou vydaly za tím mužem. Když nás uviděl, byl velmi překvapený. Ukázalo se, že se jedná o svědka, který přišel z pobřežního města Toamasina ležícího více než 200 kilometrů na severovýchod. Před několika lety tam nečekaně ztratil zaměstnání, a tak se i s rodinou vrátil do vesnice. Po svém návratu začal kázat, vést biblická studia a pořádat shromáždění.

Tento svědek i jeho rodina byli nadšeni, když uviděli nejnovější výtisky Strážné věže, které jsem měla s sebou. Ukázala jsem jim také knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, kterou jsme tehdy používali jako hlavní pomůcku při vedení biblických studií. Tuto publikaci viděli poprvé. Následující neděli  jsem do Andranomafany přišla znovu, abych se zúčastnila jejich shromáždění. Povzbudila jsem je, aby se spojili s odbočkou svědků v hlavním městě Antananarivo, protože o existenci této malé skupinky odbočka zjevně nevěděla.

Od ledna 1991 jsem z Mahanora do Andranomafany cestovala skoro každý měsíc a přinášela jim nejnovější výtisky Strážné věže a další publikace. Jedna cesta byla dlouhá 130 kilometrů, z toho devadesát kilometrů jsem šla pěšky — nahoru a dolů po strmých svazích rozeklaných kopců a hustými lesy. Když pršelo, brodila jsem se kluzkým blátem.

Jak rostl počet těch, kdo chtěli literaturu a časopisy, byla moje zavazadla čím dál těžší. Avšak pocit hlubokého uspokojení a štěstí na konci každé cesty vyvážil mou únavu a namožené svaly. Měla jsem skvělý pocit, když jsem viděla, jak jsou členové této skupinky z každé nové publikace nadšeni, a když jsem sledovala, jak reagují na biblické pravdy.

Vstupuji do celodobé služby

Prvního září roku 1992 jsem byla jmenována průkopnicí, jak svědkové říkají těm, kdo se celodobě věnují kazatelské činnosti. Sloužila jsem v Mahanoru, ale se svými příbuznými ve vesnici Betoko II jsem udržovala kontakt pomocí dopisů. Časem začali touto cestou studovat Bibli a chtěli, abych se vrátila domů a pomohla jim. Ráda bych to byla udělala, ale nejdřív jsem chtěla mít jistotu, že to se studiem Bible myslí vážně a že budou dělat duchovní pokroky. A tak jsem ještě nějakou dobu zůstala v Mahanoru.

Ve druhé polovině roku 1993 mi přišlo pozvání, kterého jsem si velmi vážila. Mohla jsem se účastnit dvoutýdenního školení pro průkopníky, které probíhalo v Antananarivu. Potom jsem dostala nabídku sloužit jako zvláštní průkopnice, což znamenalo, že mohu být poslána na jakékoli místo v naší zemi. Rozhodla jsem se však, že tuto nabídku nepřijmu, protože jsem chtěla pomoci svým příbuzným, kteří měli nejbližší sbor velmi daleko. Sloužila jsem tedy dále jako průkopnice v Mahanoru.

Když nás potom navštívil cestující dozorce svědků Jehovových, mluvila jsem s ním o tom, zda bych se měla vrátit domů a pomáhat svým příbuzným. V té době vznikl v Andranomafaně sbor, a tak mi navrhl, abych tam přešla, a sloužila tudíž v oblasti, kam patřilo i Betoko II. Přišla jsem tam 1. září 1994. Během toho měsíce jsem se svým tělesným bratrem Paulem, který učil náboženství, navštívila oblastní sjezd. Zakrátko se na kazatelské službě v Andranomafaně podílelo 30 osob a nedělní shromáždění navštěvovalo průměrně 65 lidí.

Dále chodím do vzdálených míst

Krátce potom, co jsem se vrátila do naší vesnice, se čtyři moji tělesní bratři a sestry začali účastnit kazatelské služby a brzy pak byli pokřtěni. Pro literaturu a časopisy jsem dále pravidelně chodila do Anosibe An’ala. Jedna cesta byla dlouhá asi 50 kilometrů. Bylo to vyčerpávající putování, ale radost z duchovního růstu v této oblasti mi to vždy bohatě vynahradila.

Dnes je ve vesnici Betoko II kvetoucí sbor a na nedělním shromáždění se v průměru schází asi 45 lidí. Všichni moji blízcí příbuzní v této oblasti jsou nyní svědky Jehovovými a většina z nich slouží jako pravidelní průkopníci. Mladší bratr je zvláštní průkopník. Od 1. listopadu 2001 jsem byla i já jmenována zvláštní průkopnicí a jsem přidělena do vesnice Antanambao-Manampotsy. V tomto případě jsem však z Betoka II odcházela s lehkým srdcem.

Když jsem v roce 1987 začala poznávat biblickou pravdu, bylo na Madagaskaru necelých 3 000 svědků. Nyní je nás více než 14 000. Stejně jako mnozí jiní, jsem i já vděčná za výsadu pomáhat dalším lidem tím, že kvůli nim půjdu kus cesty navíc. A děkuji Jehovovi, že mému úsilí žehná.

[Obrázky na straně 24 a 25]

Často jsem 60 kilometrů nesla do své rodné vesnice zásobu literatury vážící přes 15 kilogramů

[Obrázek na straně 25]

Můj starší bratr Paul

[Obrázek na straně 26]

Můj bratr Charles

[Obrázek na straně 26]

S některými členy své rodiny. Všichni jsou svědky Jehovovými