Navzdory překážkám dosahuji svého cíle

VYPRÁVÍ MARTHA CHÁVEZOVÁ-SERNAOVÁ

Když mi bylo 16 let, jednou jsem při práci doma ztratila vědomí. Když jsem se probrala, ležela jsem v posteli. Byla jsem zmatená a kvůli silné bolesti hlavy jsem několik minut nic nevnímala. Vylekalo mě to. Co se to se mnou děje?

VYDĚŠENÍ rodiče mě vzali k lékaři, který mi předepsal vitaminy. Řekl, že křeče byly způsobeny nedostatkem spánku. Za několik měsíců jsem měla další záchvat a potom třetí. Obrátili jsme se na jiného lékaře. Ten řekl, že se jedná o nervovou poruchu a dal mi léky na snížení psychického napětí.

Záchvaty křečí se však objevovaly stále častěji. Stávalo se, že jsem ztratila vědomí, upadla a poranila se. Někdy jsem se kousla do jazyka nebo do tváře. Když jsem se probrala, třeštila mi hlava a bylo mi nevolno. Bolelo mě celé tělo a často jsem si nedokázala vzpomenout, co bylo těsně před tím, než jsem ztratila vědomí. Občas jsem musela den nebo dva strávit v posteli. Přesto jsem byla přesvědčena, že můj problém je dočasný a že brzy budu v pořádku.

Jak to ovlivnilo mé cíle

Když jsem byla ještě dítě, začala naše rodina studovat Bibli se svědky Jehovovými. Věnovala se nám manželská dvojice zvláštních průkopníků neboli celodobých služebníků, kteří každý měsíc mnoho hodin poučují jiné lidi o biblických pravdách. Viděla jsem, že jim tato služba přináší velkou radost. Když jsem potom začala o biblických slibech mluvit se svou učitelkou a spolužáky, poznala jsem tuto radost i já.

Zakrátko se stali svědky Jehovovými mnozí členové naší rodiny. Moc se mi líbilo, že jsem o dobré zprávě mohla s druhými mluvit i já. V sedmi letech jsem si dala za cíl, že se stanu zvláštní průkopnicí. Když mi bylo šestnáct, udělala jsem v tomto směru zásadní krok a dala jsem se pokřtít. Pak se objevily záchvaty křečí.

Průkopnická služba

Přes tyto tělesné problémy jsem byla přesvědčena, že se budu moct věnovat celodobé službě. Protože jsem však mívala dva záchvaty týdně, někteří členové sboru se domnívali, že by toho bylo na mě moc. Byla jsem sklíčená. Časem ale přišli do našeho sboru manželé, kteří slouží v mexické odbočce svědků Jehovových. Když se dozvěděli, že bych chtěla sloužit jako průkopnice, velmi mě k tomu povzbuzovali. Přesvědčili mě, že nemoc mi v tom bránit nemusí.

A tak jsem byla 1. září 1988 jmenována pravidelnou průkopnicí ve svém rodném městě San Andrés Chiautla. Kázáním dobré zprávy jsem každý měsíc trávila mnoho hodin. Když jsem kvůli křečím nemohla pracovat na veřejnosti, psala jsem lidem v okolí dopisy na duchovní náměty a touto cestou jsem je povzbuzovala ke studiu Bible.

 Konečně správná diagnóza

Tehdy rodiče vynaložili velké finanční prostředky na to, aby mě mohli vzít k neurologovi. Lékař moje problémy diagnostikoval jako epilepsii. Díky léčbě, kterou mi nasadil, se můj stav asi na čtyři roky stabilizoval. V tu dobu jsem absolvovala školu průkopnické služby, což ještě posílilo mou touhu sloužit tam, kde je zapotřebí více kazatelů.

Rodiče věděli, že toužím po tom sloužit ještě více. Protože se můj zdravotní stav stabilizoval, souhlasili, abych se odstěhovala do města Zitácuaro v mexickém státě Michoacán, což je asi 200 kilometrů od nás. Spoluprací s dalšími průkopníky v tomto místě se ještě zvýšilo mé ocenění pro celodobou službu.

Po dvou letech v Zitácuaru se však záchvaty křečí objevily znovu. Potřebovala jsem lékařskou péči, a proto jsem se vrátila k rodičům. Byla jsem sklíčená. Navštívila jsem neurologa, a ten zjistil, že léky, které beru, mi poškozují játra. Začala jsem tedy sama hledat jiné způsoby léčby, protože na odborné konzultace jsem již neměla peníze. Můj stav se zhoršoval a já musela s průkopnickou službou skončit. Každý záchvat křečí pro mě znamenal další ránu. Když jsem si ale četla Žalmy a obracela se k Jehovovi v modlitbě, cítila jsem, že mi dává útěchu a sílu. (Žalm 94:17–19)

Dosahuji svého cíle

V tom nejhorším období jsem měla dva záchvaty denně. Potom došlo ke zvratu. Lékař mi změnil léčbu a já jsem se po dlouhou dobu cítila lépe. Tak jsem od 1. září 1995 zase začala s průkopnickou službou. Můj zdravotní stav se stabilizoval. Dva roky jsem neměla žádný epileptický záchvat, a proto jsem dala najevo své přání být ve zvláštní průkopnické službě. To znamená, že v kazatelské službě strávím ještě více hodin a že jsem ochotná přestěhovat se tam, kde je to více zapotřebí. Dovedete si představit, jak jsem se cítila, když mi přišlo pozvání? Konečně jsem dosáhla cíle, který jsem si jako dítě vytyčila!

Od 1. dubna 2001 jsem dostala přidělení do malé horské obce ve státě Hidalgo. Nyní sloužím v jednom městečku ve státě Guanajuato. Je nutné, abych důsledně brala léky a měla dostatek odpočinku. Musím být opatrná i na stravu, což se týká zvláště tuku, kofeinu a konzervovaných potravin. Vyhýbám se také silným emocím, jako je například hněv nebo nadměrné obavy. Tento režim mi velmi pomáhá. Za celou dobu, co jsem ve zvláštní průkopnické službě, jsem měla jen jediný záchvat.

Vzhledem k tomu, že jsem svobodná a nemám žádné rodinné povinnosti, mohu stále sloužit jako zvláštní průkopnice. Vím, že ‚Jehova není nespravedlivý, aby zapomněl na naši práci a lásku, kterou projevujeme jeho jménu‘. Toto vědomí je pro mě velkou útěchou. Je od něj láskyplné, že od nás nevyžaduje to, co mu nemůžeme dát. Díky tomu, že jsem si tuto skutečnost připustila, mám nyní vyrovnanější postoj. A vím, že kdybych ze zdravotních důvodů musela s průkopnickou službou opět skončit, Jehovu by moje služba celou duší těšila i potom. (Hebrejcům 6:10; Kolosanům 3:23)

To, že denně mluvím o své víře s druhými, mě nepochybně posiluje. Díky tomu jsem plně zaměřena na budoucí požehnání, které pro nás Bůh připravil. Bible slibuje, že v novém světě nebudou žádné nemoci ‚ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominou.‘ (Zjevení 21:3, 4; Izajáš 33:24; 2. Petra 3:13)

[Obrázky na straně 26]

Asi v 7 letech (nahoře); v 16 letech krátce po křtu

[Obrázek na straně 27]

S přítelkyní v kazatelské službě