Uhlí — Černé kameny z nitra země

Od našeho dopisovatele v Austrálii

„ČERNÁ — co to slovo znamená pochopíš až tehdy, když sfáráš do dolu,“ křičí můj kamarád Bernie, aby přehlušil rachot strojů. Dívám se na zející temný otvor před sebou a začínám uvažovat, zda opravdu chci vědět, co tím Bernie myslel. Naším cílem je totiž uhelná sloj ležící půl kilometru pod zemí.

Míjíme zástup horníků, kteří míří do sprch. Mají silný australský přízvuk a silné paže. Tváře mají pokryté uhelným prachem, a když se usmívají, zuby a oči jim doslova září.

Nasedáme do malého vláčku, který nás odveze dolů k čelu uhelného ložiska. Sestup je tak příkrý, že sedadlo strojvůdce musí být připevněno ke stropu kabiny jako houpačka, aby se mohlo volně naklánět. U pasu mám nejiskřivou baterii, která dodává elektřinu do svítilny na přilbě, a také nouzový dýchací přístroj, který je připomínkou toho, že v dole se člověk může dostat do nebezpečné situace. Vláček pomalu sjíždí do hlubin země a vstupní otvor se v dálce za námi scvrkl na malý kroužek modré oblohy obklopený černou tmou.

Více uhlí — méně horníků

Uhelný důl, v němž jsem právě na návštěvě, je jedním z desítek dolů v jihovýchodní Austrálii. Můj průvodce Bernie patří k 25 000 horníků, kteří z australských dolů ročně vytěží uhlí v hodnotě osmi miliard [australských] dolarů, což je asi 4,7 miliardy eur. V temných chodbách pod zemí nebo v rozsáhlých povrchových dolech pracuje po celém světě asi 10 milionů horníků, ale jejich počet se snižuje. V období od roku 1978 do začátku 21. století klesl ve Spojeném království počet horníků sdružených v odborových svazech z 1,2 milionu na 13 000. Ve Spojených státech počet horníků klesl ze 705 000 v roce 1924 na méně než 82 000 a v Číně se během nedávného pětiletého období počet horníků snížil o 870 000.

To však neznamená, že klesá poptávka po uhlí. Naopak se předpokládá, že do roku 2020 poptávka v průmyslově vyspělých zemích stoupne o 11 procent. Očekává se, že během tohoto období bude v Číně a Indii vybudováno více než 750 tepelných elektráren, které budou vyrábět energii právě z uhlí. Úbytek horníků v dolech je z větší části dán zaváděním nových technologií, které důlním společnostem umožňují vytěžit více uhlí s menším počtem pracovních sil. Obrovský stroj, který mi  chce Bernie ukázat, je vynikajícím příkladem takových technických zázraků.

Dolů temnou svážní šachtou

„Tohle je nejspodnější patro,“ říká Bernie, když se soukáme z vláčku. „Všechny chodby začínají právě tady.“ Na nízkém stropě jsou umístěny zářivky. Od země ke stropu stojí vzpěry tvořené dřevěnou kulatinou, která slouží jako opora pro úzké trámy. Ve stropě jsou tisíce rozpínacích šroubů. Sahají až do hloubky dvou metrů do skály a zajišťují strop, aby se nezřítil.

Překvapuje mě, že stěny chodby nejsou černé, ale bílé. „Stěny jsou pokryty drceným vápencem,“ vysvětluje Bernie. „Vápenec snižuje riziko výbuchu metanu a uhelného prachu. Metan by se mohl vznítit náhodnou jiskrou a fungoval by pak jako detonátor — způsobil by daleko větší výbuch uhelného prachu, který je tady ve vzduchu. Z tohoto dolu je každou minutu odčerpáno asi 2 000 litrů metanu, který se pak používá k výrobě elektřiny pro potřeby dolu.“ Aby se předešlo tomu, že by náhodná jiskra zapálila unikající plyn, musel jsem na povrchu nechat fotoaparát, magnetofon,  a dokonce i hodinky, které jsou poháněné baterií.

Ve vchodu jedné z chodeb, které se rozbíhají z nejspodnějšího patra, stojí nízký, ale výkonný dieselový transportér. Motor se rozburácí, vjíždíme do chodby a světla za námi se rychle ztrácejí v dálce. Svítilna na mé přilbě ozařuje strop, který mám jen pár centimetrů nad hlavou. Projíždíme kolem několika dalších příčných chodeb a občas zahlédnu něco, co vypadá jako světlušky vznášející se v černočerné tmě — jsou to svítilny na přilbách horníků.  Chodbou, která je souběžná s tou, v níž jedeme, vede pásový dopravník dlouhý pět kilometrů. Sváží se na něm uhlí vytěžené z čela sloje.

Dobývací kombajn

U čela sloje, kam jsme právě dorazili, je oblak vodní páry a uhelného prachu. Skrz něj jsou vidět tři postavy v kombinézách s kapucí a dýchacími maskami. Tito muži obsluhují stroj, který je široký 250 metrů a je označován jako dobývací kombajn. Dva otáčející se kotouče o průměru dvou metrů se po celé šířce kombajnu pomalu pohybují podél uhelné sloje. Jsou vybaveny ocelovými hroty, které se do hloubky půl metru zakusují do uhelné sloje a rozpojují ji. Kombajn je vybaven dopravníkem, který narubané uhlí rychle odváží do boční chodby. Tam se uhlí drtí, aby mělo přibližně stejnou velikost, a přesouvá se na hlavní pásový dopravník.

Aby se strop ve sloji nezhroutil, je podpírán mechanizovanou výztuží. Ta se skládá z řady silných hydraulických válců, jimiž jsou podpírány výkyvné stropnice, což jsou silné ocelové pláty, pod kterými se mohou pohybovat pracovníci obsluhy. Jakmile oba kotouče projedou po celé šířce kombajnu, celý stroj, včetně mechanizované výztuže, se posune o půl metru dopředu. Za ním zůstane nezajištěný skalní převis. Chvíli se neděje nic, a pak se převis s hrozivým rachotem zřítí. „Vytěžíme tisíc tun uhlí za hodinu,“ křičí Bernie. „Když jeden úsek vytěžíme, kombajn rozebereme a přesuneme ho na další úsek.“

Konečně na denním světle!

Bernie a já se vracíme k transportéru a hrbolatými chodbami jedeme nazpět. Asi po pěti kilometrech zastavujeme v široké chodbě. S povrchem ji spojuje svislá šachta o průměru kolem 10 metrů. „Hlavní dopravník přiváží uhlí sem,“ křičí Bernie do ohlušujícího rachotu uhlí, které se sype do velkého železného zásobníku. „Tomu zásobníku se říká výklopník. Vejde se do něj 18 tun uhlí,“ vysvětluje mi. Zatímco Bernie mluví, naplněný zásobník tažený lanem mizí závratnou rychlostí v otvoru ve stropě. Po několika vteřinách odtamtud sjede nový zásobník a začíná se do něj sypat uhlí.

Prohlídka je u konce. Nasedáme do vláčku, který nás pomalu veze ke vstupu do dolu. Těšil jsem se, že zase budu na příjemném slunečním světle. Ale zmýlil jsem se. Byli jsme v dole tak dlouho, že mezitím slunce zapadlo a nastala temná noc. I když je venku opravdu tma, teď už rozumím tomu, co Bernie říkal na začátku — ‚Co to znamená „černá“, pochopíš až tehdy, když sfáráš do dolu.‘

[Rámeček na straně 13]

Uhlí a budoucnost — Palčivá otázka

▪ Uhlí a znečištění: „V 11 velkých čínských městech způsobuje dým a drobné částice produkované spalováním uhlí více než 50 000 předčasných úmrtí a 400 000 nových případů chronické bronchitidy každý rok,“ bylo uvedeno ve zprávě Programu OSN pro životní prostředí. Worldwatch Institute připisuje na vrub znečištění z uhlí více než jeden a půl milionu úmrtí ročně. Existují sice technologie, díky kterým je možné takovému znečištění do značné míry zabránit, ale jsou považovány za příliš drahé. Mnohé země, které nutně potřebují energii, si proto nemohou dovolit taková zařízení koupit.

▪ Uhlí a změny klimatu: Spalováním uhlí se ročně vyprodukují více než dvě miliardy tun oxidu uhličitého. A předpokládá se, že uhlí bude i nadále druhým největším zdrojem uhlíkových emisí — v roce 2020 bude jeho podíl asi 34 procent. Mnozí považují tyto údaje za alarmující.

„Pokud se [v 21. století] má rychlost změny klimatu zpomalit, je nezbytné snížit i množství spalovaného uhlí,“ řekl Seth Dunn, vědecký pracovník organizace Worldwatch Institute.

[Rámeček na straně]

Závislost na uhlí

▪ Více než 70 procent oceli, která se na světě vyrobí, pochází z vysokých pecí, jež jako palivo využívají právě uhlí. Také výrobci cihel, dlaždic, cementu, plastických hmot, barviv a výbušnin používají chemické látky, které také pocházejí z uhlí.

▪ Největším odběratelem uhlí je však energetika. Austrálie produkuje v tepelných elektrárnách, které spalují uhlí, 84 procent elektrické energie. V Číně, Jižní Africe a Dánsku pocházejí z uhlí přibližně tři čtvrtiny elektrické energie. Spojené státy kryjí uhlím více než polovinu své spotřeby elektřiny. Celosvětově se uhlí používá k výrobě více než jedné třetiny elektrické energie.

▪ V praxi to vypadá asi takto. Pokud máte doma elektrický sporák, ročně na jeho provoz spotřebujete přibližně půl tuny uhlí. Váš elektrický bojler spolyká za stejné období dvě tuny uhlí a lednička půl tuny.

▪ Vědci odhadují, že v hlubinách naší planety ještě zůstává jeden milion milionů tun uhlí. Při současném tempu spotřeby je to množství, které by mělo vydržet ještě stovky let.

[Nákres a obrázky na straně 12 a 13]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Hlubinný uhelný důl

Skládka uhlí

Přístupová svážná šachta pro vlak

[Obrázek]

Dobývací kombajn

[Obrázek]

Transportér

Odvod plynu

Výklopník

Nejnižší patro

[Obrázek]

Část pásového dopravníku dlouhého pět kilometrů

[Obrázek na straně 13]

Starší chodby jsou zajišťovány pomocí kulatin a trámů