Přírodní katastrofy a lidský faktor

KDYŽ je auto udržováno v dobrém technickém stavu, je bezpečným dopravním prostředkem. Pokud však jeho majitel bude údržbu zanedbávat, auto se může stát hrozbou. V určitých ohledech se totéž dá říci o naší planetě.

Řada vědců zastává názor, že změny, ke kterým vinou lidí dochází v atmosféře a v oceánech, mění naši planetu v nebezpečné místo. Takové změny totiž přispívají k častějším a ničivějším přírodním katastrofám. A vyhlídka do budoucnosti je nejistá. „Jsme uprostřed velkého a nekontrolovaného experimentu probíhajícího na jediné planetě, kterou máme,“ uvedl článek v časopise Science, jenž pojednával o změnách klimatu.

Abychom lépe pochopili, jak může lidská činnost ovlivňovat četnost a ničivost přírodních katastrof, musíme trochu porozumět přírodním jevům, které s tím souvisejí. Co například vede ke vzniku silných bouří, jako jsou hurikány?

Planetární výměník tepla

Klimatický systém planety Země bývá přirovnáván k zařízení na přeměnu a distribuci  solární energie. Většina slunečního tepla se zachycuje v tropických oblastech. Tím vzniká určitá teplotní nerovnováha, která vede k pohybu atmosféry. * Otáčení Země kolem její osy způsobuje, že tato masa pohybujícího se vlhkého vzduchu vytváří víry. Z některých se stávají tlakové níže neboli oblasti s nízkým atmosférickým tlakem. A z tlakových níží se zase mohou stát bouře.

Když sledujete pohyb tropických bouří, všimnete si, že mají tendenci pohybovat se od rovníku směrem k chladnějším oblastem — buď na sever nebo na jih. Zároveň slouží jako obrovské tepelné výměníky, které přispívají ke zmírnění klimatických rozdílů. Pokud však teplota horních vrstev oceánu, který funguje jako „bojler“ tohoto obrovského výměníku, překročí 27 stupňů Celsia, tropická bouře získá dostatek energie na to, aby se z ní stal cyklon, hurikán či tajfun, což jsou místní označení v zásadě pro tentýž jev.

Z hlediska ztrát na životech byl nejhorší přírodní katastrofou v dějinách Spojených států hurikán, který 8. září 1900 zasáhl ostrovní město Galveston v Texasu. Rozbouřené moře zabilo 6 000 až 8 000 lidí přímo ve městě a další 4 000 v jeho okolí. Zničeno bylo 3 600 domů. Ani jedna stavba v Galvestonu nezůstala nepoškozena.

Jak jsme uvedli v předchozím článku, v nedávných letech došlo k řadě silných bouří. Vědci se nyní zabývají otázkou, zda to nějak souvisí s globálním oteplováním, díky kterému by bouřkové systémy mohly získávat více energie. Změny počasí však mohou být jen jednou známkou globálního oteplování. Jiný potenciálně nebezpečný následek se možná už začíná projevovat.

Stoupající hladina moře a odlesňování

Článek v časopise Science uveřejnil, že „mořská hladina v uplynulém století stoupla o 10 až 20 centimetrů, a očekává se, že to bude pokračovat“. Může to nějak souviset s globálním oteplováním? Vědci poukazují na dva možné mechanismy. Jedním je to, že se rozpouští pevninský led v polárních oblastech a také ledovce, takže vody v oceánech přibývá. Druhou možností je tepelná rozpínavost — jak se mořská voda otepluje, zvětšuje se její objem.

Skupina malých tichomořských ostrovů Tuvalu už zažívá důsledky stoupající mořské hladiny. Údaje shromážděné na atolu Funafuti poukazují na to, že v průběhu posledních deseti let zde mořská hladina stoupá „průměrně o 0,22 palce [5,6 milimetru] za rok,“ bylo uvedeno v časopise Smithsonian.

V mnoha částech světa růst počtu obyvatel vede k tomu, že se rozšiřuje městská zástavba, zvětšují se chudinské čtvrti a zhoršuje se životní prostředí. Tento trend může mít za následek,  že přírodní katastrofy mají ničivější dopad. Zde je několik příkladů.

Haiti je ostrovní země s velkým počtem obyvatel. Po dlouhou dobu zde dochází k odlesňování. Jedna nedávná zpráva upozorňuje, že ačkoli místní ekonomické, politické a sociální problémy jsou velmi vážné, nic neohrožuje existenci této země tolik jako právě odlesňování. To se tragicky projevilo v roce 2004, kdy přívalové deště vedly k sesuvům půdy, které si vyžádaly tisíce životů.

O „globálním oteplování, odlesňování a zemědělství metodou kácení a vypalování“ mluví zpráva v časopise Time jako o faktorech, které zvyšují ničivost přírodních katastrof v jižní Asii. Odlesňování však může na druhou stranu přispívat k suchu, protože holá půda rychleji ztrácí vlhkost. Sucha v Indonésii a Brazílii nedávno vedla k nejničivějším požárům lesů v historii. Navíc se jednalo o lesy, které jsou normálně tak vlhké, že tam k požárům vůbec nedochází. Extrémní počasí však rozhodně není jedinou příčinou přírodních katastrof. Mnohé země jsou postihovány katastrofami, které vycházejí z nitra planety.

Když se chvěje země

Zemská kůra je tvořena deskami různé velikosti, které se vzájemně přibližují a oddalují. V zemské kůře dochází k tolika posunům, že to ročně vede k několika milionům zemětřesení. Většina z nich je však tak slabých, že si jich člověk ani nevšimne.

Asi 90 procent všech zemětřesení se vyskytuje kolem zlomů, které jsou na okraji jednotlivých desek. Vzácněji může zemětřesení nastat i uprostřed desky, a někdy bývá velmi ničivé. Odhaduje se, že nejničivější zemětřesení, jaké kdy bylo zaznamenáno, zasáhlo v roce 1556 tři čínské provincie. Vyžádalo si 830 000 životů.

Po zemětřesení mohou nastat i další destruktivní jevy. Například 1. listopadu 1755 zemětřesení těžce zasáhlo portugalský Lisabon,  kde tehdy žilo asi 275 000 obyvatel. Katastrofa tím však neskončila. Otřesy půdy vedly k požáru a také k vlnám tsunami, které se přihnaly z Atlantského oceánu a byly zřejmě vysoké až 15 metrů. Počet mrtvých v Lisabonu přesáhl 60 000.

I v takových případech však k ničivému dopadu katastrof do určité míry přispívá člověk. Jedním faktorem je příliš vysoká hustota obyvatel v rizikových oblastech. „Téměř polovina velkých měst světa nyní leží v seizmicky nebezpečných územích,“ říká publicista Andrew Robinson. Druhým faktorem jsou budovy — materiál, z něhož jsou postaveny, a jejich konstrukční kvalita. Až příliš často se totiž potvrzuje pravdivost pořekadla „nezabíjí zemětřesení, ale budovy“. V téměř neřešitelné situaci jsou však lidé, kteří jsou příliš chudí na to, aby si mohli postavit dům odolný proti zemětřesení.

Sopky — stavitelé a ničitelé

„Když čtete tato slova, je pravděpodobné, že někde na světě právě vybuchuje nejméně 20 sopek,“ psalo se ve zprávě Smithsonova institutu ve Spojených státech. Zjednodušeně řečeno, podle teorie o tektonických pohybech desek se zemětřesení a sopky vyskytují ve stejných oblastech. Je to u zlomů v zemské kůře, především těch oceánských, kde magma ze zemského pláště vystupuje puklinami v kůře, a také v subdukčních zónách, což jsou místa, kde se jedna zemská deska podsouvá pod druhou.

Vulkanická činnost v subdukčních zónách je z hlediska četnosti erupcí a z hlediska blízkosti obydlených oblastí tou největší hrozbou. Mezi tyto zóny patří takzvaný cirkumpacifický pás neboli „pás ohně“, který je doslova posázen stovkami sopek. Malý počet sopek je také na „horkých místech“ mimo okraje pevninských desek. Výsledkem vulkanické činnosti na takových „horkých místech“ jsou podle všeho Havajské ostrovy, Azory, Galapágy a Společenské ostrovy.

Vulkány hrají dlouhou a konstruktivní roli v dějinách naší planety. Podle internetové stránky jedné univerzity „až 90 % všech kontinentů a oceánských pánví je produktem vulkanické činnosti“. Čím je ale způsobeno, že některé erupce jsou tak ničivé?

Erupce začíná tím, že z hlubin země stoupá žhavé magma. Z některých sopek pouze vytéká láva, a to většinou tak pomalu, že sotva dokáže někoho zaskočit. Jiné sopky však vybuchují větší silou než jaderná bomba. K rozhodujícím faktorům patří složení a viskozita roztaveného materiálu v sopce a také množství plynů a žhavých vodních par, které jsou v něm obsažené. Jak se magma blíží k zemskému povrchu, voda a plyny se prudce rozpínají. Při určitém složení dojde ke stejnému jevu, jako když otevřete  láhev sodovky — obsah prudce vystříkne ven.

Naštěstí sopky často předem upozorňují, že dojde k erupci. Tak to bylo i v případě sopky Mont Peleé na karibském ostrově Martinik v roce 1902. V nedalekém městě St. Pierre se však měly konat volby, a tak politikové vybízeli obyvatele, aby zůstali, přestože sopka chrlila popel, lidem bylo špatně, město svíral strach a většina obchodů již měla několik dní zavřeno.

Osmého května byl Den nanebevzetí. Mnoho lidí se vydalo do katolické katedrály, aby se modlili o ochranu před sopkou. To ráno, krátce před osmou hodinou, sopka Mont Peleé vybuchla. Kráter vyvrhl masu vulkanického materiálu — popel, roztavenou horninu a oblak žhavých plynů o teplotě 200 až 500 stupňů Celsia. Ten se obrovskou rychlostí valil po svazích sopky, zahalil město jakoby černým rubášem a zabil skoro 30 000 lidí. Žár byl tak obrovský, že se roztavil kostelní zvon a vzplály lodě v přístavu. Byla to nejničivější erupce ve 20. století. Pokud by však lidé dbali na varovné příznaky, mohlo to dopadnout jinak.

Bude přírodních katastrof přibývat?

Ročenka World Disasters Report 2004 (Zpráva o katastrofách v roce 2004), kterou vydala Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, uvedla, že v uplynulém desetiletí počet geofyzikálních katastrof a katastrof souvisejících s počasím vzrostl o více než 60 procent. „To ukazuje na dlouhodobý trend,“ říká tato zpráva, která vyšla ještě před tím, než 26. prosince udeřily v Indickém oceánu vlny tsunami. S jistotou můžeme říci, že pokud bude v rizikových oblastech růst počet obyvatel a bude pokračovat odlesňování, mnoho důvodů k optimismu nemáme.

Navíc mnoho průmyslově rozvinutých zemí vypouští do atmosféry stále více skleníkových plynů. Článek v časopise Science uvedl, že váhat se snižováním emisí „je jako odmítat lék proti rozvíjející se infekci — je to záruka, že později za to draze zaplatíme“. V této souvislosti jedna kanadská zpráva pojednávající o tom, jak zmírnit dopad katastrof, napsala: „Můžeme s jistotou prohlásit, že ze všech problémů životního prostředí, s jakými se mezinárodní společenství kdy potýkalo, je změna klimatu problémem nejrozsáhlejším a bude mít dalekosáhlý dopad do budoucnosti.“

Momentálně se však mezinárodní společenství nedokáže shodnout ani na tom, zda lidská činnost ke globálnímu oteplování přispívá. Sotva se tedy národy mohou domluvit, jak tuto situaci řešit. Současný stav poukazuje na pravdivost tohoto výroku z Bible: „Muži . . . ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23) Jak si ale ukážeme v následujícím článku, tato situace rozhodně není bezvýchodná. Různá neštěstí, ke kterým dnes dochází, a také neutěšený stav lidské společnosti patří k důkazům toho, že změna k lepšímu je blízko.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

NA POLI VYROSTLA NEJEN KUKUŘICE

V ROCE 1943 byl jistý mexický farmář svědkem toho, jak mu na jeho farmě vyrostlo i něco jiného než kukuřice, kterou pěstoval. Když jednou pracoval na poli, všiml si, že se v zemi dělají pukliny. Do druhého dne z nich vyrostla malá sopka. Během následujícího týdne dosáhla výšky 150 metrů! O rok později byla vysoká 360 metrů a nakonec měřila 430 metrů. Její vrchol leží v nadmořské výšce 2 775 metrů. Sopka dostala jméno Paricutín. V roce 1952 náhle přestala soptit a od té doby je v klidu.

[Podpisek]

U. S. Geological Survey/Photo by R. E. Wilcox

[Rámeček a obrázek na straně 8]

BŮH ZACHRÁNIL NÁRODY PŘED KATASTROFOU

MEZI přírodní katastrofy bývá počítán i hladomor. Jedna z nejranějších zpráv o hladomoru se týká starověkého Egypta v době, kdy tam žil Josef, syn Jákoba neboli Izraela. Hladomor trval sedm let a postihl Egypt, Kanaán i další země. Nevedl však k tomu, že by lidé následkem hladu umírali, protože Jehova na sedmiletý hladomor upozornil předem. Dal také na vědomí, že v sedmi předcházejících letech bude v Egyptě velká úroda. Bůh řídil záležitosti tak, že bohabojný Josef byl jmenován ministerským předsedou a správcem potravin. Pod jeho dohledem Egypťané nashromáždili tolik obilí, „až je nakonec přestali počítat“. Egypťané díky tomu měli dostatek potravin nejen pro sebe, ale také pro ‚lidi z celé země‘, včetně Josefovy rodiny. (1. Mojžíšova 41:49, 57; 47:11, 12)

[Obrázky na straně 7]

HAITI 2004 Chlapci v zaplavených ulicích nosí pitnou vodu. V důsledku odlesňování došlo k mohutným sesuvům půdy

[Podpisky]

Zatopená krajina: Sophia Pris/EPA/Sipa Press; vložený obrázek: Carl Juste/Miami Herald/Sipa Press

[Obrázek na straně 9]

Mnoho zemí i nadále vypouští do atmosféry velké množství skleníkových plynů

[Podpisek]

© Mark Henley/Panos Pictures