Když krev byla prolévána ve jménu Krista

PŘEHRÁT V JAZYCE

Když krev byla prolévána ve jménu Krista

Od našeho dopisovatele v Mexiku

„Při mši kněží provolávali z kazatelen: ‚Do boje, synové svaté matky Církve! Vláda chce zabrat kostely!‘“ Pedro Rosales Vargas, očitý svědek

PROČ měli věřící pozvednout zbraně a bránit svou víru? Co se stane, když se lidé při obraně svého náboženství začnou dopouštět násilí? Mexické povstání cristeros na tyto dvě otázky odpovídá.

V díle Enciclopedia Hispánica je uvedeno: „Cristeros je označení pro mexické katolíky, kteří se v roce 1926 vzbouřili proti vládě prezidenta Plutarca Elíase Callese. Důvodem byly kroky, které prezident podnikl proti církvi, například uzavření náboženských středisek a budov.“ Slovem cristeros původně nazvala povstalce samotná vláda, a to kvůli jejich válečnému pokřiku „Ať žije Kristus Král!“. Kořeny tohoto konfliktu však sahají do daleké minulosti.

Kořeny konfliktu

V roce 1917 byly s konečnou platností ratifikovány reformní zákony poprvé schválené v 50. letech devatenáctého století. Účelem těchto zákonů mimo jiné bylo „znárodnit nemovitosti, které byly majetkem církve“. (Historia de México) Vláda tak chtěla dosáhnout toho, aby katolická církev nemohla hromadit majetek ani půdu. Brzy po ratifikaci zákonů následovaly silné protesty ze strany duchovenstva. Vláda na to reagovala zatčením řady kněží.

Jedním z cílů mexické revoluce (1910–1920) bylo dát půdu chudým lidem. Nové zákony proto navrhovaly agrární reformu, v jejímž rámci by byla zabavena půda bohatých vlastníků a dána chudým. Avšak církev jako celek proti tomuto kroku chtěla zasáhnout. Nové zákony se totiž dotýkaly mnoha vlivných duchovních, kterým patřily velké pozemky. Církev tvrdila, že není proti přerozdělení půdy, ale přišla s vlastním plánem, který se od vládního návrhu lišil.

Někteří lidé byli naproti tomu přesvědčeni, že církvi jde jen o to, aby chránila zájmy velkých vlastníků půdy, ke kterým patřili i bohatí církevní hodnostáři. Někteří kněží, takzvaní agrárníci, však rozdělení půdy mezi chudé naopak podporovali. Tento konflikt uvnitř církve vedl k tomu, že propast mezi církví a vládou se ještě zvětšila.

Počátkem roku 1925 Plutarco Elías Calles, který se právě ujal úřadu mexického prezidenta, začal nekompromisně uplatňovat články nové ústavy, jež se týkaly církve. Například nechal z Mexika deportovat zahraniční katolické kněze. Kromě toho byl zatčen mexický arcibiskup, jelikož prohlašoval, že duchovenstvo bude proti antiklerikálním článkům ústavy bojovat. Některé budovy, jež patřily církvi, byly zkonfiskovány. Mnozí se domnívali, že cílem těchto kroků bylo zabránit tomu, aby se velké částky peněz nepřelévaly z Mexika do Říma.

V červenci 1926 sami mexičtí biskupové zastavili konání všech církevních obřadů v celé zemi. Vláda to považovala za politický tah, který měl vyvolat nepokoje mezi obyvatelstvem. Zrušení církevních obřadů se skutečně stalo podnětem, který vedl k tragickému povstání cristeros.

Začíná válka

Tisíce katolíků podnícených kněžími bojovaly na obranu svého náboženství. Jejich standartou byl obraz Panny Marie Guadalupské, který nosili s sebou. Někteří cristeros očekávali, že k obraně církve povstanou vysocí církevní představitelé, ale většina biskupů a kněží se do konfliktu nezapojila. Obávali se totiž odplaty ze strany vlády. Mnozí z nich našli útočiště u bohatých rodin, a bojů se neúčastnili. Hybnou silou náboženského povstání tak byl prostý lid.

Někteří kněží však tu či onu stranu podporovali aktivně. V knize The Cristiada (svazek 1, The War of the Cristeros) je uvedeno, že asi 100 katolických kněží bylo proti cristeros, zatímco 40 jich aktivně podporovalo ozbrojený boj. A dalších pět se jich do boje přímo zapojilo.

Povstání mělo katastrofální následky. Na řadě míst vedlo ke strašné chudobě. Ze zpráv navíc vyplývá, že povstalci násilím odvedli mnoho mladých mužů, kteří byli donuceni, aby za cristeros bojovali. Cristeros i federální vojáci kromě toho neustále požadovali od lidí potraviny. Vojáci obou znesvářených táborů znásilňovali ženy. Mnohé rodiny ztratily své blízké.

Cristeros i vládní vojáci se dopouštěli hrozných zvěrstev a zabili i mnoho lidí, kteří s konfliktem neměli vůbec nic společného. Už jen pouhá čísla jasně svědčí o tom, co se stalo — během tří let bojů zahynulo nejméně 70 000 lidí.

Konec války

V červnu 1929 bylo mezi katolickou církví a vládou dosaženo formální dohody. Nepřátelské akce byly zastaveny a do srpna boje skončily. Cristeros však nebyli přizváni, aby se mírových rozhovorů zúčastnili, a nechápali, jak se církev mohla podřídit vládě, kterou mnozí z nich považovali za nepřítele nebeské autority. Rozčarovaní, ale poslušní pokynů duchovenstva se cristeros nakonec vzdali a vrátili se do svých domovů. Vláda slíbila, že bude tolerantnější, a dovolila, aby se znovu začaly sloužit mše. Zákony omezující činnost náboženských organizací však zůstaly nezměněné.

Povstání cristeros bývá někdy označováno jako pokus určitých kruhů v katolické církvi o obnovu moci, kterou církev měla v období před zavedením reformních zákonů. Navzdory válce však tyto zákony zůstaly v platnosti až do roku 1992, kdy byl schválen nový zákon o náboženských organizacích. Přesto vůči náboženství přetrvává v Mexiku značná nedůvěra. Kněží a náboženští služebníci se nesmějí podílet na politice, a ačkoli náboženské organizace nyní mohou vlastnit nemovitosti, veškeré nemovitosti získané církvemi před rokem 1992 zůstávají i nadále majetkem státu. Mnozí kněží v Mexiku přesto do politických záležitostí zasahují, a zákonům se nepodařilo tomu zabránit.

Čeho bylo dosaženo?

Cristeros se na obranu své víry chopili zbraní. Přineslo jim to nějaký trvalý užitek? María Valadezová, která toto bouřlivé období prožila, nyní říká: „Jsem přesvědčena, že celé to krveprolévání bylo k ničemu. Nemělo to žádný smysl.“ Pedro Rosales Vargas, jehož slova jsme citovali v úvodu, se o smutných následcích války také vyjádřil: „Lidé zabíjeli své bližní, dokonce i členy svého vlastního náboženství. Zabili i mého otce. Proto se ze mě stal sirotek.“

Povstání cristeros bylo tvrdou lekcí, ale mnozí se z ní nepoučili. Náboženské cítění se totiž stalo hybnou silou i v jiných konfliktech, například v Severním Irsku a v bývalé Jugoslávii. Takovým tragédiím se dá předejít pouze tehdy, když se lidé drží pravého Kristova náboženství. Svým následovníkům Ježíš přikázal, aby ‚nebyli částí světa‘, tedy aby se neúčastnili politiky. (Jan 17:16; 18:36) A Petrovi, který se silou snažil zabránit jeho zatčení, řekl: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:52)

Jak na útlak reagují křesťané?

Znamená to tedy, že když se praví křesťané setkají s tím, že je ohrožena jejich svoboda uctívání, neměli by dělat nic? Ne. Když byli pronásledováni první křesťané, při několika příležitostech se bránili pomocí zákonných prostředků, které měli k dispozici. Obraceli se na soudy. A i když se dostali do vězení, nevzdali se své víry, ale ani neporušili zásadu politické neutrality. (Skutky 5:27–42)

Za žádných okolností se však první křesťané nechopili zbraní, aby si svá náboženská práva zajistili silou. Praví křesťané nezabíjejí lidi, kteří se hlásí k jinému náboženství, a tím spíše se nezabíjejí navzájem. Drží se naopak učení svého Pána, který řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35)

[Obrázek na straně 12]

Kněz doprovázený dvěma cristeros

[Podpisek]

[Obrázek na straně 13]

Prezident Plutarco E. Calles

[Podpisek]

[Obrázek na straně 13]

Někteří vůdci cristeros

[Podpisek]

PROBUĎTE SE!