„Víte, co je bolivianita?“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BOLÍVII

VSTOUPILI jsme do malinké dílny. Nebylo to místo, kde by člověk očekával, že tam uvidí něco mimořádně krásného. Od starého pracovního stolu pokrytého nástroji a skicami k nám vzhlédl mladý klenotník. Řekli jsme mu, že bychom od něj rádi něco koupili.

Klenotník byl přátelský, a když jsme mu pověděli, že jsme už sami zkoušeli nějaké šperky vyrobit, oči se mu rozzářily nadšením. Začal vyprávět o svém řemesle a ukázal nám něco z toho, co sám vytvořil. Bylo zřejmé, že je velmi talentovaný. Pak se nás zeptal: „Víte, co je bolivianita?“

Nový druh kamene

Klenotník si všiml našich tázavých pohledů, odsunul stranou věci, které měl na stole, a opatrně rozbalil kus černé sametové látky. Před námi ležely vybroušené bolivianity. Měly temně fialovou barvu, ale když jsme jeden zvedli proti světlu, uviděli jsme zlatavý třpyt. Právě v tom spočívá jedinečná krása bolivianitu, úžasné kombinace fialového ametystu a jantarového citrínu v jednom kameni.

Bolivianit (španělsky bolivianita) je obchodní název ametrinu. Poprvé byl nabídnut k prodeji v roce 1989. Když jsme se dozvěděli, že Bolívie — země, v níž žijeme — je jediným významným zdrojem přírodního ametrinu, chtěli jsme vidět místo, kde se tyto vzácné a zároveň cenově dostupné drahokamy těží.

Dobrodružná výprava

Cesta k dolu byla poměrně dobrodružná. Ve městě Puerto Suárez, které leží u hranic s Brazílií, jsme nasedli do malého člunu s přívěsným motorem. Vydali jsme se na 150 kilometrů dlouhou cestu proti proudu řeky Paraguay, která protéká Pantanalem. Nadchla nás ta spousta divokých zvířat, která jsme  viděli — po obloze kroužily volavky a čápi jabiru, ve vodě byli kajmani a na břehu dováděly vydry.

Po šesti hodinách plavby jsme nasedli do terénního nákladního auta, které nás dovezlo až k dolu. Pracuje v něm asi 120 lidí. Dva inženýři se ochotně nabídli, že nás dolem provedou. Důl má rozlohu přibližně 10 kilometrů čtverečních a je v něm mnoho šachet, z nichž některé sahají až do hloubky téměř 60 metrů. Inženýři nám vysvětlili, že se zde pracuje tradičními důlními metodami, tedy pomocí sbíječky a trhavin. Když se ale narazí na ložisko drahokamů, sbírají se ručně. Surové kameny se pak dopraví do místní dílny, kde se asi 18 procent z nich vybrousí do podoby drahokamů. Ze zbytku se vyrábějí korálky, koule a hranoly. Z některých se také dělají sošky nebo se prodávají na ozdobu v neopracovaném stavu.

Jeskyně krystalů

Nasadili jsme si přilby a rukavice a vydali se přímo do hlubin dolu. Ve světle baterek jsme sestoupili po šesti patrech dřevěných žebříků do šachty hluboké asi 20 metrů. Prošli jsme klikatou chodbou a na jejím konci jsme překvapením zalapali po dechu. Před námi byla dutina o rozměrech 4×3×1 metr a její stěny byly pokryty fialově zlatistými krystaly. Majitel dolu chce tuto dutinu zachovat jako přírodní památku. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jakou jsme kdy viděli.

Zatím se přesně neví, jak je možné, že v jednom krystalu jsou dvě různé barvy. Zdá se, že když se křemenné krystaly vytvářely, došlo k nějaké geochemické změně nebo ke změně teploty, radioaktivity či tlaku. Gemologové dovedně řežou a brousí krystaly tak, aby v každém drahokamu byly obě barvy zachovány.

Byl to nezapomenutelný výlet. Navštívili jsme osamělý důl a viděli jsme, jaké úsilí je potřeba k tomu, aby tyto drahokamy byly nalezeny, rozřezány a vybroušeny. Díky tomu obdivujeme krásu bolivianitu ještě více. (Žalm 104:24)

[Obrázek na straně 16 a 17]

Horník prohlíží krystal

[Obrázek na straně 16 a 17]

Dutina vyplněná krystaly

[Obrázek na straně 16 a 17]

Vylupování krystalů

[Obrázek na straně 17]

Vybroušený bolivianit

[Podpisek obrázku na straně 16]

Všechny fotografie kromě dutiny: Minerales y Metales del Oriente, S.R.L.

[Podpisek obrázku na straně 17]

Drahokamy: Minerales y Metales del Oriente, S.R.L.